Stážista Davuto?lu už není premiérem

Rozepře mezi tureckým prezidentem a předsedou vlády má jednoduché vysvětlení. Davuto?lu nezajistil Erdo?anovi prezidentský systém.

Koncem letošního dubna zavítal turecký premiér Ahmet Davuto?lu na důležitou návštěvu Kataru, aby jednal o společné turecko-katarské vojenské základně. Nejspíš se chystal na triumfální návrat s podepsanou smlouvou v rukou, jenže domácí média věnovala svou pozornost něčemu jinému. Předsednictvo Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) odebralo premiérovi pravomoc jmenovat lídry regionálních a lokálních organizací. Upadl Davuto?lu u prezidenta Erdo?ana v nemilost?

Kříšení Osmánské říše

Náznaků, že by se premiér odchyloval od Erdo?anova směru, bylo poskrovnu. I když Davuto?lu neútočil tak agresivně na novináře, akademiky a Kurdy jako Erdo?an, a přestože se dokonce zastal bývalé kolegyně profesorky Esry Mungan (tou dobou ve vazbě), skoro nikdo nevěřil, že by se schylovalo k nějaké větší rozepři. Spíš mělo jít o rozptýlení, které odvede pozornost od stále autoritářštější vlády tureckého prezidenta.

Davuto?lu se ve své politické kariéře horlivě podílel na likvidaci blízkých, už nepotřebných stranických přátel a rivalů a nyní se sám stal obětí. Erdo?anův stihomam už zřejmě nic nezastaví a premiéři budou jen na jedno použití, dokud se konečně nezmění ústava a nenastolí se vytoužený prezidentský systém.

Podíváme-li se na vztahy Ahmeta Davuto?lua s Recepem Erdo?anem, těžko bychom vytušili zuřivý vnitrostranický boj. Přestože Davuto?lu pochází z provincie Konya, tedy z regionu s tradičně vysokou podporou AKP, jeho životopis se od jiných hvězd této islámsko-konzervativní strany hodně liší. Mnohem spíše se podobá různým technokratickým a etatistickým politikům z dob před rozmachem AKP. Studoval německojazyčné istanbulské lyceum, z nějž se dostal na prestižní Bosporskou univerzitu, kde se stal magistrem veřejné správy a posléze zde získal i doktorát z politologie. Do konce minulého století pak učil na Marmarské univerzitě, kde byl také v roce 1999 jmenován profesorem.

Profesor mezinárodních vztahů libující si v kýčovitém jazyku plném náboženských frází se s kruhy kolem tehdy vznikající AKP začal sbližovat na přelomu tisíciletí, tedy v době, kdy se chystalo vydání jeho zatím nejdůležitějšího spisu nazvaného Strategická hloubka. Kniha, která shodou okolností vyšla v roce založení AKP, je skoro šestisetstránkovým výkladem autorovy vize nové turecké zahraniční politiky. Strategická hloubka stojí na celkem neoriginálním esencialistickém předpokladu, totiž že Turecko se od jiných států odlišuje svou polohou a historií. Do jisté míry však přesto byl Davuto?lův přístup v turecké zahraničněpolitické literatuře inovací. Na rozdíl od politiky předválečného izolacionalismu a studenoválečné závislosti na NATO, vyvozuje Davuto?lu ze zdánlivé multietnické harmonie Osmanské říše, že Turecko bude nejsilnější, pokud bude budovat partnerství se všemi svými sousedy.

S ohledem na velký důraz na (zvláště osmanskou) historii není divu, že se Davuto?lu brzy stal zahraničněpolitickým poradcem tehdejšího předsedy AKP a nadcházejícího premiéra Erdo?ana. Ten si v osmanských představách liboval tak okázale a s takovou intenzitou, až se pro jeho politiku vžil název ?neoosmanismus?. Tomu se však Davuto?lu, duší asi stále akademik, vždy bránil a radši se oháněl výrazem ?politika nulových potíží se sousedními státy?.

Přesměrování turecké zahraniční politiky brzy přineslo první plody. Vztahy s Izraelem se rychle horšily, zatímco turečtí politici si byli stále bližší se zastupiteli Hamásu. Napjaté sousedství s Arménií se nevídaně lepšilo a v turecko-řeckém pohraničí již nedocházelo k provokacím bojovými letouny. Opravdová zkouška ale přišla až v momentě, kdy se Davuto?lu stal v roce 2009 ministrem zahraničí. Zmíněné změny vztahů s okolím ovšem tváří v tvář většímu tureckému angažmá ve většinově islámských zemích ustupovaly do pozadí.

Ze sluhy obětí

Když v roce 2011 zaskočilo svět arabské jaro, Turecko reagovalo pohotově. Davuto?lu s Erdo?anovým posvěcením navázal spolupráci s tuniskou opoziční stranou Hnutí Obnovy (Ennahda) a podporoval egyptské Muslimské bratrstvo. Politika ?nulových problémů se sousedy? ustoupila snaze rozšířit turecký vliv v islámských hnutích okolních států. To, že se Erdo?an mohl prezentovat jako patron egyptského prezidenta Mohameda Mursího, byla nejspíš hlavně zásluha Davuto?luova zákulisního jednání.

Loajalita, ba přímo servilita, se ministrovi zahraničí velmi brzy znovu vyplatila. Turecká ústava prozatím omezuje výkon funkce premiéra na tři souvislá období, což v roce 2014 donutilo Erdo?ana vyměnit funkce po vzoru Putin-Medvěděv. Kopie ruského tandemu nebyla dokonalá jen samotnou náplní funkcí, ale i hierarchií charismatu. Erdo?an, velký státník, nuceně přenechává post nezkušenému, ale horlivému učni Davuto?luovi. V opozičních kruzích se tak již poklonkujícímu, věčně se usmívajícímu premiérovi neříkalo jinak než ?premiér stážista?.

O dva roky později však stáž náhle končí. Na odebrání premiérových jmenovacích pravomocí předsednictvem AKP navazuje zveřejnění blogového příspěvku s názvem Případ Pelikán, nejspíše inspirovaným politickým filmovým dramatem z roku 1993. Anonymní autor zde dosti zvláštním způsobem rozvíjí teorii o tom, jak měl Davuto?lu upadnout v Erdo?anovu nemilost. Text nesoucí nezaměnitelný konspiračně-teoretický rukopis Erdo?anovy administrativy, se mimo jiné věnuje Dohodě v Dolmabahçe, která měla být milníkem v mírových jednáních mezi státem a Kurdy, přestože prezident o mír už ztratil zájem, nebo Davuto?luově zdrženlivosti při osočování politických protivníků, akademiků, žurnalistů a mnoha dalších.

V čem tedy tkví rozepře obou mužů? Odpověď je trochu překvapivá ? žádná rozepře se totiž nekoná. Davuto?lu se ve své politické kariéře horlivě podílel na likvidaci blízkých, už nepotřebných stranických přátel a rivalů a nyní se sám stal obětí. Erdo?anův stihomam už zřejmě nic nezastaví a premiéři budou jen na jedno použití, dokud se konečně nezmění ústava a nenastolí se vytoužený prezidentský systém.

Autor žije v Turecku.