Jeden den v továrně na sladidla

Během své půlroční zkušenosti pracovala Saša Uhlová také v továrně na výrobu sladidel Canderel. Nemohla by práce vypadat nějak takto?

V pět nula devět odjížděl autobus, který mě měl odvézt z Krupky do průmyslové zóny. Na zastávce jsem potkala mladého Roma. Jel taky na brigádu do stejné továrny jako já. A taky tam jel poprvé. Jmenoval se Roman, bylo mu jednadvacet let a předtím dělal pět měsíců v Amazonu, kde to prý nebylo špatný: ?Byly tam dobrý peníze, ale pracovali jsme tam deset hodin denně a jen cesta tam je hodina a půl, pak ještě jedeš zpátky, byl jsem už strašně nevyspalej, nedalo se to dál vydržet,? vyprávěl mi, proč z Amazonu odešel.

Byla jsem ráda, že jsme dva a že jdu s někým, kdo má zkušenosti s agenturní prací. Roman mi po cestě vyprávěl, jak ho z agentury, která nás oba zaměstnala, poslali do továrny na výrobu holítek. Byl tam ale jen jednou. Když přišel, nebylo místo u pásu. Nejdřív ho nechali asi hodinu jen tak stát a pak mu řekli, ať tahá nějaký vozíky. Po chvíli prý zavolali do agentury, že není schopný práce a agentura ho z továrny okamžitě odvolala. Nechápal proč. Já taky ne, ještě nikdy jsem nikoho neviděla celou směnu tak rychle kmitat. Byl ohromně šikovnej a zřejmě z Amazonu vycvičenej pracovat opravdu rychle.

Školení o bezpečnosti i ochranné pomůcky

Když jsme přijeli do průmyslové zóny, vešli jsme do továrny na sladidla, která stojí naproti továrně na výrobu holítek, hned u zastávky autobusu. Přivítala nás paní na recepci. Zeptala se, zda jsme z agentury a jestli jsme tam poprvé. Bylo půl šesté. Usadila nás před televizní obrazovku a pustila nám video o bezpečnosti práce. Mezitím nám vybrala oblečení podle našich velikostí. Zkusili jsme si boty. Dala nám síťku na hlavu a špunty do uší. Roman dostal ochranné brýle, já ne, protože jsem měla vlastní.

Nahoře za oknem sice seděl mistr, ale taky chodil dolů ?mezi dělný lid? a všichni věděli, že je to milý člověk. To, že se dívá dolů, mi nevadilo z jednoduchého důvodu. Nebála jsem se ho.

Dostali jsme taky kartu, se kterou jsme se mohli po fabrice pohybovat. Když mi ji dávala, koukla na číslo 007 a řekla: ?Vy jste jako nějaká agentka!? Tomu jsme se obě zasmály. U karty byl klíček od skříňky. Ten jsem od zaměstnavatele dostala vůbec poprvé, nepoužila jsem tedy svůj květovaný zámek, který jsem si přivezla a který jsem musela mít ve všech předchozích zaměstnáních. Paní na recepci nás poučila, že můžeme jít kromě obědové pauzy jednou na cigáro, ale musíme se na tom domluvit s mistrem nebo s parťákem. Teď už nemají kuřárnu vevnitř, tak se člověk kvůli tomu musí celý převléknout do civilních šatů.

Převlékli jsme se a šli jsme s Romanem i s papíry od agentury nahoru na velín, kde bylo velké prosklené okno. Seděl tam mistr, který nás přivítal, podal nám ruku, vykal nám, mluvil zdvořile. K Romanovi se choval se stejnou úctou jako ke mně. Zeptal se nás, jestli jsme viděli instruktážní video o bezpečnosti práce. Když jsme přikývli, vzal nás k oknu a ještě nám nejdůležitější pravidla zopakoval. Hlavně jsme měli dávat pozor na ještěrky, protože měli nové ještěrkáře, kteří to nemusí mít vždy stoprocentně osahané. Nebudeme prý asi u strojů, ale pokud se k nějakému dostaneme, musíme se každopádně nejdřív zeptat obsluhy, kde se to vypíná. Pak se taky zeptal, jestli kouříme, a řekl nám to samé co recepční ? ať se když tak s parťákem na cigáro domluvíme. Pak přišel někdo, komu řekl, ať nás dovede na plac.

Když není stres

Dole v hale byly po stěnách police a různé stoly, pásy a stroje. Do nosu mě uhodil sladký zápach. Dovedli nás k asi třicetiletému chlápkovi, k místu, kde se na velkém stole skládaly krabičky na sacharin. Do těch krabiček se dávaly podlouhlé ?cukříky? ? nízkokalorická sladidla zabalená v papíru. Na každou krabici se musela přilepit nálepka v řečtině, kterou se zakrývalo jiné konkrétní místo. Nejdřív jsem skládala krabičky, pak jsem lepila nálepky, potom jsem jednomu kolegovi podávala krabičky, aby je plnil, a ty plné jsem po zvážení zavírala a skládala na sebe. Roman za chvíli zmizel a později jsem si všimla, že pracuje vedle u takového krátkého pásu. Musela jsem obdivovat, jak celou směnu rychle pracoval. Během obědové pauzy mi pak říkal, že jsou tam na něj hodní a že je to dobrá práce.

Asi po dvou hodinách jsem si uvědomila, co tam bylo jinak než ve všech mých předchozích zaměstnáních. Nebyl tam stres. Když se mi něco nepovedlo, říkali mi, ať si z toho nic nedělám. Ale i pohyby měli ti lidi jiné. Když jsem třeba někam něco dávala a někdo byl naproti, uhnul mi rukou. Ta opatrnost a ohleduplnost ve všech směrech, úsměvy, pohoda, mě úplně šokovaly. Chvíli jsem vážně uvažovala, jestli ještě nespím a nezdá se mi to. Anebo jestli nemám halucinace. Napadlo mě, že jsou možná všichni omámeni tím sladkým ovzduším.

Pár metrů od nás byla plastová nádrž s vodou, kde jsme se mohli kdykoli napít. Sice bych dokázala vydržet bez pití mnoho hodin, ale šla jsem se napít z radosti, že můžu. A taky proto, že jsem věděla, že si můžu kdykoli říct, kdybych potřebovala na záchod.

Pojďte k nám nastálo

O něco později jsem si odskočila na cigáro a potkala jsem se venku s mistrem, který mě ráno přivítal. Ptal se mě, jak se mi tam líbí. Po pravdě jsem odpověděla, že jsem překvapená, jak jsou tam všichni hodní. On říkal, že slyšel, že jinde to bývá horší. Vysvětloval, jak se snaží, aby se u nich lidé cítili dobře. Když je někdo pomalejší, snaží se ho přeřadit na práci, která mu půjde líp. A že je jasné, že když se někdo zaučuje, tak nemůže hned plnit normy. Ptala jsem se ho, jak jsou placení lidé na hlavní pracovní poměr. Zamračil se, že to prý není nic moc, ale že se to snad brzy zlepší. A prý jestli bych nestála o stálou práci, že by mě zaměstnal. Musela jsem odmítnout, ale slíbila jsem mu, že je budu doporučovat. ?Pořád chybí lidi, proto se musíme obracet na agentury,? vysvětloval mi.

Kolegyně Táňa, která v továrně pracovala deset let, doufala, že už to tu doklepe do důchodu. Říkala, že jediný problém jsou mzdy ? nástupní částka je 16 500 hrubého. Ředitel prý vyjednává s vedením v USA, aby jim ty mzdy zvýšili, šéfové v Americe na to ale nechtějí přistoupit. České vedení se prý aspoň snaží udržet lidi tím, že jim dává obědy zadarmo a stravenky. Před časem nějací lidé odešli, i takoví, co tam pracovali dlouhodobě, protože se jim to zdálo málo placené a šli za lepším.

Když slova nezní jako prázdné fráze

O polední pauze jsem studovala nástěnku, kde se hodně psalo o bezpečnosti práce, etickém podnikání, o tom, že firma je proti dětské a otrocké práci a že podporují klub  v sociálně vyloučené lokalitě. V kontextu toho, jak se tam k zaměstnancům chovali, mi to nepřipadalo jako prázdné fráze, působilo to uvěřitelně. Hned vedle nástěnky byl prostor, kde mohli zaměstnanci odpočívat. Byly tam pěkné nové pohovky, nějaké stroje na cvičení a bylo to hezky barevně sladěné. Příjemné místo.

Po obědě jsem pracovala s Evou, se kterou jsme se střídaly v zalisovávání těch červených krabiček. Evě bylo pětačtyřicet a před deseti lety přišla o práci účetní. Když skončila, zjistila, že i když má maturitu, v oboru už práci nesežene, protože neumí anglicky a angličtinu dnes chtějí úplně všude. Zatím pracovala brigádně v agentuře Gadasová, poslední rok většinou tady ve sladidlech. Když ve sladidlech nebyla práce, chodila naproti do žiletkárny, ale říkala, že tam nechodí ráda. Bylo tam sice na hodinu víc peněz, ale popisovala i stres: ?Tam jsem se několikrát i rozbrečela,? vyprávěla mi, zatímco lisovala a já skládala. Eva věřila, že se jí podaří zase najít místo sekretářky, i proto pracovala agenturně a nenechávala se zaměstnat nastálo.

Kolegyně Táňa dala jednu krabičku, ze které se sypal prášek, na spodní regál pojízdného stolku, aby ji později vyřadila, ale za chvíli se objevila zase zalisovaná a bylo vidět, že se z ní prášek sype. Vyřadily jsme ji znova a já se omlouvala, že jsem si ani neuvědomila, že jsem asi zmetek zařadila omylem zpátky. Eva se na nás otočila a řekla: ?Ne, to jste nebyla vy, to jsem byla já, nevěděla jsem, že je vyřazená, nějak mi to nedošlo.?

Tím mi vyrazila dech. Tahle příhoda nejlépe vystihuje atmosféru podniku. I v prádelně, kde bylo líp než v drůbežárně, se všechny špatně navěšené kusy prádla sváděly na mě. Byl tam stres a neustálý strach, že se to nestihne. Tady lidi neměli problém říct, že udělali chybu, protože je za to nečekal žádný postih, ani na ně nikdo neřval. Chyby prý dělá každý.

Efektivně bez řevu

Na první pohled by se mohlo zdát, že se ve sladidlech pracovalo pomaleji, ale zase se nevršily chyby ? jakmile se něco udělalo špatně, hned se to řešilo, protože nikdo neměl důvod svou chybu zakrývat. Taky se věci nedělaly zbytečně jako tam, kde se pořád hrozně spěchá, aby to užuž bylo. Vzpomínala jsem, kolikrát se ve Vodňanech naplnily plastové vaničky a zabalily se do ochranné atmosféry, a pak jsme marnili další čas tím, že jsme je rozbíjeli, protože byly navíc. Atmosféra, kdy se nestíhá a je třeba makat a jet co nejrychleji, nakonec plýtvá lidskou energií úplně zbytečně. Když jsem koukala, jak nám vlastně jde práce od ruky, kolik toho uděláme a jak málo vytváříme odpadu, uvědomila jsem si, že jsme dost efektivní, i když se nikam neženeme.

Když se mi dvakrát povedlo pokazit lisovací stroj tím, že mi odlítl karton a plast se tak ke stroji připekl, vždycky přišel někdo, kdo to opravil, ale nikdo mi to nevyčítal. Naopak, říkali mi, že se jim to stává taky. Ten den se to tedy stávalo jen mně. Když se mi to přihodilo poprvé, snažil se to spravit kluk, kterému se přitom podařilo shodit krabičku sacharinu a ta se na zemi rozsypala. Řekla jsem, že to zametu. Poděkoval mi a ukázal mi, kde je smetáček a lopatka. Ty byly pověšené na zdi a bylo u nich napsáno, že jsou na zem, a u druhého páru, že je na stroje. Už jen to, že jsem věděla, kam pro to jít, že mi to někdo ukázal, že to bylo snadno dosažitelné, bylo v rozporu s mými předchozími zkušenostmi. Předtím jsem všude vždycky běhala pro něco, pro co mě poslali a hledala to a nikdo neměl moc čas mi vysvětlit, kde to je.

Smetáček s lopatkou, případně hadr, jsem hledala v každé z předešlých prací a všude to byl adrenalinový zážitek. Jako třeba v Albertu, když nějaký zákazník rozbil lahev s pivem. Všichni strašně zaměstnaní lidé vždycky jen mávli rukou nějakým směrem a řekli ?tam?. A já pak běhala a hledala, kde to ?tam? je.

Když ten samý kluk vysypal jinou krabičku o něco později, řekla jsem jen: ?Tak já jdu pro smetáček s lopatkou.? On mi odpověděl: ?V žádném případě, zametu si to sám, přece nebudete místo mě podruhý zametat.? A odešel, aby to udělal.

Lačho ďives

Rozdíl byl ve všem, ale nejvíc snad v tónu, kterým se mnou mluvili. A v úsměvech. Celých osm hodin jsem se cítila podivuhodně dobře. Ve dvě padla. Vystřídala nás odpolední směna, provoz byl dvousměnný: ranní, odpolední. Při odchodu jsem si všimla nápisu ?Vítáme vás?, pod tím bylo ?Welcome? a ještě pod tím romsky ?Lačho ďives?. Pak následoval nápis cyrilicí a taky to tam bylo německy a dalšími jazyky. I ten deklarovaný multikulturalismus se mi po mých zážitcích jevil jako přirozený.

Až později jsem si uvědomila, že okno na velíně, ze kterého je vidět na celou halu, může plnit různé funkce. V továrně na výrobu holítek, kam jsem šla pracovat později, vytvářelo nepříjemný pocit, že vás stále sledují. V třídírně odpadu nás dokonce neustále snímaly kamery. Tady sice seděl nahoře mistr, ale taky chodil dolů ?mezi dělný lid? a všichni věděli, že je to milý člověk. To, že se dívá dolů, mi nevadilo z jednoduchého důvodu. Nebála jsem se ho.

Když jsem se o pár měsíců později dívala na nabídky práce, viděla jsem, že brigádníkům už nabízejí vyšší hodinovou mzdu a pro lidi, kteří tam pracují na hlavní pracovní poměr, činí aktuální nabídka 19 921 hrubého na měsíc. Zřejmě se tedy podařilo českému vedení s majiteli v USA zvýšení mezd dojednat.

Uklidňuje mě pomyšlení, že kdybych se dostala do tíživé situace, mohla bych odjet bydlet do Krupky a pracovat tam v továrně na sladidla. Tuto reportáž věnuji všem zaměstnavatelům, kteří se chovají ke svým zaměstnancům slušně a s respektem.

Reportáže z cyklu Hrdinové kapitalistické práce:

Budou penízky, bude jich tolik, že je neunesem (Práce v nemocniční prádelně pražského Motola)
To je jen pro silný jedince, nikdo tu nevydrží (Práce v drůbežárně ve Vodňanech)
Neviděla jsem vyrůstat svého syna (Práce pokladní v supermarketu Albert)
To dělaj pro stroje, ne pro lidi (Ve výrobně žiletek v Krupce)
Jak jsem se nestala šičkou na Ostravsku (V třídírně odpadů na Ostravsku)

Autorka je redaktorka Alarmu.