Černá jízda, levná varianta

Bulcsú, hrdina filmu Revizoři (Kontroll) americko-maďarského režiséra Nimróda Antala, se rozhodl ukrýt před světem pod jeho povrchem. Doslova. Vstoupil do služeb budapešťského dopravního podniku jako revizor. Spletitými chodbami metra se pohybuje obratně jako zvíře ve svém doupěti. Jeho pudy mu pomáhají lovit kořist, černé pasažéry, a to jak obrazně, když je kasíruje za jízdu načerno, tak i doslova, když je jeho temné alter ego shazuje pod kola projíždějících vlaků. Bulcsú je dobrý revizor, nadřízení mu tolerují podivínské chování a přespávání v útrobách metra, byť i na ně je vražda černého pasažéra zachycená průmyslovou kamerou trochu moc. Temnotu a stísněnost podzemní dopravy však prosvěcují i groteskní situace. Filmoví revizoři jsou sice predátoři, ale také roztomilí blázni, jejichž duševní problémy jsou, tak jako schizofrenie hlavního hrdiny, zaviněné dlouhým pobytem v podzemí. Jsou to tedy přese všechno spíše lidé směšní než nebezpeční.

„Hranice mezi oprávněnými majetkovými (soukromými) zájmy a (veřejným) zločinem jsou v liberálním kapitalismu pohyblivé a ne každý je schopen proplouvat sítěmi (i)legality tak dobře, jako velké ryby kapitálových moří.“

Budapešťská a hlavně pražská skutečnost je mnohem prozaičtější a méně groteskní. Zůstávají kulisy, spletité doupě, do kterého se my, černí pasažéři, noříme s obavami a napětím. Potkáme je, nebo nepotkáme? Revizoři jsou totiž málokdy směšní, tj. lidští, zato však rozhodní, hbití a obvykle dost agresivní; výjimky spíše potvrzují pravidlo. Nemají rozhodně cit pro hru a díky tomu je snadné je občas obelstít. Důležité jsou pro ně jen výsledky, více kořisti znamená více osobního zisku. K jeho dosažení, jak jsme toho byli snad všichni někdy svědky, používají všech dosažitelných prostředků. Omezování osobní svobody, neoprávněné zabavení dokladů, násilí slovní i fyzické. Podali jste někdy na chování revizorů stížnost? Ne? Tak to zkuste ? je to velmi zábavné, ale zbytečné.

Protunelovaný Dopravní podnik

Někteří levicoví kritici počítají revizory mezi sociálně patologické profese. Revizoři by podle nich spadali mezi lidi z nižších vrstev trpící autoritářskou poruchou osobnosti, což určuje jejich násilný charakter. Třídní původ a jeho (vrozené, patologické) poruchy ale nepatří k té nejlepší tradici marxismu. To, co dělá revizorskou profesi patologickou, nejsou nemocné duše se ?špatným původem?. Je to korumpující moc soukromého zisku vedoucí až k násilí a normy, které v daném sociálním a ekonomickém prostředí usnadňují práci ?bojovnějším? povahám.

Jenže copak černý pasažér neporušuje zákon a morálku, protože poškozuje cizí (soukromý, firemní) majetek? V hospodě se za jídlo taky platí, ne? Vzpomněl bych si na další argumenty mluvčích dopravních podniků a zastánců tvrdého postupu vůči černým pasažérům, ale na ukázku to v tuto chvíli stačí. V boji proti takovému nepříteli je dovoleno vše. Dopravní podnik přestal plnit svou funkci veřejné služby a stal se obyčejným (vlastně spíš kromobyčejným) kapitalistickým podnikem. Dokonale využívá své monopolní postavení a je zaměřený primárně na zisk, o nějž se umí starat, jak by řekl klasik, s důsledností snoba. Obhájci veřejné služby ? bezplatné dopravy (stejně jako zdravotnictví a školství) ? bývají odbýváni coby zahořklí pohrobci totality, minulosti, která nás prý naučila krást.

Jak je to ale s morálkou a kdo tady krade? Dopravní podnik hlavního města Prahy (DPP) je i na české podmínky extrémně protunelovanou firmou; zatímco DPP je nadále bohatě financován z veřejných (obecních) zdrojů, neustále se zvyšují sazby jízdného. Přitom slyšíme o desítkách milionů proudících pochybným firmám, o předražené výrobě jízdenek a dalších zakázek, ?outsourcování? provozních nákladů, o vyvádění peněz pomocí ?subdodavatelů? a podobně. Nešťastný podnik stíhá jedna korupční kauza za druhou.

Korupce jako privatizace zisků

Korupce je ošklivé slovo z oblasti trestního práva, přitom však může jít o banální realizaci normy. To samé, co umožňuje a vytváří násilí v podzemních tunelech pražského metra i v méně děsivé nadzemní dopravě, která černým pasažérům skýtá více východů i strategií, dovoluje ?těm nahoře? privatizovat zisky. Zisky obcí vlastněného podniku, který má oficiálně zlepšovat služby veřejnosti.

Korupce je tedy privatizací dovedenou do důsledků. Překvapené tváře odhalených korupčníků, kteří byli zrovna přistiženi při činu, odhalují víc než jen pokrytectví či lež. Nedělali přece nic zvláštního, pouze vzali do důsledků platné normy, i když je přitom ? zdánlivě paradoxně ? překračovali. Hranice mezi oprávněnými majetkovými (soukromými) zájmy a (veřejným) zločinem jsou v liberálním kapitalismu pohyblivé a ne každý je schopen proplouvat sítěmi (i)legality tak dobře, jako velké ryby kapitálových moří. Dokonce i takový Ivo Rittig, jenž se mezi mnoha jinými zapletl do privatizace zisků dopravních podniků, dělá po dvaceti úspěšných letech chyby.

Můžeme sice namítnout, že i když je Dopravní podnik doslova od střechy po suterén prorostlý privatizační/korupční praxí, neopravňuje nás to k tomu, ?chovat se jako oni? a na úkor ostatních se obohacovat. Jenže na úkor koho se my, černí pasažéři, vlastně obohacujeme? Na úkor Rittiga a dalších podnikatelů a firem vyvádějících obecní dotace a zisky na vlastní konta, na úkor více než skvěle placeného a privatizaci/korupci organizujícího managementu DPP?

Slast ze hry

Donedávna jsme si mohli myslet, že revizor je především člověk s běžnými právy a povinnostmi. Stačilo však přidat trochu akcentu na soukromé vlastnictví a máme tu revizora se soudně schválenou pravomocí omezit osobní svobodu, a to na základě jednání, které je obyčejně možné kvalifikovat jen jako přestupek. ?Právě pokus o únik cestujícího z místa, kde jej revizor vyzval k vyčkání na příchod osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího,? zdůvodňuje Nejvyšší správní soud své rozhodnutí o možnosti zadržet černého pasažéra, ?je útokem na majetková práva provozovatele, tedy na zájem chráněný zákonem. Úspěšným útěkem ,černého pasažéra? bude dokončeno jeho protiprávní jednání, kterým bylo využití přepravních služeb provozovatele bez zaplacení stanoveného jízdného a přirážky.?

Píše se tam i o tom, že by revizor při obraně soukromého majetku svého zaměstnavatele (dopravního podniku) neměl překročit jisté meze násilí. Že by tušení dalších možných důsledků? Soudci ani šéfové dopravního podniku by přece jen neradi viděli, jak revizoři srážejí cestující pod kola vlaků metra či tramvají, případně je za jízdy vyhazují z autobusu.

Bezplatná veřejná doprava by se přitom městu vyplatila. Přesněji: vyplatila by se většině lidí, kteří v něm žijí, nikoli korupčně privatizačním elitám. Diskuse se zástupci DPP a magistrátu se vedou léta a marně. Logické argumenty o ekologických i ekonomických výhodách a prokazatelné zkušenosti z jiných měst nezabírají. Nepomáhají ani petiční podpisové akce na protest proti zdražování jízdného, jak jsem se sám před pár lety přesvědčil. Mnoho tisíc podpisů znamená pro dobrovolníky slušný výkon, ale nulový argument pro politické vedení města. Magistrát má raději neefektivní systém placené přepravy a její kontroly. Na další zdražování jízdenek a kuponů mezitím tlačí jak DPP, tak mnozí zastupitelé.

Jezdit si načerno samozřejmě není narušením stávajícího (ne)řádu. Co ale dělat v situaci, kdy jiné prostředky odporu selhávají? Především přivádět do čela obce ty, kteří chápou, co je veřejná služba, a budou ji i celou obec podporovat před nájezdy privatizátorů a korupčníků. Do té doby nezbude než se organizovat alespoň k malým akcím, kampaním a happeningům. Vedle toho můžeme rozvíjet dobré nápady, ale i individuální herní dovednosti při hledání únikových cest ze spárů kořistníků/revizorů velkého doupěte jménem Pražský dopravní podnik.

Autor je historik, působí na Masarykově ústavu Akademie věd ČR.