Ultimate magazine theme for WordPress.

Ti Rusáci, to je děs

81

Česká veřejnost sleduje ruské ničení pašovaných potravin z Evropy s neskrývanou radostí. Z čeho se vlastně radujeme?

Rusko ? země, v níž žije téměř 12 procent obyvatel pod hranicí chudoby ? ničí stovky tun jídla pašovaného do země ze západních států. Už bezmála měsíc se můžeme z českých i evropských médií dozvídat o tom, jak se ruské úřady z nařízení Vladimira Putina zbavují obrovského množství jídla pašovaného převážně z evropských států spadajících pod dovozní embargo. Toto embargo Putin vysvětluje jako odvetné opatření vůči sankcím, které Evropská unie, USA a některé další západní země uvalily na Rusko v reakci na anexi Krymu a dění na východě Ukrajiny. Embargo zakazuje dovoz ovoce, zeleniny, mléčných a masných výrobků.

Zprávy o ničení jídla většinou končí téměř radostnou informací, že ruská veřejnost na tato opatření reaguje negativně. Putin přešlápl. Internetová petice žádající zrušení nařízení a rozdělení jídla potřebným získala během pár dní bezmála 400 tisíc podpisů. V Petrohradě vyšli lidé do ulic. Nákladná opatření k ničení jídla dále vysilují už tak velmi napjatý ruský federální rozpočet a Putinova podpora klesla podle průzkumu nezávislé agentury Levada za poslední měsíc o čtyři procentní body ? na 83 procent. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by byl Putin připraven svůj rozkaz odvolat nebo aspoň změnit. Rozpad Ruska zkrátka konečně začíná, dobro vítězí nad zlem, je čas otevřít Igristoe a slavit.

Ukrutné plýtvání

Negativní reakce ruské veřejnosti na opatření je pochopitelná. Podle ruského statistického úřadu žije v zemi po uvalení sankcí a následném propadu rublu okolo šestnácti milionů lidí pod hranicí chudoby. Jídlo se kromě toho často ničí přímo na hraničních přechodech, které jsou nedaleko od hladovějících a válkou zmítaných spojeneckých ?lidových republik? Donbasu. Vyvozovat ale z nespokojenosti obyvatel s tímto konkrétním opatření něco o konci Putinova režimu by bylo velice předčasné.

Rusko za jeden den masivního ničení pašovaného jídla spálilo a rozválcovalo trochu víc než jednu tisícinu množství jídla každodenně vyhozeného v osmadvaceti zemích Unie.

Povzdech nad tím, co to Putin zase vyvádí, je pochopitelný i u nás. V oblasti státní politiky se Rusko za poslední roky neukázalo právě jako země, která by měla jeden inspirativní nápad za druhým. Ruský rozvoj je i po deseti bohatých letech stále plně závislý na vývozu fosilních paliv, pokusy o oživení vědy a vzdělanosti většinou zkrachovaly na tom, že se nejlepší mozky odebraly tvořit do svobodnějšího prostředí na Západě a nůžky mezi bohatými a chudými jsou v Rusku rozevřené více než ve většině ostatních zemí světa. O vojenských avantýrách Ruska u jeho západní hranice ani nemluvě.

Naše debata o ruském ničení jídla nicméně opět ukazuje, že více než o děsné plýtvání ve světě plném hladovějících nám jde o sebeutvrzení, že náš způsob života je ten správný a není potřeba jej měnit. Jestli se má někdo měnit, pak to jsou ostatní, v první řadě medvěd na východě. Kdybychom ale chtěli být opravdu důslední, a ne jen pokrytecky kritizovat Rusko za všechno, do čeho se dá trefit, pak by po povzdechu nad Putinovým rozhodnutím měla následovat otázka, nakolik jsme, co se týče zacházení s jídlem, lepší. A asi by netrvalo dlouho a zjistili bychom, že lepší nejsme. Právě naopak. V tomto ohledu jsme jakožto součást nejbohatší části světa dokonce mnohem horší.

I když Rusko za první den platnosti nařízení zničilo 320 tun potravin, jen v České republice se podle údajů OSN ročně zničí okolo 729 tisíc tun jídla ? tedy bezmála dva tisíce tun za den. V Evropské unii je to 89 milionů tun jídla ročně, což dělá bezmála 250 tisíc tun každý den ? tedy osmsetkrát více, než kolik jídla zničilo Rusko v důsledku dekretu nařizujícího likvidaci pašované produkce. Rusko tedy za jeden den masivního ničení pašovaného jídla spálilo a rozválcovalo trochu víc než jednu tisícinu množství jídla každodenně vyhozeného v osmadvaceti zemích Unie.

Na čele žebříčku zemí plýtvajících nejvíce jsou výhradně západní země: USA, Austrálie, Dánsko, Kanada, Norsko, Nizozemí. V rozvinutých zemích přitom připadá 40 procent vyhozeného jídla na hotové produkty určené ke konzumaci v domácnostech a maloobchodech. Po přičtení jídla vyhozeného ve velkoobchodech přesahuje podíl potravin určených k vaření či přímo konzumaci 50 procent.

Může to být jinak

V situaci, kdy na světě trpí přibližně miliarda lidí podvýživou se z plýtvání jídlem stává morální otázka. Ta by přitom mohla být když ne úplně, tak aspoň částečně řešena právě šetrnějším nakládáním s potravinami v bohatých zemích Západu. Potraviny, které budou jednou v těchto zemích ve velkém vyhazovány do kontejnerů a následně likvidovány, totiž musí být nejprve nakoupeny od výrobců. Každý takový nákup ovšem zvyšuje cenu potravin na světových trzích, a tím pádem je činí nedostupnými pro lidí v chudších částech světa. Každá potravina, kterou vyhodí obchodníci do kontejneru nebo lidé do koše, tak znamená nárůst cen jídla pro ty, kteří trpí podvýživou v důsledku toho, že si jídlo za ceny vyhnané vzhůru plýtváním nemohou dovolit.

Pozastavit se nad současným ničením západního jídla v Rusku má smysl teprve tehdy, když budeme reflektovat, jak se chováme my sami. Embargo na dovoz ze Západu navíc nemusí znamenat nesmyslnou mstu těm, kteří uvalili na zemi sankce, ale spíše opatrnou snahu chránit vlastní zemědělce proti levným potravinám z Evropské unie. Tento krok, který má zabránit dovozu jídla za zhruba 12 miliard eur, sice zdražuje jídlo v ruských obchodech, ale může také značně pomoci ruským zemědělcům postavit se na nohy a začít zásobovat zemi vlastní produkcí. K tomu se váže také perspektiva vzniku nových pracovních míst a rozvoje venkova, který na levné evropské potraviny doplácí nejvíce.

Schopnost sebereflexe a chápání světa za unijními hranicemi nicméně není tím, co bychom si chtěli z tohoto případu odnést. Postavit Rusko do pozice čirého zla a naprosté iracionality je totiž mnohem jednodušší a v současné době i příhodnější. V situaci, kdy miliony lidí prchají kvůli hladu a válkám, na kterých máme svůj podíl, ze svých domovů na hranicích Evropy a kdy se otevřeně fašistické postoje stávají normou, si totiž pořád můžeme říct: ?Ti Rusáci, to je děs.?

Autor je politolog a novinář.

 

Leave A Reply