Ultimate magazine theme for WordPress.

Kapitán Amerika a počátky superhrdinské reflexe

66

Filmové zpracování marvelovského komiksu za svou předlohou silně pokulhává. Především kvůli depolitizaci hlavního příběhu.

Nový Captain America: Občanská válka a konkurenční Superman vs. Batman: Úsvit spravedlnosti, které byly do kin uvedeny s měsíčním rozestupem, mají mnohem více společného než jen totožný koncept pojetí plakátu, lákájící na střet dvou ikonických kladných superhrdinů. Oba blockbustery monstrózního rozpočtu se dotýkají otázek relativizace hrdinství, veřejného mínění o lidech s nadpřirozenými schopnostmi a toho, jakým způsobem by se měla politická moc stavět k jednání superhrdinů, které jakoby stojí nad zákonem.

Akční scény na úvod každého z filmů přicházejí s perspektivou, která v předchozích dílech těchto dvou sérií doposud neexistovala. Hrdinové jsou konfrontováni se ztrátami na životech obyčejných lidí, které se staly průvodním jevem jejich hrdinských činů. Nedochází přitom k žádnému většímu posunu v pojetí superhrdinů – jde spíše o změnu kontextu, plastičtější se jeví samotná společnost. Ta je názory na superhrdiny polarizována a vláda Spojených států nemůže celé situaci už jen pasivně přihlížet. Bohužel ani v jednom z výše zmíněných filmů nejsou tato témata, vymykající se klasickým superhrdinským syžetům, řádně využita, natož patřičně uzavřena. Slouží především jako katalyzátor akčního spektáklu a postupně se z děje vytrácí. Captain America: Občanská válka nicméně ze srovnání s roztříštěným snímkem Superman vs. Batman vychází po všech stránkách lépe, a to zejména proto, že jde o poměrně logické a soudržné vyústění předchozích filmů.

Strategie opulentních crossoverů

Superhrdinské filmy, které v posledních letech zaznamenaly obrovský boom jak z hlediska produkce, tak popularity, představují v podstatě velice mladý filmový žánr. Komiksový crossover ještě neztratil svoje eskapistické filmové kouzlo – fanoušci jsou ještě stále ohromení tím, že mohou sledovat svoje oblíbené postavy z jednotlivých filmových řad, jak se konečně setkávají v jednom snímku. Jde o producentskou strategii, se kterou prorazila na trh společnost Marvel a jejíž úspěchy se teď snaží klopotně zopakovat společnost DC ? dva největší rivalové, kteří si již po několik desetiletí konkurují na trhu tištěných komiksových publikací. Na základě jejich distribučních plánů lze usuzovat, že kinematografie bude zanedlouho přehlcena těmito superhrdinskými prefabrikáty, které stále cílí převážně na dětské publikum a přestává se jim dařit oslovovat dospělejšího diváka. Marketingový záměr filmu Superman vs. Batman ? svézt se na současné popularitě žánru ? již prokoukli i diváci, u kterých snímek výrazně propadl. Vývoj by tak měl časem přirozeně dospět k revizi svého pojetí, podobně jako tomu bylo v kinematografii třeba u westernu či ve vývoji mainstreamového grafického románu.

Doufejme, že se v blízké budoucnosti dočkáme dalších filmů, které nebudou superhrdiny prezentovat jako naprosto vytržené ze skutečného světa a společnosti.

Divoká banda Sama Peckinpaha v roce 1969 přinesla zcela nový pohled na zkostnatělé mechanismy westernu. Hrdina Divokého západu přestává být idealizován a k ušlechtilé figuře Johna Wayna má již daleko. Změnu westernového paradigmatu v legendární úvodní scéně Divoké bandy ilustrují mimochodem právě kolaterální ztráty na životech. Pistolníci rozpoutají přestřelku uprostřed náměstí, kterým zrovna prochází pokojný průvod obyvatel, mezi nimiž nechybí ženy ani děti.

V komixu se za dvě základní revizionistická díla považují Strážci (1987) Alana Moora a Návrat temného rytíře (1986) Franka Millera. Superhrdinové zde vystupují jako chybující a často i psychopatologická indiviua, která strádají stářím. Společnost jimi často zcela opovrhuje nebo je naopak až hyenisticky mediálně exponuje. Oba dva příběhy byly zároveň zasazeny do tehdejší reality studené války a nepředkládaly příliš optimistické scénáře jejího konce. Mainstreamový superhrdinský komiks tak začal od osmdesátých let nabízet zábavu i pro dospělejšího čtenáře zejména díky tomu, že hrdinové se najednou stali součástí ?skutečného? světa a autoři svými díly často i komentovali současnou politickou situaci. Vážnější společenské motivy se začaly prodírat nejen do uzavřených alternativních příběhů (jako byl právě zmiňovaný Temný rytíř od Franka Millera), ale zakořenily i ve stálých řadách vycházejících pravidelně v jednotlivých sešitech. Příkladem je i původní Občanská válka, která posloužila jako předloha k nejnovějšímu filmu studia Marvel.

Subverzivní vyprávění

Hlavní, sedmidílný příběh Občanské války (2007) od subverzivního scenáristy Marka Millara je oproti filmovému zpracování ve snímku Captain America: Občanská válka pojat mnohem komplexněji. Děj přirozeně pracuje s politologickými a sociologickými jevy, jako jsou průzkumy veřejného mínění, s ním související populismus, potlačování individuální svobody či nástroje policejního státu.

Během rvačky nezkušeného týmu mladých superhrdinů s nebezpečnými superpadouchy dojde v přímém televizním přenosu ke katastrofě, během které zemře mimo jiné šedesát dětí v nedaleké škole. Pod tlakem veřejnosti, začínající mít obavy z narůstajícího počtu nekontrolovatelných superindividuí, se americká vláda rozhodne vydat Superhrdinský-registrační akt. Všechny osoby s nadpřirozenými schopnostmi musí být evidovány v databázi, jejich identita musí být odhalena a musí operovat výhradně pod dozorem státních úřadů, které začnou hrdinům vyplácet plat – pochopitelně z peněz daňových poplatníků. Iron Man se stává hlavní mediální i exekutivní tváří tohoto ustanovení, které má zpočátku až devadesátiprocentní podporu veřejnosti. Kapitán Amerika se odmítne podílet na fašistickém způsobu vnucování cizí vůle menšině, zároveň se obává toho, že americká vláda začne zneužívat superhrdiny k naplňování vlastní politické agendy a likvidovat tím ty, které považuje za nepřátele Ameriky. Scenárista Millar chtěl vědomě vytvořit paralelu ke skutečnému Patriot aktu z dob vlády Geroge W. Bushe, který sliboval větší bezpečnost na úkor osobního soukromí amerických občanů a ospravedlňoval i americkou invazi do Iráku. Marketingový tagline série ?Na čí straně jsi?? tehdy čtenářům nenabízel možnost se rozhodovat pouze na základě toho, zda jim je sympatičtější Iron Man či kapitán Amerika, ale umožňoval vést i závažnější hypotetické disputace na základě ideologické orientace.

Depolitizace občanské války

Ve filmu jsou naopak okolnosti podřízení superhrdinů vládě značně zjednodušeny a depolitizovány. Motivace hlavních aktérů je zploštěna a ideologickým debatám se nevěnuje příliš velký prostor. Kapitán Amerika se jednoduše obává, že Avengers budou mít svázané ruce a nebudou moci reagovat tak rychle, jak by mohli, zatímco Iron Man cítí obrovskou tíhu viny za smrt černošského chlapce, který zemřel během závěrečné bitvy ve filmu Avengers: Ultronův věk. Ústřední bitva desítky superhrdinů nakonec neproběhne tolik z důvodu zastávání rozdílných principů, ale mnohem spíše kvůli nedorozumění. Tým kapitána Ameriky má informace o padouškých plánech na zničení světa, zatímco Iron Man tyto poznatky postrádá a domnívá se, že kapitán Amerika chce prostě utéct. Nakonec stejně spojují svoje síly proti společnému nepříteli, u kterého se překvapivě ukazuje, že neměl zájem zničit svět, ale pouze rozvrátit superhrdinskou skupinu zevnitř. Závěrečný face-off nicméně není motivován politicky, ale jeho důvodem je osobní msta. Občanská válka tak v titulu filmu vyznívá hodně přehnaně třeba proto, že se v závěru filmu zdá, že se vlastně příliš mnoho nezměnilo.

Silně reflexivní závěr přitom v komiksové předloze nabídl právě Mark Millar. Závěrečná bitva se neodehrává na odlehlém místě v Rusku, ale přímo uprostřed New Yorku, kam se nedopatřením teleportují obě válčící strany. Klasickou superhrdinskou řezanici v ulicích města narušuje šokující pointa. Když se chystá kapitán Amerika zasadit Iron Manovi finální úder, vrhají se na něj přítomní lidé ? záchranáři a policisté ? a snaží se ho přimět, aby přestal. Kapitán Amerika si náhle uprostřed zdecimovaného města uvědomuje, kam až vedlo odmítání vůle lidu, který se snažil celou dobu ochraňovat. Se slzami v očích se pokorně nechává odvést v poutech. Millar přirozeně nezapomněl na to, o čem ona občanská válka po celou dobu byla.

Samozřejmě je nutné brát v potaz, že komiksy operují s mnohem rozsáhlejším vesmírem, který nabízí širší prostor pro rozebrání daného tématu ze všech možných stran. Zatímco ve filmu je motiv občanské války ještě našroubován na hlavní příběhovou linii Kapitána Ameriky pátrajícího po sovětských supervojácích, kteří by mohli být zneužiti. To ovšem nic nemění na tom, že potenicál občanské války je výrazně promarněn.

Je přirozeně ještě příliš brzy na to, aby se filmová studia začínala přeorientovávat na dospělejší publikum, dokud je ještě divácká poptávka – zvlášť co se týká produktů Marvelu – stále dost silná. Momentální stagnace superhrdinského filmu je vlastně zcela přirozená. Kolosální úspěch Deadpoola přitom ukazuje jednu z možných cest, kam se může žánr vydat ? tedy směrem k sebekritické nadsázce a vulgárnímu humoru. Druhou, a řekněme političtější, větev vývoje razila před několika lety trilogie Temného rytíře nebo i série X-menů. Množství batmanovských restartů tehdy vyústilo ve filmy realističtější podoby v režii Christophera Nolana. X-meni Bryana Singera zase otevírali otázku persekuce a boje společenských minorit již od svého prvního filmu z roku 2000 (v posledních filmech se tvůrcům toto téma ovšem přestalo dařit více rozvíjet). Doufejme, že se již v blízké budoucnosti dočkáme dalších snímků, které nebudou superhrdiny prezentovat jako naprosto vytržené ze skutečného světa a společnosti. Marvelovská distribuční strategie u filmů totiž v lecčems kopíruje cestu vydávání komiksů (crossovery), takže snad časem opíše i revizionistický posun, ke kterému došlo v rámci tištěného mainstreamu. Ten je dnes totiž dalece vzdálený tomu, co se momentálně točí.

Autor je filmový publicista a střihač.

 

Leave A Reply