V pátek nás ve věku 79 let opustil jeden z nejoriginálnějších a nejsvéhlavějších českých filmařů.
Jan Němec patřil mezi nejvýznamnější představitele československé nové vlny. Ducha této doby si svým vlastním, svébytným způsobem uchoval i v pozdější tvorbě. Nikdy nepřestal objevovat možnosti filmu, experimentovat a bouřit se proti zaběhlým konvencím.
Žánrový průkopník
V šedesátých letech se hned svým prvním celovečerním filmem zařadil mezi silnou generaci českých tvůrců, ke kterým tehdy vzhlížel celý svět. Démanty noci (1964) byl ale přeci jenom možná film, který byl v něčem syrovější, drzejší a odvážnější než filmy jiných autorů té doby. To je zřejmé už od prvního záběru na dva mladé muže prchající před Němci z vlaku. Kamera v dlouhé jízdě snímá prchající chlapce, chvílemi je jim tak blízko, že detaily přestávají být rozlišitelné a tvary ztrácejí na konkrétnosti, kamera rychle švenkuje a střídavě se snaží zachytit oba uprchlíky. Film v uzlových bodech ukazuje paralelní vývoj situací ? něco, co známe potom až z filmů o několik dekád mladších, jako je Kieslowského Náhoda (1987) nebo Lola běží o život (1998) z dílny Toma Tykwera. Podobenství O slavnosti a hostech (1966) mělo podle slov samotného Němce uspět v Cannes v roce 1968. Kvůli tehdejším politickým náladám ve Francii byl ovšem ročník zrušen.
Němec se něčím velice podobá Godardovi. Oba filmaře spojuje radikální přístup k filmové řeči, ohledávání možností filmového média, úspěch v šedesátých letech i pozdější dílo, které je nekompromisní, ale těší se spíše okrajovému diváckému zájmu.
Rád vzpomínám na několik vzácných besed s Janem Němcem na FAMU. Vždy šlo o mimořádně zajímavá a vtipná setkání. Němec se střídavě s nadsázkou a sebeironií sobě vlastní chlubil, aby se pak mohl vzápětí s humorem shodit. Přesně v duchu jeho nafouknutých zábavných historek z povídkové knihy o vlastním životě Nepodávejte ruku číšníkovi (2011). Rád vyprávěl o tom, že v USA, když nemohl točit filmy, začal točit svatby a stal se tak autorem dnes tak populárního žánru svatebního videa. I o tom, jak ho těší, když se stane prvním, kdo použije ve filmu nějakou novou technologii. Ve svém oceňovaném intimním dokumentu Noční hovory s matkou (2001) se stal pionýrem užívání rybího oka, také natočil první český 3D film Heart Beat 3D (2010) a ještě před několika měsíci žertoval o nápadu natočit film formou ?selfie?.
Zabít Godarda
V různých rozhovorech vzpomínal, jak se dozvěděl, že slavný francouzský filmař Jean-Luc Godard chce v Praze točit prorežimní film o srpnové invazi (Pravda, 1970). Němec údajně společně s Pavlem Juráčkem několik dní Godarda pronásledovali a měli v plánu ho zabít. Nicméně právě Godardovi se Němec něčím velice podobá. Oba filmaře spojuje radikální přístup k filmové řeči, ohledávání možností filmového média, úspěch v šedesátých letech i pozdější dílo, které je nekompromisní, ale těší se spíše okrajovému diváckému zájmu. Nakonec oba dva experimentovali se stereoskopickým filmem. Ale zatímco Godard svůj první krátký 3D film natočil v roce 2013 a celovečerní 2014, Jan Němec svůj Heart Beat 3D natočil už v roce 2010. A tematizoval médium stejně rafinovaně, a přitom s humorem jemu vlastním. Stačil mu projektor a Jan Budař s bublifukem.
V roce 1968 natočil invazi vojsk varšavské smlouvy do Československa. Toto nesmírně důležité svědectví se mu potom podařilo propašovat do Vídně. Němcovy záběry obletěly celý svět a on sám o tomto svém dobrodružství o čtyřicet let později natočil film Holka Ferrari Dino (2009). Provokativní snímek je postavený na podmanivém vyprávění Karla Rodena v roli Němcova alter ega a na osobitém záběrování. Film měl v duchu Němcova pionýrství a nadšení technologiemi předpremiéru na internetu.
Nedoceněná devadesátá
Němec musel v roce 1974 emigrovat a do vlasti se vrátil až po sametové revoluci. Jeho filmová tvorba od devadesátých let dál je stále pozoruhodná, ačkoliv ne vždy náležitě doceněná. Velký úspěch v zahraničí zaznamenal s již zmíněným velice osobním a citlivě pojatým filmem Noční hovory s matkou. Ve filmu V žáru královské lásky (1990) netradičním způsobem adaptoval Utrpení knížete Sternenhocha od Ladislava Klímy. Děj situoval do žižkovského vysílače a do hlavní role obsadil Viléma Čoka. Jedním z pozoruhodných, diváky i kritikou bohužel zatracených filmů, je i jeho Jméno kódu: Rubín (1996). Němcova love story o alchymii se setkala s nepříliš vřelým přijetím, ale nikdo určitě nemůže tento snímek se zvláštním, až magickým stylem označit za tuctový. Jde o jeden z nejzvláštnějších filmů, který u nás od revoluce vznikl. Krom dalších si zmínku jistě zaslouží i film o surrealistické česko-francouzské malířce Toyen (2004).
Němec právě dokončoval svůj poslední snímek, který vznikal na motivy povídek z jeho knihy Nepodávejte ruku číšníkovi. Největší pozornost médií na sebe v poslední době upoutal v souvislosti s vrácením medaile za zásluhy. Vzdor to byl ovšem pouze poloviční ? neopomněl dodat, že by rád, aby mu byla medaile vrácena po odchodu Miloše Zemana z úřadu prezidenta. V tomto gestu je něco z osobitého humoru věčného buřiče z humoru a nadsázky, kterou věřím, můžeme vyčíst z jeho povídek, ale i z jeho filmů, ze způsobu, jakým reflektuje sám sebe, jakým jsou jeho snímky progresivní, radikální, a přitom vtipné a zábavné, schopné sebeironie. Jan Němec byl jednou z nejdůležitějších osobností českého filmu.
Autor je filmový režisér.
