Ultimate magazine theme for WordPress.

Circus Germanicus

35

Poslední vývoj situace kolem řeckých dluhů začíná jasně ukazovat, že Evropa je mnohem více oligarchickou než demokratickou strukturou.

Kniha Christopha Deloira a Christopha Duboise Circus Politicus svého času podávala takovou zprávu o dekadenci evropské politiky, že oprávněně mohla vyvolávat pobouření. Vykreslení Evropy jako skrz naskrz zkorumpované oligarchie je pro ledaskoho příliš velké sousto, obzvláště v zemi, ve které se veškeré kritické hlasy vůči Evropě rozpustí v kaši primitivního euroskepticismu národovecké pravice.

Druhý díl knihy ovšem napsal sám politický život a sestává ze stohů empirického materiálu posledních pěti měsíců řecké tragédie, v níž místo katarze bylo servírováno závěrečné zděšení. Po sedmnáctihodinovém ?mentálním waterboardingu? Alexise Tsiprase v Bruselu došlo k dohodě, která svou tvrdostí přesahuje všechny předešlé.

Pokud bylo Německo doposud považováno za záruku evropské integrace, dění posledních dnů ukázalo, že jeho mocenská hegemonie je pro sjednocenou Evropu skutečnou hrozbou.

Situace má být údajně normalizována a může se pokračovat v postupném ?obnovování důvěry?, což je obrat, kterým chce Německo vzkázat zbytku Evropy, co se stane, když někdo rozčílí matičku Merkelovou a zájmy, které jí dýchají na záda. Radovat se z takového výsledku může snad jen Leoš Mareš české politické analýzy ? Jakub Janda.

Skutečným dopadem nedělního summitu je ale vytvoření předělu mezi dvěma světy. Zatímco v tom původním a stále ještě pohodlném platilo, že ?nevíme, co víme?, v krásném novém světě už jsme se po platónsku rozpomněli. A je zásluhou kapitulující řecké vlády, že vynesla na světlo denní to, co jsme se doposud odvážili pouze myslet. Je skutečně Evropa jen hřištěm oligarchie? Ano, je.

Hellas Hold?em

Zjistili jsme zároveň, že jedna Syriza evropské jaro nedělá. Ukázala nám, že ono světlo na konci tunelu, které jsme díky ní mohli spatřit, byla ve skutečnosti německá lokomotiva. To je druhý bod naší platónské anamnésis: Syriza nám nechtěně umožnila pocítit dopady mocenské hegemonie Německa. Celá Evropa se v perspektivě Řeků smrskla do dvou postav: Wolfgang Schäuble a Angela Merkelová. Řečeno ještě jinak: celá Evropa se koncentrovala v takzvané euroskupině (Eurogroup), kterážto instituce je jen formálním sdružením ministrů financí eurozóny. Sama o sobě není pod ničí kontrolou a nikomu se nezodpovídá. To je ovšem politický dynamit, když si uvědomíme, že právě tato skupina byla, je a bude mocenským ohniskem, ve kterém se rozhoduje o bytí a nebytí Řeků. Nadto, soudě podle výsledků jednání, leaknutých zpráv nebo Varufakisových svědectví, je v ní většina ministrů jen do počtu a noty rozdává Wolfgang Schäuble. Euroskupina se stala bizarním ztělesněním regresu směrem k Evropě národních států pod taktovkou Berlína. O ?kooperativním postupu?, jak nazvala celý proces Angela Merkelová na tiskové konferenci, nemůže být ani řeč, pokud to nechceme považovat za špatný vtip; namístě je mnohem spíše označení obyčejná lež.

Stejně tak neobstojí ani představa, že jednotliví ministři v euroskupině zodpovědně reprezentují vůli svého elektorátu. Je to v rozporu jak se samotným faktem německé dominance, tak i poznatkem, že euroskupina už při prvních ?záchranných balíčcích? pro Řecko brala jen málo ohledu na to, co si myslí právě jejich voliči. Jedinou myslitelnou výjimkou může být Finsko, kterému kvůli novému balíku reálně hrozí rozpad liberálně-konzervativní koalice, vládnoucí společně s nacionálně-populistickou Stranou Finů (dříve Praví Finové), kteří nehodlají poslat Řekům už ani Euro. To vše jsou jen kontury gamblerství, jemuž byl během jednání vystavován osud Řecka.

Za pozornost ale stojí i Varufakisova odpověď na otázku, jak se mohlo stát, že se ocitl uvnitř euroskupiny bez spojenců, ačkoli by se dalo očekávat, že je v zájmu zadlužených států evropské periferie podílet se s ním na společném plánu restrukturalizace dluhu a investic do ekonomického růstu. Lekcí reálpolitiky bylo zjištění, že zástupci těchto zemí byli od počátku nejhoršími nepřáteli Syrizy z prostého důvodu, že její úspěch by je zdiskreditoval na domácím poli.

Pokud bylo Německo doposud považováno za záruku evropské integrace, dění posledních dnů ukázalo, že jeho mocenská hegemonie je pro sjednocenou Evropu skutečnou hrozbou. Evropská komise společně s europarlamentem a Evropskou centrální bankou se ukázaly jako naprosto bezzubé politické kvazientity tváří v tvář euroskupině, která nepředvedla nic jiného než sjednocený orchestr pod taktovkou Wolfganga Schäubleho a Angely Merkelové.

Dohlížet a trestat

Wolfgang Münchau, hlavní ekonomický komentátor listu Financial Times (sic!), považuje brutální požadavky věřitelů za začátek konce eurozóny. Ty se dají shrnout do jediné formulky: bezpodmínečná kapitulace řecké vlády a nejtvrdší politika úspor, jakou jsme doposud na evropské půdě měli tu možnost vidět. Zatímco eurozóna byla původně spuštěna jako výsostně politický projekt, sloužící k hlubší integraci Evropy, plní dnes funkci toxického měnového systému, pracujícího ve prospěch německých zájmů, jejichž ohrožení může být trestáno dluhokratem, který se neštítí hrát o všechno.

Evropa tak dala Řecku do dlaní odjištěný granát, který obsahuje výbušnou směs požadavků, které slovenský premiér Fico neváhal nazvat protektorátem. Mezi to nejlepší v namíchaném koktejlu patří třeba návrh, že se na řecká ministerstva od příštího roku nastěhují úředníci MMF a budou se dívat vládě pod ruce. Nebo drastické snížení penzí společně s legislativní brzdou, která zamezí financování deficitů na důchodovém účtu ze státních prostředků. Opatření je to obzvláště brutální, když si uvědomíme, že často právě z penzí jsou financovány celé řecké rodiny, jež se ocitly bez práce.

Třešničkami na dortu pak je privatizace rozvodové sítě, zavedení automatických výdajových škrtů při nedosažení velmi ambiciózních rozpočtových přebytků a nakonec program rozsáhlých privatizací veřejného majetku, který bude zpeněžen v nezávislém fondu. Ten bude oproti původnímu plánu nakonec sídlit v Aténách, i když německý ministr financí nejprve vyjádřil přání o jeho umístění v Lucembursku, a to pod jeho kuratelou.

Je nutno si uvědomit, že mnohem mírnější úsporné balíky, které řecké vlády vyjednaly v posledních letech, měly za následky snížení HDP o čtvrtinu, rekordní nezaměstnanost, především mladých lidí (50 procent) nebo nárůst počtu sebevražd o 35 procent a navýšení státního dluhu na nesplatitelných 170 procent vůči HDP. Tváří v tvář této skutečnosti je bezmála fascinující, že jedinou ?dohodou?, ke které se podařilo zatím dojít, je fiskální, ekonomický i politický protektorát ze strany věřitelů. Odpuštění dluhu se odkládá do příliš daleké budoucnosti, a pokud bude Řecko moci začít stimulovat hospodářský růst, tak leda z výnosů z privatizace sebe sama.

Imploze budoucnosti

Před Řeky teď stojí titánský úkol naučit se žít bez jakéhokoliv výhledu do budoucna. Syriza, která v nich ještě mohla dmýchat plamínek naděje, se patrně ocitne ve stejných rozvalinách, v jakých je samotná země. Je prakticky jisté, že Levá platforma Syrizy na dohodu nekývne, ani kdyby ji natahovali na skřipec, takže vláda bude muset získat podporu u opozice, což samo o sobě vyvolá pochybnost o životaschopnosti vlády. Dalším z výsledků jednání tak možná budou i předčasné volby, a tedy vytvoření krajně nestabilní politické situace pro přijímání jakýchkoliv reforem. Pak už slova o protektorátní vládě nemusí zůstat jen dočasnou metaforou.

Autor suduje na FFMU.

Leave A Reply