Poslední esejistický snímek české dokumentaristky Heleny Všetečkové představuje českou společnost jako široké názorové řečiště.
Absolventský film Heleny Všetečkové na katedře dokumentární tvorby FAMU patří bezesporu k tomu nejzásadnějšímu, co na poli dokumentárního filmu uplynulý rok přinesl. Všetečková formálně i ideologicky rozvíjí svůj specifický styl, který představila už ve filmech Rula, Ticho, Čumba Ladislav, doc. Karel Floss a další hrdinové našich demonstrací v roce 2007 (2007) a Hauser a Žižek: teoretikové postmarxistické filosofie (2008). Režisérka se řadí do ?insitní větve českého dokumentu?, což je ironický termín, který si vymyslela sama pro sebe a pro svou spolupracovnici a přítelkyni Helenu Papírníkovou, se kterou svůj poslední film několik let vytvářela. Nicméně zařadit tento snímek mezi naivní umění nelze ani s obrovskou nadsázkou.
Mezi dokumentem a realitou
Diskuse po premiéře filmu Všichni mají pravdu? Karel Floss a ti druzí (2015) v pražské Městské knihovně se zúčastnili filozofové Václav Bělohradský, Michael Hauser a režisér Karel Vachek (z nichž se ani jeden v promítaném snímku neobjevil), aniž by ovšem zformulovali nějaké jasné stanovisko k filmu. Každý z nich nejprve prezentoval vlastní názor na českou společnost. Až potom, co Vachek navázal na závěrečnou filmovou úvahu katolického filosofa Karla Flosse o ?neposkvrněnosti dětí?, se Bělohradský ohradil s tvrzením, že v dnešní době jsou děti nejsnadněji manipulovatelnými konzumenty všeho, co je jim nabízeno, a očekávat od nich nějakou naději je více než pošetilé. Zatímco mezi oběma intelektuály začala probublávat rozepře, Michael Hauser se jal své kolegy upozorňovat, že vše, co bylo do této chvíle řečeno, by mohlo být součástí onoho filmu, který diskusi podnítil, a z určitého hlediska je to jeho prodloužením. Netrvalo dlouho a jeho slova o rozmělňování hranice mezi realitou a dokumentární realitou se začala potvrzovat.
Všetečková možná nevládne vlastním silným hlasem, který by burcoval davy a oslovil intelektuály, ale i tak je její vhled do filosofie společnosti mnohovrstevnatý a její schopnost naslouchat a následně interpretovat je pozoruhodná.
Když se debata otevřela pro publikum, jeden z diváků se nechal slyšet, jak strašně ho sezvaní (a jím dosud respektovaní) hosté zklamali. Dotklo se ho, že si Vachek dovolil na začátku diskuze vyslovit, že mezi křesťanstvím a islámem není vlastně žádného rozdílu, a nikdo na to nezareagoval. Rozhořčený křesťan začal vysvětlovat, jak je islám barbarský, a mezi podřadná náboženství zahrnul jakoby mimochodem i judaismus. Začaly se ozývat nelibé ohlasy z řad židovské části publika a nějaký ateista dovršil rozkol tím, že na zastánce křesťanství zahulákal, že společnost je tak zhovadilá právě kvůli kreténům, jako je on. V sále se tak zpřítomnily všechny roviny společenského dialogu ? úplně stejně, jako tomu je ve snímku Všetečkové, kde jsou vznešené profesorské přednášky konfrontovány s emotivním hlasem lidu na demonstracích. Pečlivě volená slova na jedné straně a na druhé abstraktní kakofonie verbální agresivity. Režisérka filmu totiž společnost chápe jako vroucí kotel demonstrací, průvodů a názorových střetů. Zatímco respektovaní lidé mohou hovořit klidně a potichu, masa lidí musí křičet, aby jí bylo dopřáno sluchu. Všetečková ve filmu mimo jiné zkoumá i rétorické obraty a motivy, které jsou společné skupinám, jež si vedle sebe nelze představit. S ?nalézáním pravdy ve vlastních srdcích? tak operuje Tomáš Halík na přednášce na počest udělení Templetonovy ceny a stejné formulace zazní mezi účastníky protiuprchlické demonstrace, kde atmosféru dokresluje zpěv Tomáše Ortela. Snímek ukazuje, jak je pravda relativní a jak si ji všichni snaží nárokovat.
Filmový esej
Dvouhodinový filmový epos dokumentující současné způsoby myšlení a hledání pravdy ve všech jejích podobách je tak bezbřehý, že v něm má své místo zřejmě jakýkoli projev filozofického ducha. Během více než pětileté přípravy filmu zaznamenávala Všetečková, jak různé přednášky k úzkému kruhu posluchačů, tak i masové promluvy k davu, a to téměř v celé jejich délce. Je třeba ocenit obrovské úsilí, které musela autorka svému dílu věnovat ve střižně, aby dokázala vyselektovat to podstatné. Výsledek je až zaráží svou koherentností a lehkostí, s níž předkládá způsoby hledání odpovědí na otázky ontologické a věčné (existence boha), a vedle toho řeší problémy až děsivě aktuální a cloumající celou společností (uprchlická krize).
Na snímek Všichni mají pravdu? lze na první pohled nahlížet jako na pouhou ilustrovanou sérii přednášek velikých myslitelů, a může se zdát, že režisérka pouze přejímá cizí názory a postrádá vlastní. Ve skutečnosti máme co do činění s pečlivě strukturovaným filmovým esejem, který s výpověďmi pracuje dialekticky, nachází v jejich srážce novou hodnotu a bez jasných dělících švů přirozeně přechází mezi různými podstatnými tématy. Ty jsou představeny vždy v dichotomiích, jako jsou střet pravice a levice, náboženství a politiky nebo přetahování Ameriky a Ruska o vlastní vliv v České republice. Všetečková možná nevládne vlastním silným hlasem, který by burcoval davy a oslovil intelektuály, ale i tak je její vhled do filosofie společnosti mnohovrstevnatý a její schopnost naslouchat a následně interpretovat je pozoruhodná.
Vachkovský křest
Jedním z přízvisek, které je režisérce neustále předhazováno, je ?vachkovské epigonství?. Téměř žádná projekce či diskuze se neobejde bez zdůraznění toho, že Všetečková je studentkou Karla Vachka, že jde v jeho šlépějích a že její film je skrz naskrz vachkovský. Sám Vachek se k tomu nechal slyšet: ?Vždyť já bych ten film nikdy nedal dohromady, protože filozofii vůbec nerozumím!? Vedoucí katedry dokumentární tvorby má přitom nezpochybnitelný vliv na všechny své studenty ? jen někteří jsou v chápání asociativních významů, historických souvislostí a společenských kontextů ve filmové skladbě zdatnější více a jiní méně. Někteří si toto skladebné cítění osvojí a jiní k němu chovají pouze tichý respekt. Vachkovský křest lze navíc vystopovat u mnoha českých významných dokumentaristů od konfrontačního Klusáka s Remundou až po vizuálně podmanivého Petra Hátleho.
Všetečková představuje tu vachkovskou větev, která před naivistickým rozumováním upřednostňuje akademičtější dialog (sdílený například s Martinem Kohoutem, režisérem filmu Česká cesta aneb Proč došlo ke kupónové privatizaci?). Klidně by se však mohlo začít užívat přívlastku ?všetečkovský?, kdybychom na další film režisérky nemuseli čekat pět let a kdyby se její poslední film dostal do povědomí lidí zabývajících se dokumentárním filmem.
Snímek Všichni mají pravdu? je vlastně encyklopedií způsobů, jakými Češi nazírají na vlastní společnost. Zároveň v něm výrazní filosofové ze zahraničí ? Alan Badiou, Noam Chomsky či Slavoj Žižek ? upozorňují na to, jak jsme v uvažování o sobě samých zabednění a zahledění sami do sebe. Stejně jako lze filmem jen donekonečna ?listovat? a nacházet v něm nové myšlenky a souvislosti, může v něm divák hledat pravdy, se kterými politicky či nábožensky souzní. Ovšem ?univerzální pravda, která nevytváří nutnost štěpení názorů?, jak ji v závěru popisuje Badiou (a dotýká se tak podstaty filmu), nezazní ani jednou. Film spíše obnažuje fungování mechanismů, které utváří různé subjektivní pravdy. Žádnou z nich nám přitom Všetečková nevnucuje a důraz na Karla Flosse ? jak ve struktuře filmu, tak v jeho titulu ? je jen lehkým autorským gestem.
Autor je střihač a filmový publicista.
