Daňové ráje a vzpoura občanů

Za nepropustný daňový systém je třeba bojovat nejen ve jménu civilizovanějšího světa, ale i z vlastního osvíceného zájmu.

O přílišných majetkových a příjmových nerovnostech na celém světě již dávno nepíšou jen radikálové. Během posledního valného shromáždění MMF a Světové banky na podzim letošního roku se uskutečnily až čtyři semináře se slovem ?nerovnost? v názvu. Také oficiální materiály Měnového fondu jednoznačně dokládají, že menší míra nerovnosti přispívá k hospodářskému růstu. Podobné závěry přináší zpráva OECD zveřejněná v červnu 2014. Zároveň veřejností otřásají skandály spojené s daňovými úniky, směřovanými nejen na tropické ostrovy, nýbrž i do samotného srdce západní Evropy. Zástupci velkého byznysu tvrdí, že právě příliš vysoké a přísné daně tlumí hospodářský růst a nutí podnikatele k ?optimalizaci? a útěku do ?rájů?, od Kajmanských ostrovů až k Lucembursku: ?Pokud je daňový systém příliš opresivní, snaží se podnikatelé odejít tam, kde je to pro ně snadnější.? Mnozí ovšem poukazují na to, že ve skutečnosti je tento vztah opačný. Příjmová nerovnost ztěžuje překonání ekonomické krize a zvyšuje společenské napětí ? za něž z velké míry zodpovídá právě ?netěsnící? daňový systém. Daňové ráje nejsou řešením, nýbrž jedním ze zdrojů problému.

Kam mizí příjem?

Větší příjmové nerovnosti určují nižší úroveň obecné spotřeby a destabilizují finanční systém, a to kvůli čím dál obtížněji splatitelným dluhům domácností. Dluhy vznikají proto, že pro většinu občanů je stále těžší uživit se ze špatně placených pracovních míst. V této situaci je těžké docílit poptávky, která by dostačovala pro oživení hospodářství: dluhy nejchudších nespějí k investicím ani spotřebě, protože v první řadě slouží ke splacení dřívějších úvěrů, často nepromyšleně poskytnutých bankami. Vzniká problém s oživením konjunktury. V krátkodobém měřítku tedy nerovnost tlumí hospodářský růst.

Očividnější příčinou tohoto stavu je spojení technologických změn a globalizace, které způsobuje prudké pohyby kapitálu a dislokaci pracovních míst, ba často i jejich likvidaci. O automatickém ?prokapávání? plodů inovační ekonomiky nemůže být řeč. Narůstá rozvrstvení mezi kvalifikovanou, mobilní elitou a řadovými zaměstnanci, a také sílí postoj, dle něhož ?vítěz bere všechno?. Zároveň jednotlivé země nejsou s to ? kvůli tlaku mezinárodní konkurence ? chránit vlastní pracovní trh a udržovat kloudnou úroveň pracovních a platebních standardů. Týká se to zejména zemí, které se pokouší dosáhnout obchodní převahy na základě manipulace s náklady.

Všechno vede k banálnímu závěru, kterým je nutnost redistribuce příjmů a majetků v rámci jednotlivých společností i v globálním měřítku, a to prostřednictvím funkčního daňového systému.

Dřív nebo později podobná situace musí vést k eskalaci společenské nespokojenosti, dá se ovšem jen těžko předvídat, ve kterém směru bude onen hněv kanalizován. Jsou namístě obavy, že postihne především rozmanité ?druhé?, konkrétně ty sociálně slabší, anebo ?cizí?, definované v kategoriích ?civilizačního střetu? ? aniž by při tom byly narušeny základy systému, který zvýhodňuje bohaté a protežuje monopolisty, zejména nadnárodní korporace. Dosavadní politika péče o finanční trhy (jejichž účastníky jsou ti nejmovitější) ovšem neprospívá ani reálné ekonomice, tedy oživování zaměstnanosti a investicím. Stimulace ekonomiky se v tomto kontextu zdá marná, jelikož zbytnělé finanční trhy neposilují ?reálné? investice, nýbrž slouží virtuální reprodukci a akumulaci majetků. Jak si všímá profesor Eckhard Hein, v západních ekonomikách se od sebe reálné investice a zisky zcela oddělily. Zkrátka: model rozvoje, v němž rychle rostou příjmy malého počtu vysoce kvalifikovaných osob uzavřených v enklávách blahobytu, je v dosavadní podobě dlouhodobě neudržitelný.

Týká se to jak vnitřně rozvrstvených evropských společností, tak i vztahů mezi Evropou a zbytkem světa. Dosavadní poražení jednou mohou dostat chuť vtrhnout do ?křišťálového paláce? Evropy a nabourat jeho klid. Na jedné straně máme frustraci, ponížení a hněv těch, kteří zaujímají nejnižší místa na společenském žebříčku. Na straně druhé pozorujeme mládež vstupující mezi bojovníky Islámského státu nebo vlnu zoufalých přistěhovalců a uprchlíků z periferií. Přítomnost všech těchto skupin svědčí o tom, že je čím dál těžší uniknout oblastem chudoby a zaostalosti.

Mobilní a kvalifikovaná společenská elita je ovšem schopna se izolovat od zbytku společnosti ? a to nejen prostorově, bydlením ve střežených čtvrtích, ale také prostřednictvím zavržení systému podfinancovaných veřejných služeb pro masy. Obvykle platí daně podle nejnižších sazeb, má totiž nejvíce příležitostí je optimalizovat, anebo přesouvat svou činnost do jiných lokalit, nevyjímaje daňové ráje. Ve většině západních zemí zákony týkající se dědictví a zdanění domácnosti i firem obsahují rozmanité berličky, které jsou mimořádně výhodné pro bohaté. Zároveň je ve světě již dlouho znát výrazný deficit příjmů ve vztahu k investicím ? přestože by se jejich součet, logicky vzato, měl rovnat nule. Onomu mizejícímu příjmu musí být někde konec. Všechno vede k banálnímu závěru, kterým je nutnost redistribuce příjmů a majetků v rámci jednotlivých společností i v globálním měřítku, a to prostřednictvím funkčního daňového systému. Závažnost problému i poctivost nás nutí se přestat ptát na to, zda by bohatí a mocné nadnárodní korporace ? tedy současnou strukturou zvýhodňované subjekty ? měli platit více. Spíše se musíme zaměřit na to, jaký model redistribuce je nejvhodnější. Existuje však šance, že se myšlenka redistribučního daňového systému dostane i mimo oblast akademických analýz a publicistických manifestů?

Dvojitý daňový systém

Volání po ?daňovém vlastenectví?, vyvolané krizí, se ukázalo jako neúčinné ? největší a kapitálem nejlépe zásobené firmy čím dál agresivněji bojují za snížení svých daňových povinností. Činí tak mimo jiné pomocí inverze, tedy stěhováním hlavních sídel do zemí s nižšími daněmi. Dobrým příkladem je Apple, jehož zámořské dceřiné společnosti mají na svých účtech 132,2 miliard dolarů volných prostředků (údaje z jara 2014). Navzdory takto obrovskému kapitálu si v dubnu letošního roku vzalo vedení společnosti půjčky na běžící činnost firmy ve formě obligací na 12 miliard dolarů. Rok předtím si Apple půjčil z trhu 17 miliard ? úroky mají sice také svou cenu, ta je ale pořád nižší než částky, které by Apple musel odevzdat v podobě daně ze zisku vydělaného v cizině. Odborníci na daňové právo jsou ostatně schopni umožnit poskytování ?půjček?americkým továrnám nejen prostřednictvím kapitálového trhu, nýbrž také skrze vlastní ústřednu, například z Irska. Nashromážděná hotovost není určena pro investice ? slouží firmám například k nakupování vlastních akcií, zejména ve chvílích, kdy jejich cena začíná klesat (buyback). Tímto způsobem vzniká finanční bezpečnostní polštář.

Hlavní aktéři současného systému úspěšně vydírají vlády a zdržují je při snahách o změnu fiskální politiky. Někteří zástupci ekonomického establishmentu (zástupci MMF nebo guvernéři centrálních bank) již ovšem začínají chápat potřebu zastavit rostoucí nerovnost. Dokonce i Wolfgang Schäuble, německý ministr financí a příznivec fiskální disciplíny na evropské a národní úrovní, upozorňuje na nutnost neutralizace ?daňové konkurence? v globálním měřítku.

Znamením jisté změny k lepšímu může být nedávné shromáždění Globálního fóra pro transparentnost a výměnu informací. V Berlíně byla 29. října podepsána dohoda ohledně automatické výměny informací týkajících se bankovních účtů. Rozhodlo se k ní připojit asi padesát států, další prohlásily vůli se do ní zapojit v budoucnu. Dohoda vychází ze společného standardu informování, vypracovaného OECD. Jde o to, aby banky byly s to identifikovat majitele účtů a v odůvodněných případech předávat informace příslušným daňovým orgánům. Také skupina G20 už před nějakou dobou prohlásila za prioritu potírat nejen ilegální vyhýbání se zdanění (tax evasion), ale také po formální stránce zákonnou ?tax avoidance?, tedy ?optimalizaci?.

Boj s daňovými úniky

Soumrak optimalizace a bankovního tajemství byl už vyhlášen ve Švýcarsku, Lucembursku a Rakousku. Evropská komise má brzy zahájit řízení ve věci možného porušení pravidel poskytování veřejné pomoci Lucemburskem, navíc v době premiérování samotného Jeana-Claudea Junckera. Právě tento stát plnil úlohu daňového ráje mimo jiné pro Amazon. Konečně irský ministr financí avizoval odstranění proslulé daňové mezery, tzv. dvojité irské s nizozemským vkladem, které využívaly mimo jiné Google a Facebook. Základem jejího fungování bylo, že společnosti holdingu, přestože byly registrovány v Irsku, mohly platit daně v místě svého sídla ? například na Kajmanských ostrovech, kde daň z příjmu právnických osob vynáší nula procent. Právě tam jsou prostřednictvím nizozemského subjektu, jenž je formálně majitelem práv k technologiím, přenášeny zisky ?základní? společnosti, a do rozpočtů Irska nebo jiných zemí se pak odvádějí pouze marginální částky (příkladem je Facebook Ireland shromažďující příjmy z reklam na webu).

Změny jsou ovšem velmi opatrné, a jejich prosazování trvá. Osvobození nových investorů od daní nebude od 1. ledna 2015 možné, ale subjekty, které současně využívají mechanismu ?dvojitého irského? daňového systému přijdou o tuto možnost až v roce 2020. Irsko navíc již avizovalo zavedení atraktivních daňových řešení, která mají prý v Irsku umožnit placení daně dle symbolické sazby 2,5 procenta? Na druhé straně aktivity týkající se upevňování daňových systému rezonují na úrovni klíčových mezinárodních institucí. Evropská komise už v březnu zpovídala Velkou Británii ve věci tzv. patent boxů, tedy programů daňových slev spojených s udělováním patentů. Byla zpochybněna jejich oficiální funkce stimulátoru výzkumu a vývoje. Taktéž OECD letos zveřejnila směrnice pro zdanění zisků korporací a potírání uplatňování tzv. transferových cen, které v rámci vyúčtování mezi jednotlivými filiálkami jediné korporace dovolují manipulovat s úrovní zisků a ztrát v jednotlivých zemích-sídlech, pochopitelně s účelem snížení daňového zatížení. Směrnice, definované v rámci projektu BEPS (Base Erosion and Profit Shifting), budou muset být dodržovány korporacemi. Největší pokrok se týká výměny informací mezi daňovými orgány jednotlivých států. Banky Evropské unie by měly být připraveny ke spolupráci v této oblasti již v roce 2016. To všechno ovšem neznamená odstranění institutu bankovního tajemství ? podobné zvěsti by byly ukvapené stejně jako dojem vítězství v otázkách civilizování daňových systémů ve světě.

Na omezenou účinnost iniciativ G20 poukazují například Niels Johannesen a Gabriel Zucman ve své práci The End of Bank Secrecy? An Evaluation of the G20 Tax Haven Crackdown (2014). Autoři přiznávají, že během finanční krize členské státy G20 donutily daňové ráje k podepsání oboustranné dohody o výměně bankovních informací. Analýza vlivu těchto konvencí na depozity v daňových rájích ovšem prokázala, že k návratu prostředků do mateřských zemí ve skutečnosti nedošlo. V případě Francie, která podobnou konvenci podepsala například se Švýcarskem, peníze ? místo toho, aby se vrátily nad Seinu ? odpluly do Uruguaje, Hongkongu a Singapuru. Zkrátka: korporační wealth management stěhoval účty do jednotek, které fungovaly v rámci jurisdikce, již konvence neovlivnila. Autoři připomínají, že OECD ještě před krizí vybízela daňové ráje k podepisování dohod o výměně bankovních informací ? ovšem až do roku 2008 většina z nich podobná řešení zcela zavrhovala, dobře si vědoma své beztrestnosti. Až během krize byla formulována politická priorita boje s daňovými úniky nejbohatších. Tlak byl vyvíjen zejména ve Švýcarsku a v Británii. Boj s ?optimalizací? a daňovými úniky ovšem bude čím dál těžší, a to kvůli pokračující teleinformační revoluci a absenci kontroly fluktuace kapitálu.

Za více faktorů ?zhoršujících investiční ovzduší?

Mezinárodní organizace, a také nevládní organizace jako například Oxfam, jednou za čas prezentují přesné výčty, o kolik státy přicházejí následkem daňové ?kreativity? korporací. Ze strany finančních trhů je naopak často slyšet kritika nadměrných rozpočtových deficitů, sloužících k udržování infrastruktury, anebo přístupu k veřejným službám. Zdrojem deficitů ovšem čím dál častěji mohou být nikoliv ?rozbujelé veřejné výdaje?, nýbrž optimalizační schémata a daňové úniky. OECD čas od času zveřejňuje hodnocení propustnosti daňových systémů a sledovacích nástrojů v jednotlivých zemích, nemůže je ovšem přímo ovlivnit. Doporučení této organizace si navíc někdy odporují. Například často vyjadřují rezervovaný přístup ke všem daňovým reformám jakožto k faktorům ?zhoršujícím investiční ovzduší?.

Přes všechny tyto obtíže se čím dál víc občanů bouří, zejména potom, co bylo dokázáno, že nejsilnější platí v tomto systému nejméně. Informace se dostávají na veřejnost díky činnosti investigativních novinářů, pozorovatelů či WikiLeaks a vlády jednotlivých států ? v závislosti na míře nátlaku v dané zemi ? hledají způsoby, jak si s tím poradit. Neziskové organizace bývají v této agendě úspěšnější než oficiální státní orgány, protože zisky z ?optimalizace? čerpá i politická třída.

Johannesen a Zucman zdůrazňují, že by G20 měla donutit daňové ráje k podepsání dohod se všemi státy, protože dosavadní řešení přímo vybízí k transferům. Autoři doporučují multilaterální dohodu ve velkém měřítku (big bank multilateral agreement) a vytvoření světového registru vlastníků. Podobný výkaz by podle nich zajistil finanční transparentnost majetků. Uvědomují si ovšem, že ne všichni aktéři budou ochotni spolupracovat ? především následkem nedostatečného nátlaku mezinárodní společnosti.

Zdrojem deficitů ovšem čím dál častěji mohou být nikoliv ?rozbujelé veřejné výdaje?, nýbrž optimalizační schémata a daňové úniky.

Za vzor účinného působení v globálním rozsahu považují autoři The End of Bank Secrecy? americký zákon o zdanění zahraničních aktiv (tzv. FATCA) z roku 2010, jehož cílem je právě boj s daňovými úniky. Spojené státy jsou jediným členským státem OECD, který zavazuje své občany daňovou povinností bez ohledu na to, kde tito občané aktuálně bydlí. Dohodu se Spojenými státy o dodržování FATCA podepsala i polská vláda. Na jejím základě budou mít finanční instituce povinnost sdělovat konkrétní informace americkým daňovým úřadům, a to prostřednictvím polských daňových orgánů. Bankám, které se této dohodě nepodřídí, hrozí vysoké finanční sankce ? až k třiceti procentům hodnoty transakce. Podobné oboustranné dohody s USA začaly podepisovat nejen všechny členské státy Evropské unie, nýbrž i dosud skeptické země jako Hongkong a Singapur. Důkazem vlivu FATCA na zbytek světa je skutečnost, že v dubnu roku 2013 během evropského summitu ministrů financí Pierre Moscovici, současný eurokomisař pro hospodářství, vyzval své kolegy k ?prohlídce zastaralých pravidel bankovního tajemství? a odvolal se právě ke standardům vyjednávaným mezi Evropskou unií a Spojenými státy.

Je důležité zdůraznit, že otázka účinného zdanění příjmů a majetků se týká jak fyzických osob, tak korporací ? oba dva typy subjektů je totiž kumulují v bezprecedentním měřítku. Tím ovšem vzniká jisté zásadní dilema pro levicová hnutí, přirozeně nakloněná idejím zmenšování sociálně ekonomických nerovností. Je totiž čím dál jasnější, že účinné aktivity státních daňových služeb kolidují s chápáním bankovního tajemství jako osobního práva jednotlivců. Dle mého názoru je vhodné psát o tomto ohrožení ochrany soukromí, zároveň je ovšem třeba si uvědomovat, že jisté zásahy do soukromí jsou prostě nutné, aby daňový systém byl efektivní. Existují instituty jako daňové tajemství, které by měly znemožňovat arbitrární využívání majetkových údajů státem. Za úvahu stojí i to, zda by případné porušení práva na soukromí nemělo být pojištěno pomocí nových kontrolních mechanismů: zákony by měly například předvídat možnost získávání odškodnění osobami bez příslušného (v tomto případě amerického) občanství v případě nezákonného nakládání s jejich osobními údaji. Je bezpochyby třeba usilovat o podobná řešení.

Jistým paradoxem ovšem je, že tolik chceme omezovat daňové orgány v možnosti nakládání s příslušnými informacemi, zatímco připouštíme, aby komerční subjekty, například banky, dokázaly (již brzy) rozpoznat otisky našich prstů. Tyto subjekty už dnes vědí, co a kde nakupujeme, a tvarují nás pro své potřeby. Oficiálně podobné praktiky nepřiznávají, nic to ovšem nemění na skutečnosti, že přesně tytéž informace, kterými by mohly disponovat veřejné subjekty, například daňové úřady, už dnes ovládají finanční korporace, často sídlící na druhém konci světa a obchodující s osobními údaji soukromých osob.

Daň z luxusních komodit

V akademickém světě je dostatek konkrétních návrhů řešení, která by učinila daňové systémy spravedlivějšími a zároveň by přispívala k rozvoji a hospodářskému růstu. Tak profesor A. B. Atkinson, který již léta zkoumá nerovnosti ve srovnávací perspektivě, ve své práci New Sources of Development Finance: Funding the Millennium Development Goals (2004) píše, že vlády jednotlivých zemí by měly začít vážně uvažovat o vytvoření Světového daňového úřadu, jenž by se staral o architekturu jednotlivých daňových systémů a vypracovával globální řešení. Tvrdí také, že osm tzv. rozvojových cílů tisíciletí (například odstranění krajní chudoby a hladu, propagování genderové rovnosti, boj s nemocemi, snížení úmrtnosti nemluvňat nebo přístup k základnímu školství) by mělo být financováno právě pomocí globálních daní. Připomíná také starší návrh tzv. Tobinovy daně z finančních transakcí, která by měla minimalizovat spekulaci v rámci měnových kurzů, nadhazuje ovšem i zdanění vývozu zbraní na globální úrovni nebo daň z luxusních komodit ? jachet, rezidencí, šperků nebo drahých hodinek.

Jiný znalec problematiky finančních trhů, Jan Toporowski, předestřel v Le Monde diplomatique daň z ?finančničení?. Píše: ?Je možné toho dosáhnout ? pokud zadlužená vláda prosadí mírné roční zdanění ve výši jednoho nebo dvou procent ? bilancí všech registrovaných společností, za současného ustanovení jisté minimální velikosti, což by osvobodilo od zdanění malé firmy. Daň by byla úměrná obecné hodnotě všech aktiv a pasiv, s možností získání slevy na průmyslová či obchodní aktiva a nástroje. V konečném důsledku by se zdanění týkalo hlavně finančních prostředníků i nefinančních společností vlastnících finanční aktiva.?

Boj za nepropustný daňový systém, v němž nejmocnější aktéři budou financovat veřejná dobra a služby v míře odpovídající jejich ziskům (tam, kde tyto zisky reálně vznikají!), bude jistě trvat mnoho let a narazí na značný odpor. Bylo by dobré se v tomto konfliktu přinejmenším postavit na správnou stranu ? ve jménu civilizovanějšího světa, ale i z vlastního osvíceného zájmu.

Autorka je ekonomka a spolupracovnice časopisu Krytyka Polityczna.

Z polského originálu Podatkowe raje i bunt obywateli publikovaného na serveru Krytyka Polityczna přeložila Marta Harasimowicz. Redakčně kráceno.