Národ zahrádkářů a vznešených měšťanů míří do další sezóny

České morální elity se intenzivně věnují pěstění ducha a na skutečné kutily, chataře a zahrádkáře se dívají skrze prsty.

Pravda o zahrádkářích je velkou českou sebemrskačskou pravdou. Zahrádkáři jsou většinou karikováni jako lidé tak trochu roztomilí, tak trochu omezení a tak trochu komunisti. Zahrádkáři to schytávají ze všech stran ? především za své zpátečnictví a domnělý příklon k minulému režimu. Zahrádkářů se přitom nezastala ani normalizační produkce, která už tehdy dala přednost o chlup buržoaznějším Chalupářům.

Navážet se do zahrádkářů je stejně snadné jako navážet se do hipstrů ? nikdo se jich nezastane, aby náhodou nebyl považován za jednoho z nich. Mimochodem, někteří hipstři se jako jedni z mála k zahrádkaření hlásí i dnes a zakládají v českých městech komunitní zahrady, i když v jiném oblečení a s odlišným étosem. Za normalizace se na zahrádky prý utíkalo za potřebou užít si ve volném čase drobného kulactví ?na svém?, dnes se naopak v komunitních zahradách ? aspoň rétoricky ? hledá ztracená pospolitost. V obou případech platí, že nad vlastní čerstvou zeleninu není.

Ne zahrádkám, ano mravnosti

Tradice obrazu zahrádkaření jako do sebe zahleděného neobčanského postoje je stále aktuální. Divadelník Vladimír Morávek se v rozhovoru pro DVTV při formulaci drobných znepokojení z dneška vyjádřil, že ?lidé si zase říkají, fuj, to je odporné, to je blbé, půjdu raději na chatičku, tam okopávat rajčata a tam si budu myslet své?. K tomu je potřeba dodat, že skoro stejnou úvahu vyslovil Morávek i v podpůrném videu pro TOP 09 před posledními volbami do Poslanecké sněmovny. V něm parafrázoval Karla Schwarzenberga, že ?zbývá akorát každý na svý zahrádce něco okopávat, něco zasazovat, nějaký stádo asijských prasat si pořídit a čekat až ztloustnou, anebo se pokoušet věřit v takový ty slova, jako je čest, pravda, smysl, mravnost (?) Věřím tomu muži, když říká, že obětování se pro slabšího je smysl naší existence.?

Kdo tu vlastně nedohlédne za vlastní plůtek ? zahrádkář ze svého záhonku nebo divadelník z jeviště?

Tento výběr mezi okopáváním zahrádky a vírou v hodnoty jako čest, mravnost a ?schopnost obětovat se pro druhého? nevyznívá pro drobné pěstitele dobře. Jenže obětování se pro druhého mělo ve vládě TOP 09 podobu nucených veřejných prací pro nezaměstnané, které musel zarazit až ústavní soud. Nezaměstnané chudáky to sice možná vyhnalo ze zahrádek, kde by okopávali rajčata a ?mysleli si své?, ale obětování se v jejich prospěch to moc nepřipomíná. Kumštýř Morávek operuje s vysokými pojmy jako ?mravnost?, ?čest? a ?obětování se? tak, že by se před ním člověk skoro styděl za vlastní přízemnost. Přitom ale podpořil stranu, která pro slabší ve společnosti neudělala vůbec nic a naopak jim vydatně přitížila. Kdo tu vlastně nedohlédne za vlastní plůtek ? zahrádkář ze svého záhonku nebo divadelník z jeviště?

Že lidé hájí zájmy své sociální skupiny a její hodnoty a zájmy jako univerzální pravdu, není nic nového pod sluncem. Problémem sociálně podmíněného myšlení se zabýval už v první polovině 20. století Karl Mannheim, který navrhl i řešení této zacyklenosti. Utopickým ideálem měl být sociálně nezakotvený intelektuál, který dokáže překonat partikulární omezenost jednotlivých světonázorů a celistvě pochopit myšlení své epochy. Představa je to hezká, horší je, když se někdo za takového myslitele začne považovat. Není to jen shoda okolností, že u nás tato ?nezávislost? myšlení vede vždy ke stejným ?rozumným pravicovým názorům? a příklonu k vysokým hodnotám.

Naštěstí zahrádkáři netouží nikomu zakroutit krkem, ani se organizovat a pokusit se zbavit kapitalismu. Ostatně vláda a prezident o změnu poměrů usilují ještě méně. Výběr daní se má zlepšit, ale o změnu struktury rozpočtu se nikdo nepokouší. O radikálnějších změnách je v souvislosti s touto vládou zbytečné mluvit. Na zájmy velkého kapitálu sahat nikdo nechce. Tomáš Halík může v klidu dumat nad tím, že v Praze volí správněji než ve zbytku země, jako by byla jedna ?správná? volba nezávislá na počtu bankovek v peněžence (nebo drobáků v kapse). Jeho ?polepšená ovce? Luděk Sekyra ani jeho peníze nejsou v nebezpečí.

Vznešenost si rozvracet nenecháme

Režisér Morávek nakonec přeci jen ze své pozice režiséra představení o Velké francouzské revoluci, uváděného v Národním divadle, pochválil národ za jeho demokratické sklony, které zatím zahrádkaření nedokázalo významněji podkopat. Vysoké ideály v naší zemi nejsou potomky Receptáře vážněji ohroženy. Vždyť se o ně jako o záhonek růží stará celá paleta osobností, které se zabývají duchovním provozem a hodnotami.

Na demokratické a vznešené ideály se nesmí kultivovaným českým měšťákům sahat. PR expert Člověka v tísni Tomáš Urban to dal před pár dny v Lidových novinách jasně najevo, když všechny antirasisty, kteří nemají na situaci Romů v Česku stejný názor jako jmenovaná organizace a zároveň mají tu drzost, že se chodí Romů zastávat proti náckům, označil za prospěcháře, kteří se na demonstracích akorát zviditelňují. Nic tak vznešeného jako boj proti rasismu podle něj levičákům do ruky ani do hlavy nepatří. Opravdoví demokraté si také nenechají šťourat do zkoumání minulého režimu. Při zkoumání minulosti by měl podle bývalé pravicové političky Moniky Pajerové dominovat jediný správný názor. Vědeckou instituci, která byla svou povahou i zvoleným názvem Ústav pro studium totalitních režimů předem odsouzena k politizaci, nemohla Pajerová pochopit jinak než jako další barikádu v boji proti všemu zlu. Jakkoli to občas pokulhává, ?komunistické? se pro ni rovná vždy ?totalitní?, a tím pádem zlé.

Idealisté vždycky chtěli s odkazem na vyšší hodnoty měnit svět k lepšímu a bouřit se proti nespravedlnosti. Po úspěšných revolucích se pak buď stávají kritiky nového řádu, anebo jeho obhájci. Hodnoty, které hájí a za které bojovali, pak ale slouží těm, kteří z nového systému profitují. Realitu už nehodnotí podle každodenního praktického života, ale podle vybojovaných revolučních ideálů. Imaginaci, kterou slovo revoluce vyvolává, tak překrývá revoluce již vybojovaná.

Autor je redaktor A2larmu.