Ultimate magazine theme for WordPress.

Neviděla jsem vyrůstat svého syna

1 081

Třetí reportáž z cyklu Hrdinové kapitalistické práce, který přináší svědectví z nízkopříjmových zaměstnání, představuje pracovní podmínky pokladních v supermarketu Albert.

Byl to první pohovor, u kterého jsem nebyla nervózní. Zato mladé personalistce se třásl hlas i ruce, když snaživě vypočítávala všechny benefity, které v Albertu budu mít. Stravenky, příspěvek na dopravu do zaměstnání, slevovou kartičku do fitka, příplatky za práci o víkendu, v noci, během svátků… Říkala, že brigádníkům právě zvýšili hodinovou odměnu na sto korun, a nebyla si jistá, jak je to s kmenovými zaměstnanci.

Snažila se mě přesvědčit, abych se nechala zaměstnat na hlavní pracovní poměr a na plný úvazek. Taky říkala, že se nemám bát jít na kasu: ?Všichni se bojí té hmotné odpovědnosti, ale pokud umíte nakupovat, určitě kasu zvládnete, nestává se, že by byla manka.?

Nakonec trvalo měsíc, než jsem nastoupila. Chtěli po mně maturitní vysvědčení, výpis ze zdravotní dokumentace, potvrzení od jejich podnikového lékaře, výpis z rejstříku trestů a potvrzení o tom, že platím zdravotní a sociální. Měla jsem si vzít sebou černé kalhoty, pevné boty a zámek od skříňky.

Jako hra na obchod

Dostala jsem kasu s penězi, razítko, fix, klíč od své kasy. A taky celou řadu rad, které jsem hned zapomněla. Manažerka mi řekla, že do pátku budu dělat vždycky od jedné odpoledne do půl desáté večer.

Zavedli mě ke kase, kde seděla Janinka, a řekli mi, ať sleduju, jak pracuje. Dívala jsem se asi hodinu, ale byla jsem úplně bez šance vystopovat, jaká tlačítka mačká, protože to dělala děsně rychle. Po hodině mi řekla, ať si sednu za svou kasu a během nákupu prvních tří zákazníků stála za mnou a pomáhala mi. Pak už jsem pracovala sama. Celkem snadno jsem se naučila, jak se platí hotovostí a kartou, problém byly stravenky. Každý typ se zaznamenával trochu jinak a někteří zákazníci různé druhy stravenek kombinovali.

Chtělo se mi strašně čůrat, měla jsem žízeň a neměla jsem dost drobných. Třikrát jsem volala vedoucího kvůli stornu. Dvakrát na přání zákazníka. Jedna paní si koupila sojový suk, a když zjistila, že stojí devět korun, už ho nechtěla.

Po několika hodinách už jsem se zaběhla a skoro pořád věděla, co právě dělám. A začalo mě to bavit, připadala jsem si jako ve hře na obchod. Nadšení mi vydrželo přesně šest hodin. Pak mi začalo hučet v hlavě a musela jsem se hodně soustředit, abych nedělala chyby.

Pak jsem poprosila, jestli bych nemohla jít na záchod. Ne že by se mi chtělo, naučila jsem se nejíst a nepít, abych nepotřebovala čůrat, ale měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava, když nebudu mít ani minutu pauzu. Chvíli trvalo, než se podařilo zastavit frontu u mé kasy, ale nakonec jsem směla odejít. Na záchodě jsem udělala pár cviků, abych se dala trochu do pořádku a mozek zase začal fungovat.

Když jsem měla večer odcházet, byl v obchodě zrovna nějaký zmatek, hodně zákazníků, dlouhé fronty. Třikrát jsem důrazně zopakovala, že opravdu musím jít. Můj muž nebyl doma, děti hlídal náš kamarád Kolja, který se potřeboval domů dostat včas. Byla jsem hodně vehementní a vedoucí dne seděl na kase blízko mě. Díky tomu se mi podařilo odejít jen s dvacetiminutovým zpožděním.

Benefity přesčasů

Další den seděla vedle mě na kase nějaká paní, měla dvanáctihodinovou pracovní dobu. K tomu patří dvě půlhodinové pauzy, ale na tu druhou ji nějak pořád neposílali. Nadávala nahlas, pak začala říkat, že dřív byla zaměstnankyně přímo Alberta, ale teď pracuje jako brigádnice. ?Ty jejich benefity, masáže! Se jim na ty benefity můžu vysrat, podala jsem výpověď!? Přišel Petr, vedoucí směny, mladý sympatický kluk s dlouhými vlasy, a řekl mi, ať si jdu sednout na jinou kasu. Moje sousedka začala nahlas vyvolávat: ?Oni vás přesadili, abyste mě neslyšela, ale to uvidíte, ty benefity, nejpozdějc na konci měsíce, cha chá!?

Pak už jsme se v práci bohužel nikdy nepotkaly.

Kolega, vedle kterého jsem seděla na kase, říkal, že je lepší být agenturní, protože pak máš víc benefitů. Snažila jsem se zjistit, jaké benefity má na mysli. Nakonec z něj vypadlo, že ty benefity znamenají, že si může určovat, kdy má směnu. To samé říkala Janinka, o které jsem si dlouho myslela, že tam musí být zaměstnaná. Prý by se zaměstnat nenechala. Nemocná stejně není nikdy déle než tři dny a takhle si může určovat, kdy půjde do práce.

Manka a dýška

Udělala jsem manko. Nějakých šest set korun. Tedy asi spíš pět set, protože to vyvážila dýška, která mi ten den lidé dali. Vedoucí směny mě posílal na obědovou pauzu už hodinu a půl po tom, co jsem přišla. Povedlo se mi usmlouvat, že zůstanu ještě deset minut, ale pak už jsem musela jít. Potom jsem byla bez přestávky přes šest hodin, a to bylo dost úmorné, je to nápor na hlavu. Vůbec jsem netušila, kdy a jak se to stalo, ale jelikož už mi v hlavě hučelo, moc mě to nepřekvapilo.

Manko jsem pak měla ještě dvakrát. Naštěstí už nikdy ne tolik. Vždycky to bylo během dnů, kdy jsem byla dlouho bez pauzy. To mě totiž vyčerpávalo a obvykle jsem pak špatně spočítala kasu. Ideální byla pauza po čtyřech hodinách, která mi směnu rozpůlila. Když jsem pauzu neměla víc než šest hodin, nevadilo mi ani tak, že je to porušení zákoníku práce, spíš jsem měla v tu chvíli strach, že kvůli únavě udělám hodně velké manko.

Většinou jsem ale měla v kase o něco víc, protože mi hodně zákazníků dávalo dýška. Ta však patřila Albertu a případné manko zmenšovala jen v ten den, kdy mi peníze v kase chyběly.

Smajlík za úsměv

Chtělo se mi strašně čůrat, měla jsem žízeň a neměla jsem dost drobných. Třikrát jsem volala vedoucího dne Vojtu kvůli stornu. Dvakrát na přání zákazníka. Jedna paní si koupila sojový suk, a když zjistila, že stojí devět korun, už ho nechtěla. ?Když jsem byla malá, kupovala jsem si ho za korunu. Za devět, to je moc drahý,? hodila mi ho znechuceně zpátky. Podruhé už jsem viděla, jak se storno blíží frontou. Stála tam paní a své sousedce vykládala, že je zvědavá, jestli to víno stojí čtyřicet, anebo osmdesát. ?Jestli bude za osmdesát, nechám si zavolat storno,? brebentila spokojeně a já jsem věděla, že Vojta nahoře počítá s někým kasu a že potrvá, než dorazí. Mezitím fronta rostla a zákazníci zuřivě ťukali smsky, nebo rovnou volali: ?Prosimtě, jsem v Albertu, je tu zase strašná fronta, přijdu pozdějc.?

Potřetí to bylo mojí vinou. Zákazník nepoložil mezi nákupy plastový oddělovač a já omylem namarkovala zboží toho, kdo následoval. Vojtovi jsem vždycky, když přišel, řekla, že se mi chce čůrat, že mám žízeň a že nemám drobný. A pokaždé dělal, že mě neslyší. Když jsem si ho nechala zavolat počtvrté kvůli nějaké prkotině a zopakovala svoje požadavky, řekl: ?No tak jděte na záchod? a zase odešel. Po dalších deseti minutách se mi podařilo najít schopnou paní, která uzavírala frontu a říkala každému, kdo se do ní chtěl postavit, že se kasa zavírá. Lidé nerespektují světelnou signalizaci, která ukazuje, jestli je kasa zavřená, takže jinak se to dělat nedá. Sama to dělat nemůžu, protože na konec fronty ani nedohlédnu. Nikdo mi nezakazuje chodit na záchod, jen to někdy prostě nejde.

Seděla jsem na trojce a hlavní pokladní byl Petr, který mě nikdy neposílal na pauzu hned na začátku směny, ale vždycky jsme se nějak domlouvali. Po třech hodinách jsem se ho zeptala, kdy budu moct na pauzu. Řekl, že půjdu po tom chlápkovi na dvojce, který přišel do práce přede mnou. Když jsem pak procházela kolem kanceláře, zastavila mě manažerka, která byla v ten okamžik, kdy jsem se Petra ptala, zrovna na prodejně.

?Alex, to bylo příšerné, jak jste se před zákazníky ptala, kdy půjdete na pauzu, to působilo hrozně!?
?Aha, ale to se tedy nemám vůbec ptát??
?Ne, prostě počkejte, až na vás přijde řada.?
?Dobře, už to neudělám.?

Musíme se hlavně pořád usmívat, ať se děje, co se děje. Na nástěnce jsme měli soutěž ?smajlík za úsměv zákazníka? a manažerka pořád zdůrazňovala, abychom se usmívali. Když u mě nakupoval melouny šéf všech šéfů a já ztratila účtenku, kterou po mně chtěl, nebyl z toho nakonec průšvih. Ten den mi sice bylo z únavy spíš do pláče, ale manažerce se doneslo, že se mi ho podařilo pobavit. ?Hlavně že se usmíval, to je hlavní,? komentovala můj prohřešek s širokým úsměvem.

Už se s tím nedá nic dělat

Nikdo mi první dny neřekl, jestli půjdu do práce i o víkendu a jak to bude dál s mými směnami. První den na mě manažerka zavolala přes chodbu, že mám chodit v jednu a končit budu v půl desáté. Ve čtvrtek první týden jsem za ní přišla a poprosila ji, jestli bych nemohla mít služby dopoledne. Můj muž měl odjíždět na týden pryč a já jsem potřebovala být s dětmi. Manažerka mi sladkým hlasem řekla, že by to nešlo, že služby jsou už rozepsané a nedá se s tím nic dělat. Koncem měsíce mi pak oznámila, že mám takto rozepsané služby i na další měsíc. O pauzách jsem se potkávala s mladou ženou, která měla odpolední už několik měsíců.

Kasa číslo čtyři je hned vedle místa, kde stojí člověk, který dohlíží na samoobslužné pokladny. Dnes tam stála Erika a chtěla si se mnou povídat. Když jsem na téhle kase, jsem od toho člověka asi půl metru. Ale hodně to tam pípá a je blbě slyšet. Erika se mě ptala na děti. Říkala jsem, že jsou doma s Koljou, a ptala jsem se jí na její děti. Měla syna, kterému je devatenáct.

?A jak dlouho tu pracuješ??
?Jedenáct let.?
?Tak to mu bylo osm, když jsi sem nastoupila, že jo??
?Jo.?
Odmlčela se a pak řekla:
?Neviděla jsem ho vyrůstat.?

Byl doma s její mámou, anebo se švagrovou. Hořkost, se kterou to řekla, mě zasáhla. Když tehdy nastoupila, pracovala za 53 korun na hodinu. Postupně to zvolna rostlo a teď se to prý zlepšilo.

Zákazníci a zdržovači

Hodně lidí pořizovalo úplně minimální nákupy. Třeba za šedesát korun kousek petržele, pár housek, kousíček slaniny, bylo vidět, že to mají na dvě jídla a přesně spočítaný. A pak byli lidi, ale těch bylo vlastně málo, kteří zjevně vůbec nepočítali a nakupovali luxusní bio zboží. Hlavně staří lidé chodili s hodně skromnými a přesně propočítanými nákupy, ale nejen oni. Pak u mě nakupovali také alkoholici. Vytáhli drobný a koupili si jen krabičák nebo placatku.

Naprostá většina zákazníků se chovala mile. Těch pár, co prudilo, mě ale postupně začalo dost rozčilovat. Byla jsem méně a méně tolerantní. Správně jsem měla na naší prodejně obsloužit 75 zákazníků za hodinu. Přitom na ně mám být milá, i když si vymýšlejí. Podle mě to technicky nebylo možné už jen ve chvíli, kdy má někdo větší nákup. A pak jsou ti různí zdržovači, co nemají peníze na účtu a online si je tam převádějí nebo platí různými druhy stravenek.

Někteří lidé byli velkorysí a když viděli, že by něco mohl být problém, klidně oželeli nějakou položku nebo pár korun. Jiní zas neústupně trvali na svém. Třeba když jsem namarkovala omylem malou světlou bagetu místo malé tmavé bagety. Stejná gramáž, stejná cena. A paní si nechala zavolat storno.

Lidi, kterým nabídneš účtenku, si ji buď vezmou, anebo ji nechtějí. Z těch, kteří ji nechtějí, to hodně lidí okomentuje: ?Nechci, stejně mi to nikdo neproplatí? anebo ?pošlete to Babišovi.? A když nejde načíst nějaký kód nebo nemůžu najít, co je to za kus pečiva, říkají: ?To bude asi zadarmo.? Koncem měsíce už jsem se tomu začínala smát, opakovalo se to jako v nějakém absurdním dramatu.

Bez ohledu na to, jestli jsou zákazníci bohatí (velké marnotratné nákupy) nebo chudí (nákupy za pár korun, přesně vypočítané), alkoholici (krabičáky, tvrdej a houska) nebo vyznavači zdravého životního stylu (bio produkty), čtenáři Lidovek, MF DNES, Blesku, Sportu, Aha, Práva, Hospodářek, Respektu, Češi, cizinci, staří, mladí, ženy, muži, byli většinou příjemní a ohleduplní a velká část dávala najevo soucit s prodavačkami.

Paní Alex na kasu!

O polední pauze jsem si povídala s Béďou, kterému je asi tak pětapadesát. V Albertu pracuje čtyři roky. Před těmi čtyřmi lety se ocitl bez práce a nemohl žádnou sehnat. Nějakou dobu pracoval pod agenturami, ale z toho měl tak sedm tisíc měsíčně. ?Neměl jsem ani na jídlo,? vzpomínal. Pak rozeslal porůznu životopisy, odpověděli mu z našeho Alberta a vzali ho. ?Teď už vím, proč mi odpověděli tak rychle, sem vezmou každýho hned,? komentoval to s úsměvem. Za práci je ale zjevně rád ? a taky je rád, že to tehdy nějak ustál a nedostal se na ulici. Žije sám, ?což je dobře, protože aspoň tady můžu být každý den do jedný v noci.?

Ze začátku pracoval za 72,50 na hodinu, pak to postupně zvedali. Když jsem mu říkala, že já mám na hodinu sto, zarazil se. ?Ty máš míň?? zeptala jsem se. ?Jo, míň,? seděl zamyšleně a pak se usmál: ?ale to je dobře, že máš na hodinu sto, to je dobře,? opakoval a já cítila, že se sebou musel trochu bojovat, ale že mi to opravdu přál.

První týdny se mi nedařilo si s kolegy povídat, protože na pauzu jsme většinou chodili jednotlivě, nikdy dohromady. Jak jsem se zakecala s Béďou, přetáhla jsem pauzu o necelou minutu. Stála jsem nahoře u skříňky a chystala se seběhnout dolů, když jsem najednou slyšela z rozhlasu: ?Hlášení pro zaměstnance, prosím paní Alex, aby se dostavila na kasu číslo čtyři.? Tím se vysvětlilo to, proč se mi přístup k pauzám zdál neobvykle benevolentní. Vždycky jsem totiž zatím přišla v několikaminutovém předstihu, dnes poprvé jsem se o minutu zpozdila. Seběhla jsem bleskově dolů. Chodbou, kde jsou všude po stěnách motivační citáty a fotky šťastných zaměstnanců, kteří se usmívají, anebo se někdy tváří trochu nervózně.

A ty se ptáš, co já

Dosedla jsem na svou kasu a vedle mě seděla jiná paní. Odhadem padesátiletá Ukrajinka. Mluvila česky skoro bez přízvuku, ale všem zákazníkům tykala, což mě hrozně rozesmávalo. Byla v práci od půl šesté od rána a říkala, že už chce jít domů. To opakovala zhruba jednou za půl hodiny, měla už na krajíčku, skelné oči, bylo vidět, že je jí zle. Krátce po sedmé už docela zoufalá říkala, že v sedm si měla vzít antibiotika a že je má nahoře ve skříňce. Ve čtvrt na osm se fronty trochu zkrátily a Vojta pro ni konečně přišel, aby šli nahoru počítat kasu.

Začala jsem se bát, že mě nepustí v půl desáté domů. Můj muž byl pryč a Kolja mohl dnes jen do půl osmé, takže můj pětiletý syn Slávek byl doma sám se staršími sourozenci a bylo jasné, že neusne, dokud nepřijdu. Atmosféra v krámě houstla a všichni byli nervózní. Dokonce se opozdila i Helenka Vondráčková se svým hitem A ty se ptáš, co já, kterou jsme v pásmu stejných písní poslouchali den co den. Obvykle hrála krátce po šesté, dnes zazněla až po půl sedmé.

Ptala jsem se Petra, co se to děje, proč je najednou takovej zmatek a stres. Říkal, že jedna ze tří agentur, které dodávají pracovníky Albertu, nějak ?vypadla? a neposlala pokladní. A že zejtra to prej bude ještě větší peklo.

Hlavně aby nebyly fronty

Další den jsem poprvé z rádia neslyšela Helenu Vondráčkovou. Přišla jsem už dost zmožená, ale aspoň po obědě. Po krátké epizodě na kase vzadu mi manažerka řekla, ať jdu na trojku. Usedla jsem tam a měla jsem pocit, že jsem snad nemocná. Strašně mě to zmáhalo. Když jsem měla zdvihat třeba osm velkých plastových lahví zabalených v jednom balíku, musela jsem si k tomu stoupat. Bylo mi mdlo a za chvíli se mi navíc začalo chtít na záchod. Jednou se mi podařilo frontu zkrotit a odběhnout si, ale pak už jsem čekala, kdy půjdu na pauzu. Po čtyřech a půl hodinách jsem dospěla k názoru, že na mě asi zapomněli, protože předchozí dny jsem na ni chodívala po hodině a půl. Když jedna paní vrátila rajčata, že jsou moc drahá, zavolala jsem storno a využila toho, abych se zeptala hlavní pokladní, jestli na mě nezapomněli. Řekla, že ne, že na pauze nebyl skoro nikdo. Za chvíli přišel Petr, že teď půjde jiná kolegyně, která je tu dýl, ale hned po ní já. Říkal to omluvně. Trvalo to ještě víc jak hodinu, než na mě došla řada. Už jsem myslela, že omdlím a počůrám se. Petr stál u samoobslužných kas a bylo vidět, že je mu to blbý.

Když mě konečně vystřídali, běžela jsem na záchod, pak rychle nahoru, snědla jsem banán a müsli tyčinku, udělala si kafe a honem dolů na cigáro. Bylo právě chvíli před šestou, a proto mi ta Vondráčková utekla, musela hrát někdy krátce po šesté, když jsem měla ještě pauzu. Ven vyšel po chvíli Petr a já se ho ptala, co se vlastně stalo, jestli je pořád málo lidí a agentura pořád nedodává. Říkal, že ne, ale ?manažerka dnes varovala, že z oblastního ředitelství jezděj po krámech a že nesměj bejt fronty, proto jsme radši nikoho na pauzu neposílali.?

V pátek jsem na začátku směny dorazila k Janince s tím, že ji mám vystřídat. Měla radost. V ten okamžik se objevil Vojta a zeptal se mě: ?Co tady děláte?? ?Jdu vystřídat Janinku, poslali mě sem,? odpověděla jsem opatrně. Janinka zvedla unavené oči a mírně poznamenala: ?Myslela jsem, že bych se šla najíst.? Vojta ji úplně ignoroval a mně řekl úsečně: ?Jděte na pětku.? Tak jsem šla na pětku a Janinku tam nechala. Byla tam ještě nejmíň hodinu, usmívala se a markovala a markovala a pak jsem ztratila přehled, protože byl velký frmol.

Když jsem přišla poslední týden v pondělí, poslali mě na info. Stála jsem tam dvě hodiny. Asi půl hodiny po začátku směny mi přinesla jedna paní láhev vody, že je to pozornost podniku kvůli pitnému režimu. Později jsem při markování zjistila, že lahev stála 3,90. Ještě o něco později mi přišel někdo říct, že dnes mezi pátou a šestou bude v Albertu šéf a že to mám vědět a ?dát si pozor?.

 

Po dvou hodinách mě poslali na pauzu. Když jsem se vrátila, říkala mi manažerka, ať jdu znova na druhou kasu na infu. To je kasa, která není nikdy obsazená. Představa, že dalších několik hodin stojím, mě moc netěšila, a tak jsem to zkusila: ?Mám kasu schovanou na šestce.? ?Tak si na chvilku sedněte na tu šestku,? řekla trochu zmateně manažerka. Jenže na šestce nebyla židle. Vedle mě byla Oksana a ta říkala, ať si vezmu židli odnaproti. Asi za patnáct minut přišla brigádnice, která vypadala, že je jí dost přes šedesát. Viděla jsem ji už během pauzy nahoře v šatnách, když bez úspěchu hledala skříňku. Stoupla si na to místo bez židle. Chvíli tam stála a pak řekla: ?Ale já nevydržím tolik hodin stát.? Seděla jsem proti ní, na židli, kterou jsem jí vlastně ukradla, a byla jsem šťastná, že sedím. Stát na normální kase je ještě horší než stát na infu, protože se musíš sklánět, ta kasa není ke stání uzpůsobená. Asi za třicet vteřin mi došlo, že té paní musím svou židli dát, ale neměla jsem vůbec chuť to udělat. Styděla jsem se, té paní bylo o hodně víc než mně.

Řekla jsem jí, že jí dám svou židli. Ona odpověděla, že ještě chvíli bude stát a že potom se prostřídáme. Ale Oksana naštěstí přišla na to, že je tam židle mladého kluka, který právě odešel na pauzu, tak si ta starší paní vzala tu jeho. A to nám všem přišlo jako nejlepší řešení, protože byl fakt mladej.

Když přijede ředitel

Oksaně je jen čtyřiačtyřicet let. To mě šokovalo. Myslela jsem, že je jí určitě dost přes padesát. Ale je už babičkou, má dvě dospělé děti. Je Ukrajinka a v Česku žije přes deset let. Česky mluví dobře a normálně ani netyká zákazníkům, minule byla v nějakém deliriu, jak tam seděla tak hrozně dlouho a byla nemocná.

Dnes jsme zase seděly na kasách vedle sebe a stihly jsme si vyměnit i pár slov. Říkala, že jí tu čtrnáctihodinovou směnu rozepsali na dva dny. ?Protože ani když jsi agenturní, nesmíš pracovat takhle dlouho,? vysvětlila mi.

?No a dnes mám taky zůstat dýl, kvůli tomu řediteli, co sem má přijít, poprosili mě o to.? Vypadala o moc líp než minule, kdy se úplně hroutila, a zdálo se, že jí to ani moc nevadí. Nakonec zůstala do půl sedmé večer, byla tam od půl šesté od rána, takže třináct hodin. Chvíli potom šel kolem vedoucí naší pobočky. Přišel Oksaně poděkovat za to, že je ochotná zůstat déle. ?Není zač,? culila se Oksana. ?Ale je,? řekl on a vypadalo to, že to myslí vážně, že jí je skutečně vděčný.

Dostala jsem migrénu, sice jsem hodně pila, měla jsem tu jejich vodu za tři devadesát a to mě dost motivovalo, ale asi mi scházel cukr. Začala jsem mít mžitky před očima a neviděla moc na kasu. Trvalo to asi hodinu a půl a pak, když už jsem si byla jistá, že je ředitelská návštěva pryč, poprosila jsem manažerku, jestli si nemůžu rychle něco sníst, že kvůli migréně nevidím. ?Ale samozřejmě,? řekla s takovým nadšením, že jsem pochopila, že inspekce dopadla dobře. Tak jsem udělala to, po čem jsem celý měsíc toužila. Koupila jsem si čokoládové bonbóny a ty jsem si okamžitě narvala celé do pusy. A bylo mi hned o moc líp.

Vojto, jste borec!

V posledním týdnu jsem přišla do práce a po hodině a půl za mnou přišel Vojta, dnes v mimořádně dobrém rozmaru, pořád se culil, a jestli bych prý už nešla na pauzu. ?Proč mě vyháníte tak brzo?? zeptala jsem se ho. Odpověděl, že mají odpoledne zase přijet nějací papaláši, a tak se musíme co nejrychleji vystřídat, aby pak nebyly fronty, až tu budou. To mi připadalo v tu chvíli jako relevantní argument a celkem spokojeně jsem odešla na pauzu, kterou jsem si dobrovolně o sedm minut zkrátila, aby to střídání šlo svižněji. I když to pro mě znamenalo, že pak budu bez pauzy sedm hodin, nebo i o něco déle, pokud se mi nepodaří skončit v půl desáté, dávalo mi to v tu chvíli smysl. Na Vojtu jsem si postupem času zvykla tak, že jsem ho ráda viděla. Pochopila jsem, že není zlý, jen mu hodně záleží na tom, aby všechno fungovalo a nebyly fronty.

Cestou na pauzu jsem viděla manažerku, jak tahá vozíky s nákladem, a uvědomila jsem si, že často pracuje fyzicky. Stejně jako vedoucí našeho Alberta, který skoro nedělá nic jiného, než že něco někam tahá, nakládá, vykládá, vozí. Byl pořád zpocený a nezastavil se. V tu chvíli jsem si také uvědomila, že se manažerce podařilo v našem Albertu vytvořit tým lidí, kteří mají dobré vztahy, a přes všechny nepříjemnosti sem chodím ráda.

Pátý týden ve středu jsem přišla a řekla manažerce, že ukončuju pracovní poměr. Předtím jsem si prostudovala smlouvu, jestli to tam mají nějak upravené, a neměli. Vycházela jsem tedy z toho, že se to řídí zákoníkem práce. Manažerka byla úplně v šoku. Řekla mi, že nemůžu odejít ze dne na den, že ona to musí vědět aspoň tři dny dopředu. Tlačila na mě, ať zůstanu ještě několik dní. Domluvily jsme se, že poslední směnu odpracuju v pondělí.

Přistoupila jsem na to hlavně proto, že jsem věděla, na koho by konkrétně dopadlo to, že tam zítra nebudu.

Na nástěnce se objevil seznam lidí s údajem, kolik kdo průměrně obsloužil za hodinu zákazníků během měsíce května. Já jsem jich obsloužila 42, ideál je 75 a nejvíc měl Vojta ? 72. U jeho jména byla velká pochvala zvýrazňovačem od paní manažerky: ?Vojto, jste borec!?

Sedmnáct hodin? To přežiju!

Když jsem dorazila poslední den do práce, řekl mi Petr, ať jdu vystřídat Lenku, pokud si to bude přát. Lenka horlivě kývala, že jo, že si to přeje, a pak si ke mně přišla koupit nějaký rohlík na svačinu. Při tom mi řekla, že tam dnes bude sedmnáct hodin. Od půl šesté od rána do půl jedenácté do večera.

?Jak se ti to stalo?? zeptala jsem se jí překvapeně.

?Musela jsem se asi zbláznit, když mi včera volali a já jim na to kejvla, asi jsem měla moc dobrou náladu,? zasmála se a v hlase jí zazněla pýcha, že ona to zvládne, že tu sedmnáctku dá. Když jsem pak večer odcházela kolem desáté, opravdu tam pořád byla. Stála na infu. Nejdřív jsem se zděsila, že ke všemu ještě stojí, ale pak jsem si uvědomila, že ve stavu, ve kterém je, by vsedě spíš usínala a že jí neustálý pohyb, jak chodí pro alkohol a otáčí se pro cigarety, může pomáhat.

Potkala jsem ji ještě druhý den odpoledne na ulici, když jsem šla náhodou kolem. Ptala jsem se jí, jak tu sedmnáctihodinovou směnu přežila. Smála se a odpověděla, že dnes přišla do práce na půl šestou a v práci byla osm hodin. Byla sama se sebou náramně spokojená, jak je dobrá, že to zvládla.

Ahold odpovědnost nepřijímá

Loučení pro mě bylo hrozné. Měla jsem špatné svědomí, že odcházím a nechávám tam ostatní pracovat v o to horších podmínkách, když jich bude zase méně. Hlavou se mi taky pořád honilo, jak reportáž z Alberta napíšu. Tušila jsem, že vedení Alberta bude chtít odpovědnost přehodit na naši manažerku, která je přitom vinna hlavně svou přílišnou loajalitou k firmě.

Mé podezření se naplnilo, když se k mým zjištěním pro Českou televizi vyjádřil počátkem září Jiří Mareček, mluvčí společnosti Ahold, která Alberty provozuje. ?Dodržujeme zákoník práce a procesy jsou nastaveny v souladu s legislativou. Takové situace by v našich obchodech nastat neměly. A pokud ano, jedná se o ojedinělé pochybení, za které se omlouváme,? napsal mluvčí, který se odmítl setkat s reportérkou České televize tváří v tvář a celé to odbyl emailem.

Přitom všichni agenturní zaměstnanci, kteří se mnou pracovali, tvrdili, že v našem Albertu je situace lepší než na jiných pobočkách. Říkali, že se do našeho Alberta rádi vracejí. Ostatně každý, kdo v Albertech nakupuje a prohodí občas pár slov s pokladními, si může sám zjistit, že problém je to systémový.

Nejvíc mě ale při odchodu tížila myšlenka, že poprvé budu kriticky psát o lidech, které mám fakt ráda. To nebyli žádní vzdálení kapitalisti, to byli moji kolegové, kteří v zájmu korporace porušují zákoník práce a šlapou po lidské důstojnosti.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Série textů vznikla s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Reportáže z cyklu Hrdinové kapitalistické práce:

Budou penízky, bude jich tolik, že je neunesem (Práce v nemocniční prádelně pražského Motola)
To je jen pro silný jedince, nikdo tu nevydrží (Práce v drůbežárně ve Vodňanech)
To dělaj pro stroje, ne pro lidi (Ve výrobně žiletek v Krupce)
Jak jsem se nestala šičkou na Ostravsku (V třídírně odpadů na Ostravsku)
Jeden den v továrně na sladidla (V továrně na výrobu sladidel Canderel)

 

Leave A Reply