Proč se elity EU staví k Brexitu jinak než ke Grexitu?

Řecké návrhy ohrožovaly evropský konsenzus ohledně rozpočtových škrtů, zatímco ty britské pokračují v logice osekávání práv pracujících.

Minulé léto, na vrcholu krize eurozóny, to vypadalo, že Řecko bude muset opustit společnou měnu a snad i Evropskou unii, pokud by se chtělo zbavit chybného bruselského krizového managementu, odsuzujícího řeckou společnost k nekonečným škrtům. Bombardoval nás pořád ten stejný nápěvek: řecká vláda nemůže dostat to, co chce, protože by to odstartovalo řetězovou reakci a evangelium škrtů by mohly odmítnout také další státy. Od debaty nad Grexitem neuplynul ani rok a hrozí další odchod z EU, tentokrát Velké Británie. Tentokrát ale nikdo nepostupuje proti vůli britské vlády, nikdo se nebojí možné řetězové reakce, nikdo není zděšen erozí pracovních práv evropských (obzvláště východoevropských) občanů. Na místě je jedna ? pravda, že naivní ? otázka: Jak si tento rozdílný přístup vysvětlit?

Evropská unie dnes představuje obří stroj na perverzní redistribuci, která bere chudším členským státům a dává státům bohatším a následně obírá nejchudší občany, aby se starala o blaho těch nejbohatších.

Britský odchod z EU se netočí kolem snížení ekonomické zátěže, kterou na evropské občany klade politika rozpočtových škrtů. Právě naopak, chce pro členské státy vytvořit možnost rozlišovat mezi občany první a druhé kategorie, těm druhým nepřiznávat nároky na sociální zabezpečení a na ty první zase naložit ekonomické břímě politiky rozpočtové odpovědnosti a škrtů ve veřejných službách. Tohle evropské elity očividně vůbec neznepokojuje.

Není zas tak těžké uvidět, jakou řetězovou reakci to může vyvolat.

Pracující nikoho nezajímají

Poté, co Velká Británie prosadila možnost seškrtání sociálního zabezpečení pro pracující z jiných členských států, uvolnila tím cestu ostatním, aby udělaly totéž. Pár dní po summitu, který tuto možnost povolil, oznámil Werner Faymann, rakouský sociálnědemokratický kancléř, že jeho kabinet by také rád snížil příspěvky na děti pracovníkům ze zahraničí. Rakouský ministr zahraničních věcí prohlásil, že ?Rakousko potřebuje pracovní sílu, nikoli lidi, kteří hledají nejvýhodnější sociální systém?. Přeloženo: pracuj tvrdě, učiň zemi bohatší, ale nic za to neočekávej. Německá kancléřka Angela Merkelová se vyjadřovala podobně.

Zde to ale nekončí. Většina holandských občanů by podle čerstvého průzkumu uvítala referendum podobné tomu britskému a je pouze otázkou času, kdy se tohoto tématu chytnou politici. Nic si nenamlouvejme: zaútočí na pracovníky ze zahraničí stejný způsobem. Dánové v prosincovém referendu již odmítli další integraci EU a dánská vláda patří v posledních měsících mezi nejhlasitější stoupence britských požadavků. To jsou nezpochybnitelná fakta a teď si představte, co by se stalo, kdyby protiimigrantská pravice získala na síle ve větších zemích typu je Francie. (Tedy ne že bychom předpokládali, že se francouzští socialisté zachovají o moc lépe).

Pokud to dosud nebylo dostatečně jasné, řeknu to naplno: pracující, jejich práva nebo pracovní podmínky nikoho nezajímají.

V létě prosila řecká vláda Brusel a Berlín, aby skončily s politikou, která se zaměřuje pouze na makroekonomické ukazatele, uctívá vyrovnané rozpočty a škrty považuje za Svatý grál. Vláda Syrizy argumentovala tím, že tato politika je celou řadou ekonomů považována za chybnou, a navíc dále nakládá zátěž krize na ramena běžných lidí, kteří ji ? na rozdíl od nezodpovědných bank a ekonomických decision makerů ? nezpůsobili.

Evropské elity byly nicméně v protlačení své agendy ochotné jít i proti řeckému referendu ? a nedělaly to z prostého fanatismu, ale z dobře definovaných zájmů. Viděly čísla ukazující kolik půjček poskytnutých Řecku hledá svoji cestu zpět do bankovních systémů bohatých států. Přitom škrty ve veřejných rozpočtech, které tyto půjčky vyžadují, dopadají na běžné lidi. Základní mechanismus, který je zakódovaný do současné struktury EU, začíná být bolestivě zřejmý. Evropská periferie, zahrnující jihoevropské a východoevropské země, vytváří důležitý zdroj pro mezinárodní kapitál: poskytuje levnou a flexibilní práci, je to terén pro západní firmy, aby sklízely levné zisky a přinášely do domovských ekonomik výrazně větší sumy, než které se do periferie vrací ve formě evropských dotací. Pokud je potřebují, mohou země evropského centra dokonce importovat pracující z těchto regionů ? pracující, kteří jsou nejen levnější, ale díky konkurenci na trhu práce také tlačí dolů mzdy domácích pracujících. A díky Davidu Cameronovi bude těmto importovaným pracujícím nyní odepřeno i základní sociální zabezpečení.

Začíná tak být jasnější, proč tentokrát nikdo kvůli možné řetězové reakci, kterou spouští britská vláda, nevyšiluje.

Centrum a periferie: mezi státy i občany

Zatímco evropští politici na hlavním pódiu vytvářejí protiimigrantské nálady a ?statečně? ochraňují svůj lid před zahraničními pracujícími, v zákulisí jsou domácí pracující také odíráni o všechno. Konzervativní vláda Davida Camerona je perfektní ilustrací: během posledních pár let podnikla bezprecedentní destrukci britského sociálního státu a o možnost slušného živobytí připravila miliony lidí. Privatizovala vše, na co přišla, snížila daně bohatým a uzákonila povinné rozpočtové přebytky, čímž zaručila, že běžní lidé ponesou zátěž škrtů ještě roky.

Evropská unie dnes představuje obří stroj na perverzní redistribuci, která bere chudším členským státům a dává státům bohatším a následně obírá nejchudší občany, aby se starala o blaho těch nejbohatších.

Napříč kontinentem panuje ohledně tohoto mechanismu ideologický konsenzus, bez ohledu na to, zda-li jsou u moci ?konzervativci? nebo ?sociální demokraté?, ?proevropské? strany nebo ?euroskeptici?.

Řecké návrhy představovaly výzvu tomuto konsenzu škrtů, a tak musela být možná řetězová reakce za každou cenu zastavena. Britské požadavky naopak v nových podmínkách nabízejí osvědčené recepty proti pracujícím. Vítězové a poražení jsou stále stejní: nic nového pod sluncem.

Po summitu, který stvrdil britské požadavky, mnoho východoevropských lídrů prohlásilo, že ochránili své pracující a ujistili se, že pracovní síla pocházející z jejich regionu nebude diskriminována. Neznám paralelní vesmír, o kterém tito lídři mluví, ale je jisté, že odteď může jakýkoliv členský stát EU odmítnout poskytovat sociální zabezpečení východoevropským pracujícím. Jinými slovy, protievropští politici z Polska nebo Maďarska můžou být přesvědčeni, že Cameron s jejich pomocí vrazil facku Bruselu, ale své vlastní občany v žádném případě neochránili.

Vyzyvatelé konsenzu zprava a zleva

Pokud existuje jeden faktor motivující občany k volbě radikálně pravicových stran a pohánějící úspěch právě takový politických subjektů, je to právě rozpoznání výše popsaného mechanismu. Tyto strany ? v čele s Národní frontou Marine Le Penové ? staví svoji rétoriku na existenciálním bezpečí a na znovuzavedení sociálních služeb, které byly v předchozích desetiletích zničeny. Chtějí ochraňovat pracující, tedy jenom ty, již patří k jejich národu, k cizincům by byly stejně krutí jako současný režim. Ale samotný fakt, že slibují znovunastolení sociálního státu ve svých zemích, z nich v očích mnoha voličů činí sympatičtější alternativu jejich mainstreamových protějšků.

Je to samozřejmě pouhá iluze. Politika extrémní pravice a xenofobie činí mezinárodní solidaritu nemožnou a bez této solidarity nemůžou za své zájmy bojovat. Tento politický směr rozděluje masu pracujících do menších národních skupin, a nechává je tak napospas kapitálu.

Jedna z nejvýznamnějších postav řecké krize, bývalý ministr financí Janis Varufakis, na začátku února založil nové hnutí ? DiEM25 ? zaměřené na širokou demokratizaci EU. Podle Varufakise může transparentní a zodpovědná EU uniknout ze spirály perverzně přerozdělujících škrtů i vylučujícímu nacionalismu a vytvořit projekt založený na spravedlnosti, spravedlivé redistribuci bohatství a solidaritě. Takové hnutí nemůže být po pravdě řečeno organizováno seshora, ale postřehy DiEM25 jsou jinak relevantní. Skutečné řešení leží v koalicích grassroots hnutí, lokálních hnutí odporu, ale takové řešení není v současnosti v dohledu.

Evropská unie se mezitím nerozpadne, jak mnozí tvrdí. Pouze vstoupila do nového stupně svého vývoje. V tomto novém stupni je povoleno otevřeně rozlišovat mezi různými členskými státy a občany. Jedná se o stupeň vývoje, v němž může být vykořisťování periferie explicitně uvedeno v zakládajících dokumentech víceúrovňové Evropy, jehož prvním předznamenáním je deklarace o britských požadavcích. EU se nerozpadne, protože je velmi silně ekonomicky provázaná. Centrum ani periferie dnes nemůžou jeden bez druhého existovat. Termín ?národní ekonomika? již nedává žádný smysl, nemá žádný význam, a proto je rozpad Unie (téměř) nemožný. Dobrou zprávou je, že extrémní pravice může v současné situaci pouze zviditelnit vykořisťování, ale její cíl ? dezintegrace EU ? je odsouzen k neúspěchu. V jisté chvíli ale bude muset někdo jiný přijmout úkol Evropskou unii radikálně reformovat.

Autor je antropolog a politický analytik. Je redaktorem maďarského webu Kettős Mérce.

Z anglické originálu Why are EU elites treating Brexit differently than Grexit?, publikovaného na stránkách politicalcritique.org, přeložil Vojtěch Pecka.