Ultimate magazine theme for WordPress.

Zapomenutá historie Ženské olympiády

57

Olympijské hry v Riu de Janeiro začínají. Připomeňme si, jak těžce ženy bojovaly za to, aby se staly běžnou součástí této sportovní akce.

Olympiáda není neutrální událostí. Přestože ji její organizátoři rádi prezentují jako nepolitickou oslavu, způsob, jakým jsou olympijské hry strukturovány, reflektuje ideály elit, které jsou do organizace události nejvíce zapojeny. Stojí tedy za to prozkoumat genderovou dynamiku v historii her ? konkrétně se budeme soustředit na to, jak byly sportovkyně ve velkém vylučovány z olympiád a také na často přehlížený aktivismus žen, které bojovaly za možnost účastnit se této mezinárodní soutěže.

Neestetická a nevhodná účast žen

Na samém začátku 20. století povolil Mezinárodní olympijský výbor ženám soutěžit jen v několika disciplínách. Her v roce 1900 se zúčastnilo pouze 22 sportovkyň. V této době ale celosvětové hnutí žen s jistým úspěchem požadovalo své začlenění do politiky. Skutečnost, že ženy získaly volební právo v Evropě, Rusku a Spojených státech, přivedla některé členy výboru k tomu, že se v kuloárech začali přiklánět k rozšíření ženské účasti. Ale prezident výboru baron Pierre de Coubertin byl nesmiřitelný a zasazoval se o pokračující marginalizaci ženských sportů. Po hrách z roku 1912 ve Stockholmu spolu s mnoha svými kolegy věřil, že ?olympiáda se ženami by byla nepraktická, nezajímavá, neestetická a nevhodná?.

Je pravděpodobně neurvalé to říkat, ale jakýkoliv pořádný školák může dosáhnout lepších výsledků než ženská šampionka.

Na olympiádě v roce 1928 se počet sportovkyň zdvojnásobil: zúčastnilo se jich téměř tři sta žen, a to především díky zařazení nevelkého počtu ženských lehkoatletických disciplín do programu. Po hrách v Amsterdamu nicméně Mezinárodní olympijský výbor ? opíraje se o lékařské ?důkazy? ? ustanovil, že běh na 800 metrů je příliš nebezpečný. Několik závodnic totiž v Amsterdamu po dokončení závodu padlo na trávník, aby znovu nabyly síly. Antifeministé se této příležitosti chytili a tvrdili, že ženy jsou příliš křehké na to, aby takové vzdálenosti běhaly, a ? což je pozoruhodné ? jejich postoje se nakonec prosadily. Ženám tak bylo až do olympijských her v Římě roku 1960 zakázáno soutěžit v běhu na 800 metrů. Přesto ženy v roce 1928 tvořily 10 procent všech olympijských atletů.

obr1
Plavání bylo jedním z mála sportů, ve kterém mohly ženy na olympijských hrách roku 1912 soutěžit

Schopné působivých výkonů

Olympiády odrážely genderové a třídní struktury své doby, ale tato marginalizace se stala podnětem k vynalézavé reakci. Ve dvacátých letech se nesouhlasící atletky spojily s jim nakloněnými podporovateli, aby společně zorganizovali alternativní atletické soutěže založené na principech rovnosti. Ženy a jejich spojenci zorganizovali alternativní hry, aby napadli sexismus Mezinárodního olympijského výboru, což byl nadmíru důležitý, ale často zapomínaný čin politického vzdoru. Olympijské prostředí však házelo ženám klacky pod nohy, jak jen to šlo. Dokud výbor vedl Coubertin, stavěl se proti plné účasti žen, jak ukazuje zápis ze všeobecného zasedání v roce 1914: ?Žádné ženy se nebudou účastnit lehkoatletických disciplín, ale bude jim povoleno ? jako dosud ? soutěžit v šermu a plavání.? Diskriminace byla dotažena k dokonalosti.

Cestu k účasti žen na olympijských hrách proklestily odvážné činy francouzské atletky a aktivistky Alice Milliat. Poté, co byly ženy vyloučeny z lehké atletiky v Antverpách, založila Milliat 31. října 1926 Mezinárodní sportovní federaci žen (Fédération Sportive Féminine Internationale, FSFI). Na prvním zasedání skupina odhlasovala založení Ženské olympiády jako alternativy k androcentrickým olympijským hrám. Odehrály se celkem čtyři Ženské olympiády: v roce 1922 (Paříž), 1926 (Göteborg), 1930 (Praha) a 1934 (Londýn). Účastnice pocházely především ze Severní Ameriky, západní Evropy a Japonska.

První Ženská olympiáda v roce 1922 byla rozhodně úspěchem. Jediný den soutěží na pařížském Stade Pershing navštívilo více než 20 tisíc diváků. V jedenácti disciplínách (což je více než dvakrát tolik, než po roce 1928 do olympijských her začlenil Mezinárodní olympijský výbor, když konečně ženám povolil soutěžit v lehkoatletických disciplínách) soutěžily atletky z pěti zemí (Británie, Československa, Francie, Švýcarska a Spojených států). V novinách o akci vyšly příznivé, i když poněkud dvojznačné zprávy zaměřené především na pokrok, který ženy dělají ve sportech. ?Vývoj, který zaznamenaly atletky ve všech disciplínách příslušících jejich pohlaví, je pozoruhodný. Udělaly nevšední pokrok a téměř ze dne na den zaujaly vskutku význačné místo ve světové atletice,? napsaly New York Times roku 1922. Atletky nadále už nebyly ?jednoznačně novinkou? a staly se ?schopnými působivých výkonů?.

obr2
Ženský olympijský plavecký tým Spojených států z roku 1928

Atletická děvčata

O čtyři roky později v Göteborgu byly nově přejmenované Ženské světové hry také jen jednodenní, ale zato s účastnicemi z osmi zemí. Praha v roce 1930 hostila třídenní hry, kterých se zúčastnilo přes 200 špičkových atletek ze sedmnácti zemí světa. Média o akci referovala pro svou dobu příznačně, přestože to na nás dnes může působit znevažujícím dojmem. Ve článku s názvem ?Dívky jedou do Prahy? jedny noviny zpravovaly: ?Devět mladých, atletických a sociálně prominentních děvčat z Vancouveru v doprovodu svých gardedam je na cestě do Prahy.?

Událost nicméně vyvolala značný zájem veřejnosti a přilákala více než 15 tisíc diváků. Čtvrté Ženské světové hry se konaly v Londýně roku 1934 a zúčastnilo se jich více než devatenáct států. Organizátoři k lehkoatletickým a běžeckým disciplínám přidali i basketbal. V jistém smyslu byla však FSFI podrývána svým vlastním úspěchem. Do roku 1936 organizace rozšířila počet členů z pěti na třicet států a zajistila si spojence v Mezinárodní asociaci atletických federací (MAAF), ale Mary H. Leigh a Thér?se M. Bonin tvrdily, že ?nezáleží na míře jejich odhodlání ani na platnosti jejich argumentů. Ženy by se nemohly dostat moc daleko bez podpory a spojenectví se zřízením mužských sportů.?

MAAF postupně přebírala vládu nad ženskými běžeckými a lehkoatletickými disciplínami a včleňovala je do olympijského programu. V roce 1936, poté, co splnila svůj účel, se FSFI mohla stáhnout. Tradicionalisté byli inkluzí žen rozhořčeni. Někteří se však stavili do pozice pokrokových obhájců ženské atletiky. Například Dr. Frederick Rand Rogers, ředitel Oddělení zdraví a tělesné výchovy pro stát New York, si zaujal přístup ?raději více než méně, ale více toho správného?. Když Rogers prosazoval ?méně náročné? sporty pro ženy a oponoval účasti žen na olympijských hrách v roce 1932, skrýval svůj paternalismus a sexismus pod řádným pláštíkem vědy.

obr3
Polská atletka Jadwiga Wajsówna na hrách v roce 1936

Neženské disciplíny

Alice Milliat a její kolegyně použily k dosažení politické změny klasický recept ?zevnitř ven?. Pracovaly uvnitř mocenských struktur spolu se zprostředkovateli moci z MAAF a Mezinárodního olympijského výboru a zároveň tvořily alternativu ? Ženskou olympiádu. Jejich neustávající tlak na muže, kteří kontrolovali olympijské hry, se vyplatil a vedl k průlomu žen do sportu. Ale jedna nesnadná bitva stále ještě zbývala. Mnoho členů správy sportů včetně Averyho Brundage, vedoucího představitele olympiády ve Spojených státech, bylo vůči ženským sportům skeptických. V roce 1932, v debatě o tom, zda je mimořádná atletka Mildred ?Babe? Didrikson amatérkou, nebo profesionálkou, Brundage poznamenal: ?Víte, staří Řekové bránili ženám v přístupu na atletické hry. Nenechávali je ani za postranní čárou. Nejsem si tak docela jist, ale asi to dělali správně.? Didrikson byla suspendována Amatérskou atletickou unií (AAU) za domnělou profesionalitu, protože se objevila v reklamě na mléko. To Brundageovi stačilo, aby její suspendaci obhajoval, i když jí byla účast na hrách později znovu povolena.

V té době byl Brundage ředitelem Amatérské atletické unie, tudíž měly jeho názory váhu. V roce 1949 jako viceprezident olympijského výboru napsal: ?Myslím si, že je obecně známo, že k většině ženských olympijských disciplín zaujímám vlažný postoj, a sice z několika důvodů, které se nebudu obtěžovat vysvětlovat, protože budu stejně pravděpodobně přehlasován. Myslím si, že ženské disciplíny by se měly omezovat na ty, které jsou pro ženy vhodné: plavání, tenis, krasobruslení a šerm, ale rozhodně ne vrh.? K těmto myšlenkám se Brundage hlásil i v roce 1957. V oběžníku pro členy výboru napsal: ?Mnozí stále věří, že by disciplíny pro ženy měly být z her vyřazeny, jakkoli je tato skupina nyní minoritou. Stále však existuje opodstatněný nesouhlas s disciplínami, které nejsou skutečně ženské, jako je vrh koulí nebo disciplíny pro většinu opačného pohlaví příliš namáhavé, jako například běhy na delší vzdálenost.? Takové názory se shodovaly s těmi, které byly zastávány olympijským výborem. Zápis z generálního zasedání v dubnu roku 1953 v Mexico City pod hlavičkou ?Redukce počtu atletů a úředníků? praví, že ?ženy nebudou z her vyloučeny, ale participovat budou jen ve vhodných sportech?.

obr4
Avery Brundage nebyl účastí žen v mnoha olympijských disciplínách tak docela nadšen

Někteří členové výboru tvrdili, že omezení ženských sportů je způsobem, jak umenšit výdaje v reakci na vzrůstající znepokojení ohledně ?gigantismu? her. Tvrdili, že olympijské hry se staly příliš velkými a nezvladatelnými a že odstřihnutí ženských sportů by mohlo hry zredukovat. Mainstreamový tisk byl občas ještě extrémnější. V roce 1953 napsal Arthur Daley v New York Times, že by přivítal myšlenku úplného vyřazení žen z olympijských her. ?Není vůbec nic ženského či okouzlujícího na dívce s kapkami potu na alabastrovém čele jako výsledku groteskního kroucení se v disciplínách zcela nevhodných pro ženskou konstituci. Je pravděpodobně neurvalé to říkat,? připustil, ?ale jakýkoliv pořádný školák může dosáhnout lepších výsledků než ženská šampionka.? Neurvalé to vskutku bylo, ale Daley ještě neskončil: ?Řekové přesně věděli, co dělají, když vymysleli olympijské hry… Nejenže slečnám zapověděli účast, ale nepřipustili je tam ani jako diváky.? A varoval: ?Nepochopte mě, prosím, špatně. Ženy jsou báječné. Ale když tyto rozkošné bytosti začnou házet diskem nebo vrhat koulí ? no, něco to s mužem udělá. A asi to nebude láska.?

Autor je politolog.

Esej z knihy Power Games: A Political History of the Olympics přeložila Veronika Flanderová.

 

Leave A Reply