Ultimate magazine theme for WordPress.

Příběh zoufalé rodiny, mojí rodiny

54

Za abstraktními problémy migrace se skrývají konkrétní lidské osudy. Syrský novinář žijící ve Finsku exkluzivně pro A2larm popsal těžkou situaci své rodiny.

Kdo jsem? Kde to jsem? Kde? Jsem naživu? Ptám se sám sebe, když znenadání otevřu oči. Je to neuvěřitelný pocit, panika, strach. Cítím se, jako kdybych se probudil z opravdu hlubokého spánku, ale nevěděl, co se kolem mě děje. Trvalo mi pár vteřin uvědomit si, že jsem včera večer dorazil z Finska do Sýrie. Mým cílem je dostat svou rodinu ze země. Syrský režim totiž zahájil vojenskou operaci proti městu ovládanému opozicí, v němž má rodina žije.

Tma způsobená odpojením velké části města od elektřiny mi brání rozpoznávat jednotlivé členy rodiny. Zvuk letadla, které se vznášelo nad našimi hlavami, byl hrůzostrašný. Mí synovci začali v ten okamžik hlasitě křičet. ?Táto, táto, bojím se, všechny nás zabijou,? volal jeden z nich.

Přilétají bombardéry

Když má šestnáctiletá sestra ? Suzan ? rozsvítila svíčku, uviděl jsem svou matku, jak zvedá ruce a hlavu a chvěje se strachem. ?Bože, zachraň děti, matky a otce, mladé a staré před zlem, které přináší toto letadlo. Bože, jsme touto válkou a krutostí režimu vyčerpaní,? řekla. V rohu místnosti k sobě mí starší bratři s jejich ženami tiskli své děti a pokoušeli se je uklidnit předstíranými úsměvy.

?No tak lidi, všechno bude v pořádku. Netrapte se,? řekl můj otec povzbudivým hlasem. Otočil se na mě. ?Synu, od doby, kdy Svobodná syrská armáda převzala kontrolu nad městem, zažíváme tohle každý den. Armádní letadla a tanky, které čekají jen patnáct kilometrů za městem ve vládní vojenské základně, nás ostřelují.? Pokoušel se vysvětlit situaci a dodal: ?Viděl jsem tu spoušť, která po bombardování zůstává. Mrtvé děti, ženy a muže, dokonce lidi, kteří uprchli ze svých měst jako Homs a předměstí Damašku, tady nebyli v bezpečí. Nikdo není v bezpečí.?

Uprchlické tábory se podobají velkým vězením.Turecká policie v táborech omezuje pohyb lidí. Kdykoli potřebují jít ven, musí získat povolení. Kdykoli chtějí jíst, musí hodiny stát v dlouhých frontách.

Letadlo střílelo a svrhávalo bomby někde ve městě. Dělalo neuvěřitelný hluk. Otevřely se dveře a prach nám vletěl do tváří. Má pětatřicetiletá sestra Kifah vzala své malé dítě a odběhla do sklepa. Lidé se ve sklepě schovávají nejen kvůli pocitu bezpečí, ale taky, aby unikli děsivému hluku letadel.

Nikdo nevěděl, kde přesně bomba vybuchla, zvuk letadla však pomalu mizel z doslechu. Všechny tváře vypadaly mrzutě a smutně. K mému překvapení se nálada během chvíle zase rychle proměnila. Děti se začaly smát a hrát si spolu. Ostatní si povídali. Všechno to bylo neuvěřitelné, nepochopitelné, mimo jakoukoli představivost.

?Otče, musíme odejít ze země. Pronajmu dům v Turecku, nebo kdekoliv jinde, aby děti mohly chodit do školy a byly v bezpečí,? řekl jsem hlasem, v němž se mísila nervozita se soucitem.

?Synu, k tomu, abychom mohli překročit tureckou hranici, potřebujeme pasy. Někteří z nás nemají, a ti, co je mají, je nemohou použít, protože už nejsou platné. Nemůžeme jít na vládní úřad a obnovit je, protože by nás zatkli jen proto, že jsme obyvatelé města kontrolovaného opozicí. Většina lidí v režimních vězeních nemá ani tušení, čím se provinili. Tak to fungovalo vždy a funguje to tak i dnes,? odpověděl mi otec.

Náš rozhovor přerušilo houkání sanitky. Vyšel jsem ven a viděl, jak odvážejí mrtvé a zraněné. Se svěšenou hlavou jsem vykročil do tmy, a abych zahnal smutek, opakoval jsem si poslední slova mého otce. Zdálo se mi, že ve městě nikdo nežije. Všude je úplné ticho. Je to mrtvé město.

Zpátky do Finska?

Za chvíli jsem se trochu uklidnil. Pokračoval jsem v chůzi, a než jsem se vrátil domů, přemýšlel jsem o situaci, v níž jsme se ocitli.

Můj otec četl. V jedné ruce držel knihu, v druhé cigaretu. ?Ahoj tati, je už pozdě, měl bys jít spát,? řekl jsem mu. Prohrábl si své prošedivělé černé vlasy a promluvil: ?Čekám až přiletí letadlo a vybombarduje nás. Zemřít jednou je mnohem lepší než umírat každý den.?

Nedokázal jsem ovládnout pláč, přistoupil jsem k němu a objal ho. ?Takové věci neříkej, táto. Každý správný příběh má dobrý konec. Po tomhle všem utrpení musí přijít svoboda. Neúčastnil ses snad demonstrací proti Asadovu režimu?? prohlásil jsem upřímně a přesvědčeně. ?Jistě, ale jsme unavení, všichni nás nechali na pospas tomu diktátorovi,? odpověděl.

Když jsem chtěl odejít a nechat ho číst, oslovil mě zachmuřeným hlasem a řekl: ?Neměl bys tu zůstávat. Běž zpátky do Finska, soustřeď se na své studium a nech nás našemu osudu.? ?To mi říkáš ty? Člověk, který šel do ulic bojovat za svobodu? Zůstanu tu s vámi, dokud nenajdeme způsob, jak se odsud dostat,? usmál jsem se.

?Když jsem studoval lidská práva na univerzitě v Damašku, vždycky jsem si přál, abych o nich nemusel jen číst v knihách, ale abych je viděl na vlastní oči působit. Namísto toho nám je režim ukradl. Má přání se zdají tak vzdálená realitě. I když je mi padesát devět let, slibuju, že budu na jejich uvedení do praxe pracovat až do úplného konce,? řekl mi a zíral do nebe. Nakonec sklonil hlavu a znovu se začetl. Byla to jedna z nejsmutnějších a nejdojemnějších nocí, které jsem kdy zažil.

Po téměř dvouměsíčním pobytu, během něhož jsem co chvíli čelil stejným nelidským podmínkám, jsem se musel rozhodnout, jestli odjedu zpátky do Finska, nebo zůstanu se svou rodinou a pokusím se je odsud dostat. Rozhodl jsem se pro druhou možnost. Moje rodina ale nesouhlasila.

?Nemůžeš tady s námi zůstat. Brzy ti začne škola, musíš se vrátit,? řekla má matka. ?Cože? Vrátit se do Finska? Můžeš tady ty lidi nechat pod palbou, bez elektřiny a vody? Co tvůj dvanáctiletý bratr Hazem a čtrnáctiletá sestra Suzan, kteří už rok nechodí do školy a kterým jsi slíbil, že jim pomůžeš dostat se na školu ve Finsku?? ptal jsem se nahněvaně a zároveň sklesle sám sebe.

Mezitím mi matka připravila zavazadlo. Můj otec mě pozoroval a usmíval se na mě. ?Brzy se setkáme Osamo, rozumíš?? řekl mi. Na vteřinu jsem pocítil, že lže. Neříká mi to, co si skutečně myslí. Chce mě jenom uchlácholit předtím, než se rozloučíme. ?Jasně tati, brzy se setkáme.? Ani moje slova nebyla upřímná. Abych se nemusel dívat na brečící matku, sestry a bratry, popadl jsem svá zavazadla a odešel. Pomyslel jsem si, že ve Finsku budu své rodině třeba platnější, než tady, v mrtvém městě.

Najednou vidím, že se na mě dívá můj mladší bratr Hazem. ?Kdy mi konečně zařídíš pas a vezmeš mě s sebou do Finska? Stýská se mi po škole. Musíš mi to teď hned říct,? uhodil na mě a po tváři mu stékali nevinné slzy. ?Neboj prcku, brzo pro tebe seženu pas a začneš zase chodit do školy. Slibuju,? odpověděl jsem a rozloučil se s ním. Když někomu něco slíbím, dělám všechno, abych to splnil. Ale dodržet můj slib Hazemovi bude hodně těžké, alespoň dokud bude syrský konflikt pokračovat.

To snad raději utonout v moři

Tahle příhoda se stala před třemi lety. Město, v němž moje rodina žila, už není pod kontrolou Svobodné syrské armády (FSA). Začátkem roku 2014 ho obsadil Islámský stát. Ten popravil všechny bojovníky a podporovatele FSA a nadto všechny, kdo s nimi byli nějak spojení a podporovali je. Tři roky před jejich vpádem do města pracoval můj otec jako soudce. ?Když IS obsadil město, bál jsem se, že mě zavřou, ale nechtěl jsem odejít. Chtěl jsem se postavit na odpor, ale začali popravovat mé přátele a jejich těla posílali příbuzným. Několik dní jsem žil ve strachu, že přijdou a zatknou mě. Nemohl jsem spát úzkostí z toho, že můžou každou chvíli stát před našimi dveřmi,? řekl mi poté, co týden po obsazení města Islámským státem dorazil do Turecka. Přešel tureckou hranici s mou matkou, Hazemem a Suzan ilegálně.

Píšu tato slova 7. září 2015 v ?bo ve Finsku, zatímco můj otec žije s matkou, Hazemem a Suzan v Turecku. Nechtěli jít do uprchlických táborů, protože se podobají velkým vězením. Turecká policie v táborech omezuje pohyb lidí. Kdykoli potřebují jít ven, musí získat povolení. Kdykoli chtějí jíst, musí hodiny stát v dlouhých frontách. Mnoho mých příbuzných kvůli těmto nelidským podmínkám raději opustilo tábor a šli zpátky do Sýrie.

Kifah a dva starší bratři zůstali ve městě. Kdykoli se pokusili Sýrii opustit, dostali se do zoufalých situací. Mnohokrát dosáhli turecké hranice, ale policie jim odmítla povolit vstup na turecké území. V poslední době žili v očekávání, že se hranice otevře, ale jejich naděje slábne s tím, jak se konflikt stále stupňuje.

Moje rodina žije v pronajatém bytě. Neumí turecky, takže pro ně není jednoduché najít práci. Už několik let jsou bez příjmu. Hazemovi je teď šestnáct let a do školy nechodí od roku 2011 stejně jako Suzan. Před pár dny mi Hazem řekl, že přemýšlí o tom, že by se do Evropy vydal nelegální cestou. ?Víš, tady v Turecku nedělám nic. Zabíjím svou budoucnost. Utopit se v moři by bylo lepší než zůstat v Turecku. Musím se odsud dostat za každou cenu,? napsal mi Hazem na Facebooku.

Není nic horšího než vidět svou rodinu trpět.

 

Autor vystudoval sociální studia na Východofinské univerzitě a mezinárodní lidská práva na univerzitě v ?bo. Pracuje jako novinář na volné noze.

 

Z anglického jazyka přeložil Václav Krajňanský.

 

Leave A Reply