Vzkaz z Prahy

Otevřený dopis Janisi Varufakisovi.

Vážený Janisi Varufakisi,
oznámil jste, že zakládáte nové panevropské hnutí. Jak jste řekl v rozhovoru pro italský magazín l’Espresso, toto politické hnutí vznikne na začátku února a má ?jediný radikální cíl: demokratizovat Evropskou unii?. Mělo by nabídnout lidem ?třetí alternativu? mezi ?zámotkem národního státu? a ?nedemokratickými institucemi současné EU?. Je to určitě důležitá odpověď na hrozby, kterým Evropa čelí. Především jde o sílící autoritářství, které ukazuje, že spojení demokracie s kapitalismem není v žádném případě nevyhnutelné. Jak ukázala finanční krize a změny vynucené ekonomickou globalizací, liberální demokracie je pro kapitalismus často spíše přítěží.

Nové panevropské hnutí chce demokratizovat Evropu. V takovém případě je ale nutné, aby se do něho zapojili také aktivní lidé ze středovýchodní Evropy ? regionu, který dnes u mnoha pozorovatelů vyvolává hluboké znepokojení. Dovolte mi k tomu říct pár slov.

Železná klec východní Evropy

Byly to právě země středovýchodní Evropy, které v uplynulých měsících odmítly solidaritu s uprchlíky, a posílily tak rozkol mezi evropskými státy. Jaké jsou příčiny tohoto postoje? A lze ho nějak změnit? Pokud jde o Českou republiku, odkud pocházím, na vzestupu jsou xenofobie a rasismus, provázené odporem vůči Západu. Na první pohled je to paradoxní. Po roce 1989 byl totiž Západ velmi obdivován a heslem většiny Čechů byl ?návrat do Evropy?. Časem však přišla velká deziluze. Leckdo by mohl říct, že je to jen důsledek nerealistických očekávání. Nicméně já si to nemyslím. Obávám se, že situace je vážnější. Zdá se, že mnoho Čechů přestalo věřit, že se staneme prosperující západní zemí s důstojnou životní úrovní. Což má své nebezpečné důsledky.

Jestliže říkáte, že cílem panevropského levicového hnutí je demokratizovat Evropskou unii, apeluji na Vás, abyste při jeho vytváření nezapomínal ani na středovýchodní Evropu.

Ilustrativní jsou v tomto ohledu statistiky českých odborářských ekonomů. Ukazují, že v roce 2014 byly české hrubé platy na dvaceti osmi procentech ve srovnání s Německem a na dvaceti devíti procentech v porovnání s Rakouskem. Za průměrnou mzdu jednoho rakouského či německého zaměstnance si tedy nadnárodní firmy můžou najmout tři ?levné? Čechy. Česká minimální mzda je rovněž tristní. OECD spočítala, že český samoživitel se dvěma dětmi pobírající minimální mzdu by musel pracovat šestnáct hodin denně, aby se vymanil z chudoby. Česká republika zkrátka setrvává v pozici ekonomiky s nízkými náklady. Na mezinárodní scéně konkuruje nízkými mzdami, nízkým (devalvovaným) měnovým kurzem a zhoršující se sociální ochranou občanů.

Česká transformace byla po roce 1989 dávána ostatním postkomunistickým zemím za vzor. Tento vítězný příběh však záhy našel své kritiky, mezi nimi i známého ekonoma Josepha Stiglitze, který správně poukázal na jeho stinné stránky. Ve své knize Jiná cesta k trhu Stiglitz píše, že Česká republika zpočátku ?dostávala od MMF výborné známky díky své politice rychlé privatizace, ovšem transformační proces v jejím podání nakonec vedl k tomu, že HDP byl na konci devadesátých let nižší nežli v roce 1989?. Kromě toho od roku 2006 roste odliv zisků z naší země. V roce 2014 z Česka odteklo osm miliard eur dividend oproti 3,4 miliardám reinvestovaných zisků. A nakonec zmíním ještě jeden výmluvný údaj. Čeští odboráři spočítali, že pokud bude české hospodářství konvergovat k Západu stejně jako dosud, dosáhne úrovně německých platů zhruba za sto let. Jinými slovy, z naděje, že se Česká republika zařadí mezi ostatní vyspělé evropské země jako jejich rovnocenný partner, zbyla po čtvrtstoletí ?dohánění Západu? jen hořká beznaděj druhořadého párii.

Anonymní data přitom jen stěží vyjádří to, co prožíváme každý den. Je to obrovské společenské napětí, hněv a frustrace lidí, kteří nemají nikde zastání. Jako renomovanému ekonomovi a občanovi krizí těžce zasaženého Řecka je vám samozřejmě jasné, že nízký životní standard, nejistota a rostoucí ekonomický tlak probouzejí k životu rasismus. Ve výše zmíněném rozhovoru pro magazín l’Espresso jste výstižně poznamenal: ?Východoevropské země mají svou vlastní minulost a důvody, proč takto reagují. Problém je, že způsob uvažování, jaký předvádějí jejich vládnoucí třídy, podkopává základní evropské hodnoty solidarity a lidskosti. Pokud Evropa opustí humanistické hodnoty a selže v přijímání uprchlíků kvůli rasismu a mentalitě typu ?nechci je na svém dvorku?, stane se z Evropy železná klec pro nespokojené lidi.?

V tuto ?železnou klec? se dnes bohužel mění právě země středovýchodní Evropy. Mezi lidmi sílí obrovský pocit bezmoci a nespravedlnosti, který vládnoucí třídy dovedně obracejí v nenávist k migrantům a ?cizákům?, místo aby bojovaly za zájmy občanů. V Polsku nyní strana Právo a spravedlnost (PiS) provádí nekompromisní převrat, opouští instituce liberální demokracie a vrací zemi kamsi do třicátých let. PiS se staví do středu ?dějinného? zápasu proti Evropě oddané takzvaným ?totalitárním? idejím, jako jsou rovnost pohlaví a přijímaní uprchlíků.

Tragédií středovýchodní Evropy je, že zde byla ve jménu ?dekomunizace? společnosti po rozpadu východního bloku zdecimována levice. Přesto i tady existuje celá řada iniciativ či hnutí (a v případě Polska dokonce politická strana Razem), jež ani v těchto těžkých dobách nerezignovaly na základní evropské hodnoty a dokonce ani na myšlenku emancipace. Ostatně ani v České republice nesdílejí nenávist k uprchlíkům všichni lidé ? ta je živěna především brutální mediální kampaní a fašizujícími křiklouny, kteří se snaží odvést pozornost od skutečných problémů.

Obnovme víru v lepší svět

Domnívám se, že opravdovou pohromou středovýchodní Evropy je chybějící naděje na lepší budoucnost. Sny z roku 1989 ? jakkoliv mohly být naivní ? odrážely víru, že svět a Evropa s ním může být lepší. Byly však pošlapány reálným kapitalismem, ve kterém se prosadilo myšlení podle přísloví ?člověk člověku vlkem? a vulgární sociální darwinismus, podle něhož mají přežít jen ti nejbezohlednější. Slovům jako ?solidarita?, ?demokracie? a ?lidská práva? se dnes mnoho lidí směje, protože jejich obsah nepovažují za reálný. Jsou vystaveni každodenní aroganci moci.

Samotná Česká republika zažila v uplynulém roce nevídanou vlnu nenávisti vůči muslimům, ačkoli zde skoro žádní nežijí. A také vlnu nenávisti vůči Řecku. Nechutné kampaně v masmédiích označovaly Řeky za ?nezodpovědné flákače?, kteří ?nesplácejí dluhy?. Věřte mi ale, že mnoho českých nezávislých novinářů, aktivistů a intelektuálů se snaží čelit tomuto výronu evropského fašismu. Avšak náš hlas je soustavně marginalizován. Navenek je tak slyšet jen hlas politických demagogů a štvavých novinářů, kteří v lidech záměrně vyvolávají nenávist a ničí zbytky solidarity, soucitu a lidskosti.

To, co kolem sebe vidím, je cynismus, rostoucí agresivita a zvrhlost, jež činí život nesnesitelným. Vážený Janisi Varufakisi, ve svém textu Vyznání zbloudilého marxisty uprostřed odporné krize Evropy předpovídáte, že z možného rozpadu Evropy rozhodně nebude těžit levice. Budou to ?nacisté, nejrůznější neofašisté, xenofobové a podvodníci?, kteří usilují o to, jak s Vámi musím bohužel souhlasit, přivést náš svět do jakési ?postmoderní verze třicátých let?. Tato neblahá předpověď se ve východních částech EU naplňuje každým dnem. Navzdory tomu si myslím, že politicky zbídačená východní Evropa nesmí být ponechána na pospas tomuto marasmu. I zde stále žije mnoho těch, kteří se nevzdali a dál bojují. A jsou to právě tito lidé, které je třeba podpořit. Je to přímo životně důležité, protože, jak pevně věřím, budou to oni a jejich potomci, kdo v budoucnu vyvedou země, jako je Česko, Polsko či Maďarsko, z údolí stínů, aby pak spolu s ostatními vytvořili novou, skutečně demokratickou a solidární Evropu.

Jestliže tedy říkáte, že cílem panevropského levicového hnutí je demokratizovat EU, apeluji na Vás, abyste při jeho vytváření nezapomínal ani na středovýchodní Evropu. Jakkoli se může zdát, že je zdejší autentické levicové hnutí slabé, bez širší společenské základny a nevýznamné ve srovnání s jinými zeměmi, věřím, že nebude-li opomenuto, může stanout bok po boku spolu s ostatní panevropskou levicí a spolu s ní i zvítězit. Nevyzývám k tomu jen proto, že jsme součástí společné Evropy a stejných pokrokových tradic, na něž je právě dnes tolik nutné navazovat. Vyzývám k tomu i proto, že solidarita nesmí mít hranice, a kdybychom jejich vznik dopustili, začali bychom se podobat právě těm ?neofašistům, xenofobům a podvodníkům?, o nichž píšete. Nesmíme zkrátka přenechat budoucnost těm, kteří vedou současný svět do pekel rasismu, sociálního darwinismu a cynického vykořisťování slabších silnějšími.

Autor je šéfredaktor A2larmu.

Anglická verze textu vychází současně na webu Political Critique.org.