Rozhořčení jdou do Štrasburku

Evropské volby způsobily ve Španělsku politické zemětřesení. Poprvé od pádu Frankova režimu dvě hlavní strany, kolem kterých je organizován španělský postfašistický politický život, dostaly méně než polovinu odevzdaných hlasů. Opoziční sociálnědemokratická PSOE ztratila ve srovnání s rokem 2009 čtyři z deseti hlasů a musela se spokojit s 23 procenty preferencí a čtrnácti křesly. Jen o dva europoslance více vyšle do Štrasburku vládní strana Partido popular, která obdržela 26 procent odevzdaných hlasů. Naopak silný volební růst zaznamenala radikálně levicová koalice Izquierda Plural, která získala 1,5 milionu hlasů (bezmála deset procent) a bude mít v Evropském parlamentu šest zástupců. Velkým překvapením letošních voleb je pak hnutí Podemos. To získalo 1,3 milionu hlasů (osm procent) a pět jeho členů tak vstoupí do klubu Evropské sjednocené levice ? Severské zelené levice (GUE/NGL).

?Úspěch Podemos a dalších hnutí radikální levice otevřel nové trhliny ve španělském bipartismu, který se v důsledku hospodářské krize a posílení autonomistických sil v Katalánsku a Baskicku nachází v krizi.?

Toto nové hnutí, které bylo založeno teprve v lednu letošního roku, vzbudilo svým úspěchem velký zájem španělských i mezinárodních médií. Ve stojatých vodách španělské politiky totiž Podemos představují svou formou vnitřní organizace i svým politickým programem naprostou novinku. Podemos vybrali své kandidáty do Evropského parlamentu na základě občanských primárek, kterých se zúčastnilo několik desítek tisíc lidí. Jejich vnitřní struktura je do značné míry organizována horizontálně, s vysokou mírou participace jednotlivých územních klubů.

Antielitářství a sdílené statky

Nemalou část členů Podemos tvoří aktivisté španělských sociálních hnutí Indignados a Marreas či malých radikálně levicových organizací, od kterých Podemos převzali celou řadu požadavků a témat. Jedná se především o audit veřejného dluhu, vypovězení evropských smluv rozpočtové zodpovědnosti, moratorium na vystěhování osob, které nedokážou splácet svou hypotéku či posílení občanské participace na demokratickém rozhodování. Nepřehlédnutelným tématem v předvolební kampani Podemos byl nepochybně i protest proti ekonomickým a politickým elitám, které aktivisté hnutí nazývají kastou. Hlavní cílem této mobilizace Podemos a dalších levicových hnutí mimo PSOE bylo zpochybnit tzv. bipartismus, uspořádání politického života kolem dvou hlavních stran, tedy Partido popular a PSOE.

Z tohoto uspořádání, které má své kořeny v politické transformaci po smrti fašistického diktátora Franka, vznikla oktrojovaná forma demokracie, v rámci níž jsou z veřejného rozhodování v podstatě vyloučeny otázky hospodářského uspořádání, vyrovnání s historickým dědictvím frankismu, definice vztahů s ne-kastilskými územími a ústavní uspořádaní španělského státu organizovaného kolem monarchie a federace. Z této perspektivy se polemika proti současnému španělskému politickému uspořádání jeví jako snaha zbavit demokratické instituce limitů, které nastolila více než třicet let vládnoucí garnitura Partido popular a PSOE.

Mobilizace proti ?politické kastě? má ale i další možný rozměr. V posledních dvou letech se španělské sociální hnutí Marreas zaměřilo na obranu společných statků a služeb před privatizací a na redefinici jejich způsobu spravování. Je však patrné, že privatizace a vyvlastnění společného soukromými ekonomickými aktéry se může odehrát jen se souhlasem a přímým zapojením ustanovených demokratických institucí, jež ovládají dvě největší politické strany. Demokratické instituce jsou při těchto mobilizacích privilegovaným polem politického boje, jelikož z nich nebyl vyloučen sociální konflikt v tak silné míře jako v případě ekonomiky definované soukromým vlastnictvím.

Od trhlin k otázkám

Úspěch Podemos a dalších hnutí radikální levice otevřel nové trhliny ve španělském bipartismu, který se v důsledku hospodářské krize a posílení autonomistických sil v Katalánsku a Baskicku nachází v krizi. Při posledních volbách se prostor nalevo od sociálnědemokratické PSOE výrazně rozšířil a další ránou by pro španělské sociální demokraty mohly být komunální volby, jež se odehrají příští rok. Ačkoli se sčítaní sil v politice neřídí matematickými zákony, eventuální koalice Podemos a Izquierdy Unidy by se mohla prosadit v celé řadě velkých španělských měst, včetně Madridu. Symbolickým momentem krize španělského bipartismu je pak pondělní abdikace krále Juana Carlose I., který byl od garantem právě takového podvojného uspořádání politického života.

Současně má však hnutí Podemos před sebou celou řadou otevřených otázek, jež si dříve nebo později vyžádají nějakou odpověď. Podemos budou muset v první řadě definovat roli zakladatele a hlavní mediální tváře hnutí Pabla Iglesiase Turrióna. Samotný Iglesias odůvodňuje svou silnou mediální expozici jako přechodnou taktikou, která hnutí dovolila mobilizovat síly a získat nezbytnou komunikační viditelnost.

Přítomnost silně viditelného lídra charakterizuje i další dvě alternativní hnutí, která vyrostla v jižní Evropě během let ekonomické krize ? Syrizu a Hnutí pěti hvězd. Alexis Tsipras je charismatickým předsedou, ovšem podřízeným kontrole a deliberaci vnitřních orgánů hnutí, jehož struktura se podobá tradičním politickým hnutí. Naopak Giuseppe Grillo aplikoval na Hnutí pěti hvězd model podobný franchisingu: Grillo je vlastníkem image, brandu i hlavních komunikačních prostředků hnutí, které je tak zcela závislé na rozhodnutí svého majitele. Je patrné, že Podemos si budou muset vymyslet nový způsob uspořádání, který oba zmíněné modely překoná. V současném uspořádání totiž existuje jen horizontála místních klubů a špička hnutí tvořená Iglesiasem a jeho kolegy a kolegyněmi zvolenými do Evropského parlamentu. Chybí reprezentativní a demokratické orgány, jež by dokázaly tyto dvě roviny propojit a sehrát konstruktivní roli v řešení vnitřních konfliktů a při debatách, které Podemos v příštích měsících a letech čekají.

Převzít instituce nestačí

Pro Podemos a obdobná hnutí existuje také paradoxní riziko, že se stanou uskupeními, která se dokážou mobilizovat jen při příležitosti voleb. Tento efekt je patrný především u Hnutí pěti hvězd: zatímco před volbami dokáže Grillo mobilizovat v ulicích stovky tisíc lidí, v mezičase mezi volbami se internetových referend, které jeho hnutí pořádá ohledně aktuálních politických témat, účastní jen několik tisíc uživatelů. Mnohé záleží na skladbě členské základny, jež v případě Podemos obsahuje velký počet účastníků sociálních hnutí, kteří se pravděpodobně nespokojí s rolí volebních agitátorů.

Poslední otázka je pravděpodobně tou nejtěžší. Týká se role, kterou současná hnutí chtějí sehrát uvnitř mocenských institucí. Na rozdíl od mnoha dalších radikálně levicových stran v Evropě, jejichž politický horizont se omezuje na dosažení co nejpříznivějšího poměru sil v rámci středo-levicových koalic, Podemos (podobně jako Syriza) deklarují, že chtějí převtělit společenskou většinu do většiny politické, a tudíž se přímo chopit vlády. Historická zkušenost dělnických a sociálních hnutí 20. století však ukazuje, že pouhé převzetí institucí ustanovené moci téměř nikdy nevede ke zlomu paradigmatu. Útlak spočívá v samotné podobě institucí. I proto je tato poslední otázka společná všem hnutím za osvobození. Referenda a snížení platů politiků k jejímu zodpovězení však stačit nebudou.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.