Olympiáda doping potřebuje

Zákaz startu ruských atletů v Riu de Janeiro je především politickým aktem. Doping se netýká jen Rusů.

Kdo měl čas sledovat opulentní maškarádu, která zahájila jedenatřicáté olympijské hry v Riu, mohl se pokochat pohledem na notně okleštěnou ruskou výpravu. Jednomu z největších aspirantů na sběr desítek medailí chyběla celá atletická a vzpěračská výprava, ale i někteří kanoisté, cyklisté, plavci, zápasníci a jachtaři. Důvodem bylo rozhodnutí Světové antidopingové agentury (WADA) kvůli rozsáhlému dopingovému skandálu. Ostatně, kdyby záleželo jenom na této agentuře, neobjevila by se ruská vlajka na zahájení olympijských her vůbec. WADA totiž žádala vyloučení celé ruské výpravy.

Kouzelný koktejl a pašování moči

Příčinou radikálního rozhodnutí, které nemá ve sportovní historii obdoby, byla zpráva o systematickém dopingu ruských sportovců ve státní režii. Autor zprávy, kanadský profesor práva Richard McLaren, odkryl natolik propracovanou strukturu podvádění, že by se legendární východoněmecké laboratoře z osmdesátých let měly co učit. Šéf ruské antidopingové agentury Grigory Rodčenkov nakonec sám prozradil fikané kousky, díky kterým mohly desítky Rusů bezstarostně dopovat během domácí zimní olympiády v Soči před dvěma roky.

To, čemu říkáme doping, je ve skutečnosti výsledek rozhodnutí komise, které látky na seznam zakázaných drog patří, a které ne.

Rodčenkov vymyslel kouzelný koktejl ze tří druhů anabolických steroidů, který podával s alkoholem, aby se zakázané látky mohly rychleji vstřebat. Antidopingoví komisaři ale žádný doping u ruských sportovců během her neobjevili. Ani nemohli. Rusové měli připravené vzorky čisté moči, kterou ruští komisaři a agenti tajné služby každou noc tajně vyměňovali. Do nepřístupné místnosti je dostávali prostřednictvím tajných děr ve zdi. Rodčenko, který po Soči dostal od Vladimira Putina státní řád přátelství, dnes žije v emigraci ve Spojených státech. Asi ví proč. Jeho dva kolegové v Rusku v únoru nečekaně zemřeli.

Propracovaný dopingový program byl úspěšný. Jenom v Soči pomohl Rusům získat patnáct medailí. O to většího pranýřování se však ruští sportovci dočkali. Zpětně už byly po překontrolování vzorků usvědčeny desítky sportovců, dokonce i účastníci olympijských her z roku 2012. Pálení ruské čarodějnice mohlo začít.

Morální pokrytectví

Nějak se přitom zapomnělo na to, že Rusko není zdaleka první zemí, která v době konání domácí olympiády antidopingové procedury tak trochu ignorovala. Třeba před hrami v americkém Los Angeles v roce 1984 bylo pozitivně testováno 34 amerických atletů. Olympiády se ale zúčastnit mohli. A devět atletů, kterým byly zakázané látky odhaleny v průběhu her, nebylo vůbec potrestáno. Zlatému dítěti americké atletiky Carlu Lewisovi, který tvrdí, že výborných výsledků dosáhl díky veganství, prokázaly tři testy přítomnost zakázaných látek. Výsledek? K dvěma zlatým medailím přidal po skončení her i třetí, když byl kvůli dopingu diskvalifikován vítěz závodu na sto metrů Kanaďan Ben Johnson. Jen mezi roky 1988 a 2000 ignoroval americký olympijský výbor 114 pozitivních dopingových testů.

Rozsáhlé dopingové podvody a jejich následné tutlání národními komisemi ale mají na svědomí i další státy. Největší případy se vždy týkají zemí, které zrovna sportovní akci hostí a pro úspěch udělají cokoli. Současná ostrakizace ruských atletů tak nemá nic společného se spravedlivým potrestáním podvodníků. V současné protiruské atmosféře jde o čistě politické rozhodnutí. Jak jinak si vysvětlit, že agentura WADA zakázala účast na hrách elitní tyčkařce Jeleně Isinbajevové, ač nebyla nikdy pozitivně testována? Jenže dvojnásobná olympijská vítězka žije poslední dva roky v Rusku, kam se přestěhovala z Monaka. A tak byla z her vyloučena. Oproti tomu WADA chtěla povolit start v minulosti kvůli zakázaným látkám potrestané Julii Stěpanovové, která se podílela na odhalení celého dopingového systému. Nežije totiž v Rusku. Skoro by se dalo říct, že problémem není ani tak doping, nýbrž ruský doping.

Z Ruska se stal obětní beránek, i když nikdo nemůže zpochybnit, že systémově podvádělo. Nikdo ale ani nežádal vyloučení všech amerických cyklistů po odhalení Lance Armstronga a Floyda Landise. Stejně tak navzdory velkým pochybnostem o čistotě sportovců, kteří spolupracovali s legendárním dopingovým doktorem Eufemianem Fuentésem, nikdo nechtěl automaticky vyškrtnout podezřelé ze svých soutěží.

Kdo je bez dopingu, ať hodí kamenem

Čeští komentátoři se nemohli nabažit, když mohli ruský doping spojit s ?typickou ruskou povahou?, vyplísnit ?problém celé ruské společnosti, která na Západ nepatří? a samozřejmě si zamoralizovat na téma ?Kdo dopuje, nepatří mezi slušné lidi?.

Morální panika kolem dopingu přitom zakrývá jeho vrtkavou podstatu, která má v sobě minimálně tolik politického jako vědeckého. Jistě, užít zakázanou látku k fyzickému povzbuzení je podvod. Doping jsou všechny látky, které WADA určí jako zakázané. Neexistuje ale žádná objektivní esence dopingu. To, čemu říkáme doping, je ve skutečnosti výsledek rozhodnutí komise, které látky na seznam zakázaných drog patří, a které ne. Když na seznam letos přibylo meldonium, pro tenistku Marii Šarapovovou a desítky dalších sportovců znamenalo užívání této ve východní Evropě oblíbené povzbuzovací látky sportovní konec. Tenista Rafael Nadal jen nevěřícně kroutil hlavou a přihodil si, že Šarapovová si trest zaslouží. Kreatin na růst svalů, který Španěl bral, totiž na seznamu není.

Doping má i latentní rozměr, o kterém se moc nemluví. Zlepšit radikálně fyzickou výkonnost jinak než přirozeně, tedy tréninkem vrozených biologických dispozic, je smyslem moderního sportu. Příručky, trenéři, testovací laboratoře, měření, statistiky a další nejmodernější technologické vymoženosti pomáhají zlepšovat sportovní výkonnost. Můžeme si ale položit otázku, jestli mají stejné možnosti všichni sportovci. Jestli přespávání Kateřiny Neumannové v kyslíkovém stanu nebylo vlastně dopingem také, když ji zvýhodňovalo před soupeřkami bez podobných možností. O to víc zarážející je odstřelení celé skvadry sportovců v tak komplexní záležitosti, jakou doping je. Jenže když už Gazprom není hlavním sponzorem letošních her, takový problém to zase není.

Autor je novinář.