Být bohatý není zadarmo

Nejbohatší lidé světa jsou často obviňováni z vykořisťování zbytku společnosti. Ani oni to ale nemají lehké ? vždyť jim náleží téměř polovina celosvětového bohatství.Kdo nikdy nebyl opravdu bohatý, možná netuší, že pod pozlátkem luxusu se skrývá tvrdá dřina, odpovědnost a pocit existenciální úzkosti. Dnes jsou to téměř tři roky od vzniku hnutí Occupy Wall Street. Protestující se označili za zástupce 99 procent občanů planety a přesně tak vystihli současnou společenskou situaci. Ano, jsou to bedra pouhého jednoho procenta nejbohatších, na které je naloženo 46 procent celosvětového bohatství a majetku. Ta tíha je obrovská. Pouzí tři nejbohatší lidé například čelí nutnosti spravovat stejnou sumu jako 48 nejchudších států světa. A jaké odměny se bohatým za jejich těžkou práci od společnosti dostává? Bohužel pouze závisti a útoků médií. Nahlíženi optikou neúměrných morálních měřítek bývají bohatí plísněni za obyčejné lidské prohřešky, jako tomu bylo třeba v případě Janouškovy neškodné autonehody. Nepříčetní novináři se uchylují k voyeurskému stalkingu zobrazováním intimních scenérií Rittigova vozového parku, případně i policejního zásahu v jeho vile. Proč se podobné pozornosti netěší například exekuce nějaké chudé zadlužené rodiny, když jich jen v Česku bylo za minulý rok nařízeno 714 tisíc?

Úmorná prezentace luxusu

Elity to dnes nemají tak jednoduché jako za starých časů, kdy měl negramotný plebs za to, že nerovnost je dána boží vůlí. Odlišit se od těch dole je čím dál náročnější. Lidé odjakživa toužili patřit do vyšších společenských pater, než v jakých se nacházeli, ale teprve díky spotřebnímu průmyslu mohli začít imitovat konzumní návyky vyšších tříd. Elita ovšem už nemá koho napodobovat a musí hrdě nést úděl kulturních inovátorů a trendsetterů. Zlaté řetězy, auta, golf, dům s bazénem, exotická dovolená, výlet na jachtě ? to všechno si začali nevděční chudší lidé vždy po nějaké době přivlastňovat. Nemůžeme se pak divit, když se Jeff Bezos, dvanáctý nejbohatší člověk na planetě, touží z koloběhu nekonečného stresu dočasně vymanit a odletět na chvíli do vesmíru. Dokonce si kvůli tomu musel založit vlastní vesmírnou společnost. Pokud se ale koncept zaslouženého vesmírného odpočinku uchytí a do kosmu za chvíli začne cestovat kdejaký Číňan, nezbývá než se ptát, kam budou elity prchat příště, pokud nechtějí přijít o pečlivě pěstovanou pozici garantů excentrického vkusu.

Lidé nezvládají splácení svých pohledávek a v nebývalé míře vyhlašují osobní bankroty. Zadlužují se ale i celé státy, a tím nezodpovědně ohrožují jistotu výdělku těch nejbohatších. ?Kdo nám bude platit?? musí se ptát nejeden zodpovědný multimilionář.

Ani jejich děti nejsou ušetřeny problémů, právě naopak. Vzhledem k životu ve vyloučené komunitě úspěšných nemohou ochutnat sladké plody nenáročného veřejného školství, zakusit hřejivou stísněnost hromadné dopravy, prožít si ambiciózní pobíhání po pracovních pohovorech nebo komfort depresivní nudy života na státní podpoře. Snad nejhorší na osudu zlaté mládeže je však to, že nebude mít nikdy možnost užít si onen báječný pocit, když se člověk tvrdou a poctivou prací vyhrabe z osidel chudoby a zažije svůj malý ?americký sen?. Většinou jsou totiž potomci elit odsouzeni k prezentaci luxusu a ke jhu více či méně zdařilé imitace společenského postavení svých rodičů.

Nejhorší systém ze všech

Aby toho nebylo málo, musí současná elita fungovat v pozdním kapitalismu, s nímž se pojí permanentní inovace, nutnost nestálého investování, strasti s turbulentní povahou finančnictví, flexibilní trhy, krachující fondy a banky. Feudalismus s jeho rigidním rentiérským lénem se musí dnešním bohatým jevit jako zlatý věk. V důsledku globální interdependence je výše rizik obří, stejně jako potenciální výnosy, a ani staré dobré rentiérství už není to, co bývávalo. Lidé nezvládají splácení svých pohledávek a v nebývalé míře vyhlašují osobní bankroty. Zadlužují se ale i celé státy, a tím nezodpovědně ohrožují jistotu výdělku těch nejbohatších. ?Kdo nám bude platit?? musí se ptát nejeden zodpovědný multimilionář. A to nemluvíme o nezaměstnanosti, která obvykle postihuje jen desetinu společnosti, jenže třeba ve Francii je dnes bez práce celých 92 procent příslušníků majetkové elity.

Elity v západním světě se navíc musí vypořádat i s nároky dotírající demokracie. Nejbohatší se nemohou spoléhat na jednu politickou stranu, která by reprezentovala jejich třídní zájem. Aby dokázali potírat populistické požadavky závistivého voličského plebsu, například progresivní zdanění nebo zákaz daňových rájů, musí náročně ovlivňovat všechny strany ve vládě. Těžký úděl superbohatých podtrhává i náročnost třídní solidarity mezi globálními elitami. Počet světových miliardářů sice každoročně narůstá, ale pro bohaté to znamená, že se majetek rozděluje mezi čím dál větší počet hráčů. To pak vede ty nejbohatší do vzájemné konforntace, místo aby si v dnešním nelehkém světě pomáhali. K tomu ji nutí tvrdý zákon tržní konkurence, který pocit ohrožení bohatých ještě zesiluje. A tak zatímco zadlužení chudí si vzájemně nemají co závidět, elita požírá sebe sama.

Autor je sociolog a bývalý fotbalový reportér.