Jaké jsou aktuální trendy ve světové ekonomice? Co odhalila řecká tragédie? A potřebujeme hospodářský růst?
Shrnout hlavní ekonomické události roku 2015 je nevděčný úkol. Vždy se totiž najde někdo, kdo bude to či ono postrádat. Proto je lepší předem ohlásit, že článek se zaměřuje jen na dominantní a s největší pravděpodobností pokračující trendy. Tím hlavním je podle mého názoru to, že se ukazuje pravda. V roce šestistého výročí upálení Mistra Jana Husa to snad může znít trochu pateticky, ale reálný stav věcí vychází najevo nezadržitelně. A často to není pěkný pohled. Jenže bez pochopení reality se nepohneme k ničemu lepšímu.
Řecká tragédie: jde o moc
Nemá smysl pouštět se znovu do analýz řecké ekonomiky a státní správy,či do chybně nastavené a nefunkční eurozóny. To, co evropské elity s německými politiky v čele provedly s Řeckem, by mělo otevřít oči všem ?eurohujerům?. Uvědomme si, že řecká ekonomika netvoří ani dvě procenta hospodářství eurozóny a její význam je vskutku zanedbatelný. To, že je řecký dluh nesplatitelný, se rovněž dostalo do širšího povědomí. V případě Řecka ? a zde byl kardinální problém Syrizy ? nikdy nebyla potíž v tom, že by nedisponovalo expertním věděním a racionálními návrhy. O ty totiž nikdy nešlo. Šlo o potvrzení německé dominance ve stylu: bude to tak, jak chce Schäuble, i když je to kontraproduktivní a iracionální. Obecnější nevyřčená výstraha se nedala pominout: buď to bude tak, jak chce Německo (respektive německý kapitál), anebo z vás uděláme protektorát jako z Řecka. Stejně jasné bylo znechucení a zděšení takových osobností, jako jsou Joseph Stiglitz, Paul Krugman či Wolfgang Münchau.
Vyhovuje nám současný systém, anebo se zoufale snažíme vyhrávat na cizím hřišti, kde rozhodčí píská pro vyspělé země? A pokud nám takový stav nevyhovuje, co s tím?
Německo unilaterálně rozhoduje o řadě otázek, které jsou klíčové přinejmenším pro okolní země. Připomeňme ?Energiewende?, kterou pociťuje naše přenosová soustava. Nebo přístup k Ukrajině či migrační krizi. A zároveň je tu opět německé rozhodnutí o Nord Stream 2.
Idealizace Evropské unie je v současné době nejen naivní, ale i nebezpečná. Unie odhodila masky, které ji měly činit atraktivním nositelem Nobelovy ceny míru (vzhledem k Ukrajině či bývalé Jugoslávii, nemluvě o Libyi a Sýrii, je to však hodně špatný vtip). Za touto odhozenou a vylhanou maskou, je to, co dobře známe z ?reálpolitiky?, totiž zájmy nejsilnějšího aktéra. Nazývejme tedy věci pravými jmény. Není to Evropská unie, je to německá unie. A to je ta největší lekce, kterou řecká tragédie přinesla. V teoretické rovině se ukazuje, že zoufale potřebujeme rozvoj politické ekonomie. V praktické rovině reakce na tuto novou situaci vyžaduje hledání spojenců (řecký lid je jistě mezi nimi), ale i nezbabělou elitu. Máme ji?
Multilaterální instituce: pomalý skon
Světová obchodní organizace, Mezinárodní měnový fond (MMF) i skupina Světové banky jsou plody druhé světové války. A i když se berou jako multilaterální, nesou pečeť svého vzniku. Byly a jsou postavené na dominanci Západu a v případě MMF a Světové banky i na právu veta Spojených států. Rozvíjející se ekonomiky se nechtějí smířit s dosavadní situací, kdy jejich ekonomická a geopolitická váha nebyla dostatečně reflektována. Jenže pomalu odcházející Západ stále odmítá reformy, které by lépe odrážely novou mocenskou realitu (zase jsme u moci). Překotný rozvoj bilaterálních smluv byl nahrazen podstatně ambicióznějšími projekty. Velmoci si vytvářejí vlastní (řekněme na první pohled) obchodně-investiční dohody, které ale jdou daleko za rámec čistě ekonomické kategorie. Spojené státy dokončily vyjednávání ohledně Transpacifického partnerství, které vylučuje Čínu, a snaží se dokončit jednání o Transatlantickém partnerství, které pro změnu vylučuje Rusko. Tady ovšem stojí v cestě nečekaně zatvrzelý občanský odpor v rámci Evropské unie. Jde především o pravidla, která mají vyhovovat americkým korporacím, a uchovat tak jejich náskok. Odbourání posledních demokratických prvků v ekonomice je jednou z podmínek, které také dobře dokladuje nadužívání arbitrážní doložky ISDS (Investor State Settlement Dispute).
Ruský projekt Euroasijské unie je poněkud skromnější. Zato čínská Hedvábná stezka, která není dohodou, ale spíše řetězcem projektů od kultury po energetiku a navíc se týká námořní i pozemní cesty, skutečně posiluje velmoci. Vzhledem ke své poměrně neurčité a stále se vyvíjející podobě je kombinovatelná i s Euroasijskou unií, jak koneckonců ohlásili čínští představitelé. Právě sbližování ?medvěda s drakem? je jedním z opravdu tragikomických dopadů strategie Západu, který se tohoto spojenectví vždy bál a nyní k němu sám svou stupidní politikou přispěl. MMF sice již v roce 2010 ohlásil reformu, která počítá se změnou kvót pro hlasování a posílení pozice rozvíjejících se ekonomik (například již zmíněné Číny). Pro odpor Spojených států se ale schvalování této reformy opravdu táhlo. Poněkud překvapivý souhlas amerického Senátu, k němuž došlo na konci tohoto roku, naznačuje, že právě schopnost Číny, potažmo skupiny BRICS, vytvářet si vlastní instituce, mohla být hlavním hybným motivem.
Posledním bonbónkem je změna pravidel MMF pro poskytování půjček zemím, které neplní své závazky vůči oficiálním věřitelům. Ano, jde o Ukrajinu, která nemůže splatit svůj dluh vůči Rusku, ale přesto bude dál financována MMF.
Kde hledat růst?
Další otázka se neváže výlučně k roku 2015, ale přesto loni získala na důležitosti. Významnými tématy makroekonomie se totiž staly setrvalá stagnace, deflace a jev zvaný hystereze (minulost má vliv na současnost, současná recese snižuje budoucí potenciál ekonomiky). A spolu s tím i bědování nad neúčinností kvantitativního uvolňování. Problémy jako slabý ekonomický růst, jenž postrádá jednoznačného tahouna, dlouhodobá stagnace mezd a deflační prostředí se enormně týkají Japonska. Tato země se totiž v takové situaci nachází už přes dvě dekády a je varovným příkladem nejen kvůli svým nezdařeným pokusům nastartovat ekonomiku kvantitativním uvolňováním, ale vůbec najít ?nějakou? hospodářskou politiku, která by mu umožňovala vrátit se na slušnou trajektorii.
Pojem ?velká recese? tak získává další odstín. A spolu s ním se i v mainstreamové ekonomii, objevují otázky typu: Potřebujeme vůbec růst? Jak se změní ekonomika a společnost, jestliže už růst prostě (bez nafukování dalších a dalších bublin) není možný? Co budeme dělat se zaměstnaností? Omezíme pracovní týden? Zavedeme nepodmíněný základní příjem, jak o tom uvažují ve Finsku (pozor: pravicové vlády!). Velké krize jsou významné právě tím, že kladou velké otázky. Jako například tuto: Jsou současné technologie kompatibilní se socioekonomickým systémem, jakým je neoliberální (pozdní) kapitalismus?
Nejde ale jen o vyspělé země. Problémy mají i rozvíjející se ekonomiky. Dílem jde o vnitřní chyby a skandály (Petrobras), propad cen komodit (zejména ropy), ale především jde o nutnost překonat past středně-příjmových zemí. Brazílie je smutným příkladem toho, jak je to obtížné. A není to jen otázka chybného politického vedení. Mnohem více jde o ekonomické prostředí, které prostě dohánění nepřeje. Mnohem více preferuje status quo, vyhovující vyspělým zemím. Ne nadarmo tomuto tématu ? tedy omezenému ekonomickému manévrovacímu prostoru ? věnoval UNCTAD celou svou zprávu (Trade and Development Report, 2014). Rozvíjející se ekonomiky zažívají nejen svůj tradiční problém přílivů a odlivů zahraničního kapitálu, ale musí se postavit čelem k závažné otázce: vyhovuje nám současný systém, anebo se zoufale snažíme vyhrávat na cizím hřišti, kde rozhodčí píská pro vyspělé země? A pokud nám takový stav nevyhovuje, co s tím?
Peníze, peníze, peníze
Kvas v teoretické makroekonomii může být demonstrován na otázce peněz. Zastánci konceptu plnohodnotných peněz (?Vollgeld?, ?Positive Money?) se snaží prosadit nejen na Islandu, ale i ve Švýcarsku. V případě Islandu jsou diskuse o razantnější měnové reformě pochopitelné. Ale referendum ve Švýcarsku o tom, zda mají mít banky nadále možnost tvořit peníze takzvanou úvěrovou emisí, to už je hodně vážná skutečnost, která ukazuje, jak daleko debata o penězích pokročila. (U nás zatím aspoň vyšla kniha Occupy Money od Margrit Kennedyové.)
Zastánci moderní měnové teorie nabízejí odlišný pohled, který je někdy poněkud úžeji interpretován jako důraz na měnovou suverenitu zemí (nikoli členů eurozóny), kterým nikdy nemůžou ?dojít? peníze. Do tématu se rázně opřel britský ekonom Adair Turner, aby se postavil za dříve tabuizovanou (leč v Japonsku intenzivně provozovanou) monetizaci dluhu (tedy krytí dluhů států peněžní emisí). A do hry se vrací i dobře známý Milton Friedman přes své peníze vyhazované z helikoptéry, které mají čím dál více příznivců i mezi mainstreamovými ekonomy. Martin Wolf, komentátor Financial Times, není věru ani anarchista, ani socialista. Ale pokud se dal slyšet, že po další krizi už stejně nebude možné radikální reformu bankovnictví (a tvorby peněz) odkládat, je třeba to brát vážně.
A z domova?
Vím, že by bylo záhodnou zabrousit také do českých luhů a hájů. Vášnivé debaty o zavedení elektronické evidence tržeb však ukazují, jak moc u nás dominuje myšlení periferie. Naštěstí je tu kampaň nazvaná Konec levné práce, která ? možná víc, než sami aktéři tuší ? otevírá zásadní témata pro českou ekonomiku. Jsou to: úroveň mezd, masivní odliv zisků i to, že kolonie obvykle nárok na přibližování se k vyspělým zemím nemívají.
Autorka je ekonomka.
