Třetí knihou do víkendové knihovničky A2larmu je autobiografie německé herečky Hildegard Knef, odkrývající různá traumata druhé světové války.
?Na, tohle si přečti, přesně tak to bylo.? S těmito slovy mi babi do rukou vtiskla autobiografii německé herečky, šansoniérky a autorky Hildegard Knef nazvanou Darovaný kůň. Zpráva z jednoho života (Der geschenkte Gaul. Bericht aus einem Leben, 2008). Neznala jsem ji, ale jak to bylo, to mě zajímalo. Babi je Němka a za války sloužila v Holandsku. Co zažila, nevím, ale zbyla jí prostřelená ruka a po válce byla třikrát na psychiatrii. Těch pár historek ze svého života, které je ochotná a schopná sdílet, opakuje jako kolovrátek pořád dokola. Kromě toho je to nespolečenská, zahořklá a zlá žena. Přesně ten typ důchodkyně, která vás v tramvaji přetáhne holí, když dostatečně briskně neuvolníte místo. Takže něco asi zažila.
První půlka života
Hildegard Knef, narozená v roce 1925, prožila dětství vesměs spokojeně u svého dědečka v Berlíně. Pak začalo být hůř. Nesympatická třídní učitelka neměla pochopení pro její umělecké vlohy. Považovala je za neněmecké. Za války zhoršující se zásobování, spolužáci a sousedi, kteří občas zmizeli do transportu nebo se nevrátili z fronty. Na druhou stranu ale také výuka kreslení a první kontakty k filmu a divadlu. Bombardování, mrtvoly na ulicích, oheň, stěhování se z jednoho rozbitého baráku do druhého, strach o příbuzné a známé, hrůza z blížících se sovětských vojáků. Knef, rozhodnutá nenechat se znásilnit, se převlečená za muže spolu se svým milencem a říšským filmovým dramaturgem Ewaldem von Demandowskym (který byl roku 1946 popraven) připojila k Volkssturmu.
Fenomén válkou stižených dětí a mladistvých, kteří svá nezpracovaná traumata předávají další, teď už třetí generaci, se v Německu začíná diskutovat teprve nyní.
Bitvu o Berlín přežila jako jedna z mála ze své skupiny. Potom válečné zajetí, propuštění, shledání s rodinou, sebevražda dědečka. Zdravotní obtíže, hlad, občas tučný hamburger, ze kterého zvracela. Ten jí věnoval Kurt Hirsch, americký voják a Žid původně z Teplic. Absolutní nepřehlednost poválečného Berlína rozděleného do čtyř zón. Na druhou stranu ale také divadlo a filmy, úspěšné a kritikou ceněné. Neschopnost mít z toho radost. Cynismus, občas smutek, prchlivost a tvrdohlavost. Workoholismus. Znechucení z německé společnosti, která chtěla rychle zapomenout a tvářila se, jako by válka nebyla. V roce 1948 odešla s Hirschem, který se na několik let stal jejím manželem, do Ameriky. V třiadvaceti se dostala do Hollywoodu .
Život jako darovaná herka
Jsme v půlce knihy ? četba mě docela vyčerpala. Knef píše upřímně, rychle, tvrdě. Názor na ni si udělejte sami, ona nevysvětluje ani se neospravedlňuje. Druhá půlka knihy je neméně zajímavá. To se týká třeba reálií Hollywoodu té doby, anebo rozhovoru s americkým novinářem: ?Kde jste se narodila?? ?V Ulmu.? ?To mi je povědomé. Už vím, tam se narodil Einstein.? ?Einstein? Toho neznám.? Hltajíc světovou literaturu se Knef snažila v Americe dohnat vzdělání, kterého se jí v nacistickém Německu nedostalo.
Občas v mém okolí někdo nahlas přemýšlí o tom, co se to v Německu třicátých a čtyřicátých let vlastně dělo. Myslím, že například i toto. Na obalu knihy se píše, že život byl pro Hildegard Knef ?darovanou herkou?, na niž si zkrátka nelze stěžovat. Také moje babi úspěšně bojovala o přežití, za války i po ní. Život si zachovala, ale duše se nikdy zcela nezotavila. Fenomén válkou stižených dětí a mladistvých, kteří svá nezpracovaná traumata předávají další, teď už třetí generaci, se v Německu začíná diskutovat teprve nyní.
Autorka je přírodovědkyně.
