Špatná biologie

V debatách o přijímání uprchlíků se mnozí ohánějí biologickými pojmy. Vyplouvají při tom na povrch mimo jiné i různé neznalosti.

V protimigrantské rétorice se dnes často objevují biologické a medicínské metafory. ?Imunita rozpozná mikroorganismus, nádor, cizí tkáň. Když to nedokáže, organismus podlehne. Parazit by nemohl parazitovat, kdyby byl rozpoznán. Organismus, který živí parazita nebyl schopen ho rozpoznat, anebo se ho zbavit,? napsal na svém blogu lékař a politik Ivan David. ?Tolerovat ?cizí? ve vlastním teritoriu znamená snížení vyhlídek na vlastní přežití, ať už omezením zdrojů nebo v důsledku podlehnutí vetřelcům.? Podobně mluvil v Událostech, komentářích České televize 9. července filosof a publicista Maxmilián Kašparů, když přirovnal stát k lidskému organismu: ?Pokud do těla vstoupí něco, co je cizí, cizorodé, tak tělo na to reaguje buďto alergií, nebo nemocí, nebo nějakým jiným způsobem pro to tělo nepřijatelným. A my jsme v podobné situaci. My přijímáme určitou část obyvatelstva, které je cizorodé, a teď je otázka, co to vyvolá v tom našem národním organismu. Bude to alergie, bude to průjem, bude to skutečně mdloba??

Parazité nám pomáhají

Nejobvyklejší kritickou reakcí na takové formulace bude nejspíše odmítnout biologizaci sociálního života a poukazovat na historické zkušenosti, které v Evropě s politikou založenou na sociálně-darwinistické rétorice a pojmu ?vlastního teritoria? (či ?lebensraumu?) máme. V samotné biologizaci a medikalizaci slovníku ale problém nutně nespočívá. Metaforičnost, hledání analogií mezi různými oblastmi skutečnosti, je jedním z klíčových principů myšlení a kreativity. Výše citovaným formulacím je třeba oponovat především proto, že jsou založeny na zastaralé a chybné biologii.

Různorodost je podmínkou života. Cizorodé je nám vlastní.

První chybou je vycházet z biologické stejnorodosti organismu. Funkční lidská těla jsou tvořena především cizí genetickou informací. Na každou lidskou buňku našeho těla připadá zhruba deset mikroorganismů, které žijí v našich útrobách a na povrchu kůže. Nejenže nám v drtivé většině případů neškodí, ale jsou pro nás životně důležité. Tyto mikroorganismy, tzv. mikrobiota, se podílejí na metabolismu a ovlivňují řadu biochemických procesů v těle. Podle amerických vědců Robinsonové, Bohannana a Younga můžeme o ?lidském zdraví přemýšlet jako o kolektivní vlastnosti sdílené s mikrobioty?. Někteří výzkumníci se proto domnívají, že se vztahem ?cizích? mikroorganismů a tzv. civilizačních nemocí, jakými jsou alergie, je to přesně naopak, než jak o tom mluvil Kašparů. Tyto problémy souvisejí s moderní posedlostí čistotou, nikoli jejím nedostatkem. Experimentuje se s léčením prostřednictvím ovlivňování a transplantace střevní mikrobioty.

A jednoznačné to není ani s obávanými parazity, jako jsou tasemnice nebo střevní červi. Parazité tělu škodí, ale poslední výzkumy zároveň naznačují, že zřejmě také stimulují, a tak chrání imunitní systém. Martin Konvička by se o tom mohl pobavit například se svým kolegou Juliem Lukešem, ředitelem Parazitologického ústavu Biologického centra AV ČR, který s tasemnicí experimentuje ve vlastním těle a podle kterého ?může být užitečné mít ve střevě svého parazita?.

Cizorodé je nám vlastní

Druhou chybou je pak předpoklad genetického předurčení, který se objevuje v pozadí biologizujících metafor odpůrců přijímání islámských uprchlíků. Nejen jiné náboženství a jiná kultura, ale také jiné geny, vylévající se z penisů muslimských mladíků do děloh českých žen, jsou podle této imaginace ?zdrojem cizorodosti?, který nás má děsit. Ani v tomto případě není ale na místě reagovat vypovězením biologie z debaty, tak jak to často dělají humanitní intelektuálové. Geny, těla a tělesnosti, chutě nebo pachy jsou nepominutelnou součástí společnosti a procesů biosociální diferenciace a propojování. Je ale potřeba vzít vážně soudobou biologii, která především ukazuje, že genetická informace nás spojuje napříč lidstvem i s jinými živočišnými druhy více, než cokoli jiného. Geny člověka a šimpanze se shodují v 99 procentech. I proto musela soudobá biologie opustit hypotézu genetického předurčení a soustředit se především na studium složitých procesů ?čtení? genetické informace našimi těly, které jsou ovlivněny ekologicky, sociálně, psychologicky či technologicky: tím, jak a kde žijeme, co jíme, jak se pohybujeme, jaké máme příležitosti. Biologie je důležitou součástí toho, kým jsme, ale není naším osudem.

Se vztahem vlastního a cizího je to přesně naopak, než jak nám to výše citovaní pánové servírují. Hranice těla jsou prostupné a pohyblivé, bez cizího ve vlastním těle se neobejdeme a život je neustálým procesem vstřebávání, přetváření a vylučování jiného. Ano, k těmto procesům patří i občasné nemoci, otravy a neslučitelnosti. Soudobá biologie nás ale učí rozumět jim jinak než v termínech žádoucí čisté stejnorodosti versus ohrožujícího mísení. Různorodost je podmínkou života. Cizorodé je nám vlastní.

Autorka je socioložka.