Humanita v kleci plné tygrů
Radikální akce berlínské skupiny Centrum pro politickou krásu útočí na laxní přístup evropských autorit k migrační krizi.
Ve stejnou dobu, kdy původem bulharský umělec Christo odhalil a pro nedočkavé návštěvníky zpřístupnil atrakci nazvanou Plovoucí molo (Floating Piers, 2016), díky níž můžou návštěvníci suchou nohou přejít z jednoho ostrůvku v severoitalském jezeře Iseo na jiný, berlínská umělecko-aktivistická skupina Zentrum für politische Schönheit (Centrum pro politickou krásu, CPK) upozorňuje na to, že nedaleko evropských břehů naopak stovky lidí ve vodě stále umírají.
CPK připravili další z ostře kritických akcí, kterými upozorňují na fakt, že rozhodnutí německé spolkové vlády upřednostňuje právo před humanismem. Od pátku na deset dní zabrali prostor vedle berlínského divadla Maxima Gorkého, kde nechali postavit konstrukci arény sestávající z klece/výběhu, ochozu a projekční plochy. Nad konstrukcí visí transparent, který kolemjdoucím klade dětskou otázku: ?Mami, a proč ti uprchlíci nemůžou letět letadlem?? No jasně, proč vlastně?
Centrum pro politickou krásu na svých webových stránkách ukazuje přesně systém a vývoj evropské směrnice 2001/51/EG, která nařizuje okamžitý (letecký) návrat všech jedinců označených při vstupní pasové kontrole na letištích EU za nelegální. A právě o vyjmutí implementace této směrnice z německého zákonodárného systému se CPK snaží. Apelují na německého prezidenta Joachima Gaucka, aby při příležitosti jednání spolkové vlády 24. června tuto úpravu prosadil.
Má letět? Má zemřít?
28. června skupina vypraví do Turecka letadlo civilní služby jménem Joachim 1, které by mohlo být začátkem leteckého mostu a jímž by mohlo pokaždé bezpečně přiletět sto lidských bytostí, které v Německu budou mít samozřejmě status uprchlíka. Na leteckou výpravu CPK sbírá finance formou crowdfundingu ? a jako bonus je možné vybírat a dávat hlasy konkrétním lidem a rodinám, kteří by mohli letět privilegovaně prvním letadlem. V nabídce se po rozkliknutí konkrétního jména rodiny objeví nabídka: má letět / má zemřít.
Zdá se vám neuvěřitelně utopické, že by akce běžící převážně na internetu mohla něco tak zásadního, jako je německá sbírka zákonů, změnit? Centrum pro politickou krásu jde ještě dál. Joachim 1 z Turecka do Berlína poletí určitě (podle informací v jejich videu), otázkou je, zda bude letadlo prázdné, nebo ho obsadí potřební lidé. Pokud by se reálnou stala druhá možnost, připravili aktivisté ještě druhou část hry o život. Akce, která se nazývá Sežrat uprchlíky. Nouze a hry (Flüchtlinge fressen. Not und Spiele), počítá s využitím v úvodu zmíněné arény na náměstí u berlínského divadla Maxima Gorkého. Kdo německé hlavní město zná alespoň jako turista, ví, že se jedná o jedno z nejfrekventovanějších a symbolicky důležitých míst ? na dohled od Berlínského dómu, kousek od stavební díry nového Humboldtfora, pseudorekonstrukce bývalého berlínského zámku, který byl v letech 1976?2006 nahrazen Palácem republiky, v němž zasedala východoněmecká vláda. Aréna je tak přímo před budovou Maďarského kulturního institutu, kde sídlí i EUNIC, evropské kulturní fórum. V kleci jsou od pátku k vidění tři tygři, kteří čekají na 28. června. Pokud totiž přiletí prázdné letadlo, budou na protest proti tomu do arény tygrům k sežrání předhozeni živí uprchlíci. Ti se mohou již teď dobrovolně přihlásit na webu akce a podle Facebooku CPK toho již asi sedm desítek zájemců využilo.
Akce postupně dostává jasnější obrysy a ukazuje se, že drápy zatíná na správná místa: spolkové Ministerstvo vnitra se nechalo již v pátek slyšet, že se jedná o cynický, nechutný nátlak.
Centrum pro politickou krásu je organizace, která ? jak o sobě tvrdí ? není jen uměleckou skupinou ani čistě aktivistickou buňkou. Jejich akce jsou velmi profesionálně připravené (financování zřejmě zajišťují pouze soukromí podporovatelé). Do mediálního povědomí vešli především loňskou letní akcí Pochod odhodlaných (Der Marsch des Entschlossenen, 2015), která byla součástí série Mrtví přicházejí (Die Toten kommen, 2015). CPK zde upozorňovala na fakt, že (pobřežní) hranice Evropy se staly aktuálně nejkrvavější zónou na světě, co se počtu mrtvých týče. Ti přitom zůstávají bezejmennými čísly.
Jednou z akcí tak bylo vyhrabání symbolických hrobů těmto bezejmenným na trávníku před budovou Spolkového kancléřství, za rohem od budovy Reichstagu (kde jsou mimo jiné na fasádě připevněny symbolické kříže na upomínku zabitých obětí Berlínské zdi). Dále členové CPK uspořádali poslední věci a přání utonulých ? dostat se do Evropy ?, když nechali na berlínském hřbitově pochovat několik těl. Proběhl adekvátní pohřební rituál, podle náboženského vyznání konkrétních zesnulých se jednalo o muslimský obřad dohlížený a provedený místní náboženskou autoritou. Média častovala organizátory titulky ?Politická pornografie? (Süddeutsche Zeitung) a podobně. Přitom se opakovaně upozorňovalo na nejistotu, zda se jedná o reálná těla, a vznášely se otázky, jak vůbec mohli němečtí aktivisté provést exhumaci a identifikaci obětí a jestli je to humánní.
Nejistota je ale právě tím, co z činnosti CPK dělá živou a zajímavou reakci, která nezůstává u pouhé reflexe stávajícího stavu, ale ukazuje možnou cestu dál, někdy více utopickou, jindy klidně v horizontu představitelného. Právě tím pak zůstávají na pomezí umění a občanského aktivismu. Tváří v tvář morální otázce, proč Evropa lpí na zákonech za cenu lidských životů ve chvíli, kdy výsledek obou možných cest (tedy hranice z ostnatého drátu a přehlížení střelby do lidí v Turecku, anebo snaha ušetřit uprchlíkům další trápení za cenu úpravy zákona) se liší především v počtu mrtvých, a nikoli v množství problémů, které většina členských zemí EU musí tak jako tak řešit.
Vyhořelé politické naděje Německa
Aktivity Centra pro politickou krásu můžeme oceňovat za poetičnost, z níž mrazí, rozhodnost, která škube za nervy, a za představu možného, které jinak citelně chybí. Nejdůležitější je ale vždy přítomnost gesta, které koná. Je přitom v podstatě jedno, zda byly rakve reálně pohřbené s těly, anebo šlo o symbolický akt (osobně věřím první variantě), zda budou dobrovolní uprchlíci opravdu zaživa roztrháni tygry, nebo se ve streamované reality show zopakuje zázrak Danielův. Především je ale lhostejné, jestli se jedná o umění, aktivismus nebo politickou satiru, pokud je akce živá a nutí nejen k přemýšlení, ale přímo k reakci. Ke každé z jejich dosavadních aktivit se přidalo spontánně několik set zájemců, na svém facebookovém profilu mají CPK víc než 175 tisíc lajků a během několika dní vybrali na let Joachima 1 přes 42 tisíce eur (aktuální stav zde).
Reakce, kterých se CPK v souvislosti s akcí Sežrat uprchlíky dostalo, se soustředily převážně na tygry a organizátoři byli absurdně obviněni z týrání zvířat. CPK operuje daleko za hranicí pouhých debat na sociálních sítích. Jak se vyjádřili dva hlavní představitelé, politický filosof a umělecký ředitel CPK Philip Ruch a šéf oddělení pro eskalaci Stephan Pelzer, tím, co charakterizuje aktivity CPK, je vytváření tlaku. Akce, promyšlené do posledního detailu (mezi členy patří profesionální produkční, divadelníci, ideoví konzultanti), se soustředí na obnovování poetiky v politickém smyslu, přičemž uměleckou devízou zde je jasné vymezení vůči přesvědčení, že účel světí prostředky. Právě k divadlu mají CPK nejblíže (nejen personálně), když přinášejí katarzi špičkově odehrané Antigony či Macbetha do veřejného prostoru (v nejširším slova smyslu, zahrnujícím i média, sociální sítě a internet obecně). Je to hra, a přece to hra není.
Vizuální identitu CPK charakterizují tváře umouněné od ?vyhořelé politické naděje Německa?, s nimiž vystupují na veřejnosti všichni základní členové. Právě ono ušpinění realitou politiky, mourem, který zbyl po naději v lepší svět, činí aktivity Centra pro politikou krásu silnými a nepřehlédnutelnými, aniž by se zapomínalo na humor.
Nálepku ?umělecká skupina? ostatně používají především média, která chtějí z těch či oněch pozic sílu aktivit Centra pro politickou krásu zneškodnit či umenšit. Politická krása, kterou si vetkla skupina do štítu, staví na vizualizaci politiky, která zde znamená každodenní obhajování humanity a mandátu měnit svět k lepšímu.
Autorka je redaktorka Art+Antiques.
