Richard Day: Gramsci is Dead

Další díl pravidelné nedělní knihovničky A2larmu se týká anarchismu a nejnovějších sociálních hnutí.

Volbou knihy Gramsci is Dead: Anarchist Currents in the Newest Social Movements od Richarda Daye navazuji na knihovničku A2larmu z minulého týdne. Kniha totiž místy polemizuje s přístupem Ernesta Laclaua a Chantal Mouffe a představuje jiný proud radikálně levicového myšlení i praxe.

Změna bez uchopení moci

Je třeba zdůraznit, že Gramsci is Dead se netýká ani tak politické filosofie či teorie, jako především praxe. Day se zaměřuje na sociální a politická hnutí a aktivity, které se objevují od devadesátých let, a všímá si toho, že jednají podle odlišné logiky, než jaká se od těchto hnutí zpravidla očekává. Hnutí, která Day trochu ironicky nazývá ?nejnovější?, totiž odmítají logiku hegemonie a snaží se z ní vymanit. Neusilují o dobytí moci ve státě, ale ani se nesnaží stát vůdčí silou na levici. Day v této souvislosti kritizuje i Laclaua a Mouffe za ?řetěz ekvivalence?, v němž se mají různé boje a různé identity propojovat. V rámci ustavování řetězu ekvivalence jde o to, že někteří se snaží i v rámci levice stát ?státem?. ?Chtějí ?vyhrát?, chtějí ?vést?, chtějí ?řídit? a ?odstraňovat?. Určitá partikularita se mění v ?my? a chce reprezentovat ostatní. Slabinou Laclaua a Mouffe a postmarxismu obecně podle Daye je, že věnují malou pozornost ?logice různých způsobů zápasu nebo neuznávají, že existují tyto různé logiky bojů?. Jinak řečeno, mají tendenci obhajovat jen kontrahegemonické boje, pohybovat se v logice hegemonie a opomíjet či podceňovat ty konflikty, které vědomě tuto logiku odmítají, a tím upevňovat hegemonii hegemonie.

Nejnovější sociální hnutí nejsou kontrahegemonická jako ta stará, ani nehegemonická jako ta nová, ale jsou antihegemonická.

Day se věnuje těmto ?nejnovějším? sociálním hnutím, která jsou nehegemonická v tom smyslu, že usilují o sociální změny bez uchopení moci ve státě, bez toho, aby podmaňovala a reprezentovala. Podle Daye existují dva způsoby, jak jednat politicky: buď je to politika požadavku (politics of demand), anebo politika jednání (politics of act). Jsou to i dvě paradigmata, která operují podle odlišných logik. Pro politiku požadavku je určující logika hegemonie, pro politiku jednání logika afinity.

Tendence působit mimo státní struktury a touha vyjadřovat cíle zvolenými prostředky jsou dva aspekty, které rozvíjela již nová sociální hnutí z těch starých (především z klasického anarchismu), ale jsou i tím, co dále rozvíjejí nejnovější sociální hnutí. Pro tato hnutí je charakteristické, že se neorientují na stát, nekladou vůči němu požadavky, protože každý požadavek tím, že očekává odpověď, udržuje ty struktury, vůči kterým je požadavek kladen. To vede k pozitivní zpětné vazbě, ve které neustále se rozšiřující a prohlubující aparáty disciplíny a kontroly vytvářejí další a další nová místa antagonismů, které produkují nové požadavky a s tím rostoucí kvantitu a intenzitu disciplíny a kontroly.

Day to nazývá ?politikou požadavku?, která je pragmatická, může změnit obsah struktur dominance a vykořisťování, ale nemůže změnit formu. Tato politika požadavku byla charakteristická právě pro nová sociální hnutí. ?Vychází ze základní představy, že stávající hegemonické formace uznají právoplatnost vzneseného nároku a odpoví na něj způsobem, který přinese emancipaci těch, kdo požadavek vznesli?. Tím, že se kladou požadavky vůči státu, korporacím či nadnárodním institucím, se však také uznává jejich legitimita a zpětně se posiluje jejich hegemonie. Politika požadavku je ?způsob sociálního jednání, který předpokládá existenci dominantního národa s národním státem, jejž je třeba přesvědčit, aby udílel dary uznání a integrace podřízeným identitám a komunitám?. Politika požadavku tak posiluje a upevňuje roli státu jako zdánlivě neutrálního arbitra.

Antihegemonická hnutí

Naopak pro radikální sociální hnutí, jež se orientují na přímou akci, je charakteristická ?politika jednání?. Tato politika vychází z předpokladu, že svoboda a případně emancipace se nežádá, ale že svobodu je neustále třeba uplatňovat a praktikovat, že je ?výsledkem? jednání. Spočívá tak ve snaze vytvářet alternativy ke státním a korporativním formám společenské organizace. Mnozí současní aktivisté proto odmítají politiku, která apeluje na vlády, aby upravily své chování ve prospěch přímé fyzické intervence proti státní moci takovou formou, která předjímá alternativu. To znamená pracovat ?mimo? existující dominantní instituce, neapelovat na stát, aby změnil své jednání, ale přímo fyzicky intervenovat takovým způsobem, který již předjímá alternativu a vyjadřuje cíle, o které se usiluje, i skrze zvolené prostředky.

Cílem není vytvořit skrze kontrahegemonii novou univerzalistickou hegemonii a získat moc ve společnosti ani koexistovat v rámci této hegemonie, ale neustále ji narušovat. Toto neustálé zpochybňování hegemonie a důraz, jejž kladou nová sociální hnutí na soulad prostředků a cílů v podobě přímé akce jako preferovaného způsobu jednání, je i určitou obrannou reakcí na vývoj některých organizací nových sociálních hnutí.

Podle Daye například proměna Greenpeace ze skupiny rozhodující konsenzem na nadnárodní pseudokapitalistický pseudostát, je ukázkou rozpojení prostředků a cílů, která se zpravidla interpretuje jako ?železný zákon oligarchie?. Nicméně Day namísto této nevyhnutelnosti nabízí jinou interpretaci: ?Je to výsledek nedostatečného uvědomění si nebezpečí logiky hegemonie. Hnutí, která já nazývám nejnovější sociální hnutí, si jsou těchto nebezpečí velice dobře vědoma a aktivně na ně reagují v rovině svých nejhlubších struktur a procesů organizace.?

Nejnovější sociální hnutí nejsou kontrahegemonická jako ta stará, ani nehegemonická jako ta nová, ale jsou antihegemonická. Operují tak podle logiky afinity, jejímiž klíčovými prvky jsou snaha vytvářet a předjímat nehegemonické alternativy ke státním a korporativním formám společenské organizace tady a teď; pracovat ?mimo? existující instituce; postupovat při tom spíše skrze nezapojování se a rekonstruování než prostřednictvím reformy či revoluce; cílem není vytvářet novou rozpoznatelnou totalitu (kontrahegemonii), ale umožňovat experimenty a vznik nových forem subjektivity; a konečně zaměřovat se na nové vztahy mezi těmito subjekty s cílem vynalézat nové formy komunity.

Dayovo rozlišení mezi politikou požadavku uvězněnou v logice hegemonie a politikou jednání, které se snaží této logice unikat, se může jevit až příliš dichotomické a setkalo se s kritikou i v rámci paradigmatu logiky afinit. Je důležité odolat pokušení pojímat tyto dva typy politiky jako bezpečné a oddělené kategorie, jako způsoby, jak rozlišovat mezi dvěma zásadně odlišnými typy aktérů a jednání. Spíše bychom to měli chápat jako interpretační rámce, které nám pomáhají rozlišovat různé trendy a tendence v souboru praktik různých hnutí, jež často hybridně kombinují obě logiky. Co Day nabízí, je objektiv, skrze který můžeme přemýšlet o tom, jak různé formy a praktiky rezistence podkopávají nebo posilují dominantní mocenské vztahy, a provádět to z perspektivy, v níž rozlišení mezi hegemonní a antihegemonní resistencí může přinést tvořivý výsledek.

Radikálně odlišná logika

Podobně lze také kritizovat Dayovo rozlišení dvou typů politik jako vzájemně se vylučujících. Možná je lepší a ?produktivnější? chápat je tak, že existují v symbiotickém vztahu a obě jsou nutnou součástí politického jednání, přičemž politika jednání představuje tvořivý ontologický základ, ze kterého vzniká politika požadavku. Podle ní hnutí a skupiny, včetně těch, které operují podle logiky afinity, více či méně využívají i politiku požadavku, a to tehdy, chtějí-li zviditelnit to, co dělají, nebo když chtějí, aby to, co dělají, bylo pochopitelné pro ostatní. Hranice mezi těmito typy politiky nejsou nepropustné. Politika požadavku se pak může zpátky rozpustit v politice jednání. Požadavky mohou být různé a v odlišném kontextu mohou být i formou politiky jednání. Požadavky vznesené z pozice mimo zavedený politický řád často překračují zavádění různých specifických opatření. Upozorňují totiž na zásadní rozpory mezi formálními ústavními pořádky, které garantují určitá práva, a státními praktikami, jež je v reálu porušují. Vznesené požadavky pak implicitně zpochybňují i legitimitu a suverenitu státu.

Je asi dobré problematizovat Dayovo dichotomické dělení, podle kterého každý požadavek zvěčňuje dominantní mocenské systémy. Sám Day si uvědomuje důležitost taktických rozhodování, když varuje před tím, aby se jeho antihegemonická pozice stala novou hegemonií. ?Abych to objasnil, neobhajuji totální odmítnutí reformistických nebo revolučních programů ve všech případech; kdybych to dělal, tak bych se snažil hegemonizovat pole sociální změny. Spíše tvrdím, že je nutné v mnohem větší míře zkoumat nehegemonické strategie a taktiky.? V reálném světě se dle něho řídíme jak podle ?ještě/již?, tak i podle ?buď/anebo?, nicméně v určitých zásadních momentech a situacích se musíme rozhodnout ?buď/anebo?. ?Zdá se, že této logice ?buď/anebo? nelze zcela uniknout,? píše Day.

Podle mne je důležité udržovat vzájemné napětí mezi oběma typy politiky jako součást politiky radikální resistence s tím, že politika jednání má ontologickou, nikoli etickou přednost. To může zabránit kooptaci radikální politiky na straně jedné a fetišizaci politiky jednání uzavírající se do sebe na straně druhé. Umožní to také promýšlet, nakolik různé radikálně politické praktiky podkopávají, nebo naopak posilují dominantní mocenské vztahy, a to i včetně jejich nezamýšlených důsledků. Politika, která usiluje o to být antihegemonní, může toto napětí využívat v prozkoumávání možností v rámci prefigurativní přímé akce.

Dayova knížka je důležitá a užitečná i pro kontext českého radikálně levicového myšlení. Nemohu se zbavit dojmu, že pro řadu lidí sociální hnutí a politické aktivity stále představují jen jakousi počáteční fázi budování a vytváření politické strany. Že aktivity sociálních hnutí jsou jen jakousi nedokonalou, nevyspělou politikou. Day nabízí způsob uvažování, které vychází z radikálně odlišné logiky.

Autor působí na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.