Zdroje jsou, není práce: gigantická stávka v Indii

180 milionů stávkujících nepředstavuje pro dnešní Indii nijak zvlášť závažný problém. Ten nastane, až bude za několik let čelit podobnému počtu nezaměstnaných.

Zapomeňte na náboženské a kastovní třenice, teroristy i separatisty. Mnohem větší nebezpečí pro dnešní Indii představuje časovaná bomba nezaměstnanosti. Znovu se to ukázalo v pátek 2. září, kdy ve městech po celé zemi stávkovalo až 180 milionů nespokojených lidí proti hospodářské politice vládnoucí Indické lidové strany (BJP).

Růst pro vyvolené

Celostátní ?bándh?, tedy stávku s jednodenním zastavením činnosti, svolali zástupci deseti velkých odborových organizací, a byť rozsáhlé demonstrace paralyzovaly veřejnou dopravu, proběhly vesměs poklidně. Akce se sice nezúčastnili zaměstnanci železnic a ústřední vlády, přesto svedla dohromady tak rozdílné profese jako horníky, pracovníky v energetice, dopravě a telekomunikacích nebo zaměstnance bank. Stávkující přednesli dvanáct požadavků, mezi nimi například minimální mzdu 18 tisíc rupií (asi 6500 korun), důchod ve výši 3000 rupií či jednotné sociální pojištění. Ministr financí Arun Džétlí jménem indické vlády odborářům vzkázal, že se jejich požadavky bude zabývat. Sám jistě tuší, že své slovo by měl dodržet. Nejednalo se totiž o první stávku tak obrovských rozměrů ? už před rokem vyšlo ze stejných důvodů do ulic 150 milionů obyvatel. A jestliže dnes protestují v indických městech desítky milionů zaměstnanců, za několik let může mít Indie problém s podobně vysokým počtem nezaměstnaných.

Největším problémem indického neoliberálního kapitalismu není ani tak vykořisťování a špatně placená práce, jako spíš nadbytečnost pracovní síly.

Ekonomové už dlouhou dobu varují, že si indické hospodářství zadělává na problémy tím, že se zaměřuje na růst kapitálu, ale nikoli na vytváření pracovních míst. Příčin tohoto jevu je samozřejmě více, ale mnoho z nich můžeme nalézt v nepovedených liberálních reformách, kterými Indie prošla po roce 1991. Uvolnění centrálně kontrolované ekonomiky sice do země přitáhlo nemalý zahraniční kapitál, zároveň však stát prakticky rezignoval na dlouhodobou udržitelnost klíčových hospodářských odvětví, regulaci pracovního práva a potřeby nejzranitelnějších vrstev společnosti.

Indie se tak sice může pochlubit aktuálně nejrychleji rostoucím HDP na světě (7,3 procenta), jenže do tohoto čísla se nepromítají klíčové ekonomické faktory. Hlavním zdrojem růstu indického hospodářství je totiž především soukromá spotřeba, zatímco průmysl roste jen o dvě procenta ročně a ekonomika se od zemědělské výroby přesouvá prakticky rovnou ke službám. Toto přeskočení druhého sektoru se dlouho bralo jako objížďka vývojových slepých uliček, ale v posledních letech se ukazuje jako velký problém. Země sice zažívá bezprecedentní hospodářský růst, jenže ten se netýká až tří čtvrtin jejích obyvatel. Že takový trend není udržitelný dlouhodobě, napovídá i skutečnost, že Indie zatím letos hospodaří s deficitem 22,6 miliardy dolarů.

Indická vláda si tohle všechno velice dobře uvědomuje, zatím však na problém nenašla adekvátní odpověď. Tou měl původně být s velkou slávou spuštěný projekt Make in India, jenž cílí především na zahraniční společnosti, aby vyráběly své produkty v Indii. Vláda si od tohoto kroku slibovala příliv kapitálu i pracovních míst do výroby a zvýšení jejího podílu na indickém hospodářství z 15 na 25 procent. Do roku 2022 tak mělo vzniknout zhruba 100 milionů pracovních míst. Přestože kvůli projektu indická vláda v rámci zákonných úprav dokonce sáhla na nejposvátnější část veřejného sektoru a umožnila zahraniční investice na železnici, dosavadní výsledky jsou spíše rozpačité. Objem investic se přes slibný vývoj v loňském roce letos nezvýšil, naopak spadl pod úroveň roku 2012. Navzdory předpokladům také peníze nadále tečou především do služeb, a kampaň se tak logicky míjí účinkem, ačkoli z marketingového hlediska je zvládnutá téměř geniálně ? hashtag #makeinindia se dá přilepit prakticky na cokoli.

Přílišná byrokracie

Současný problém s nedostatkem pracovních míst se neobjevil náhle, ale vyvinul se během posledních desetiletí neoliberálního konsensu. Ještě v osmdesátých letech při takzvané hinduistické míře růstu HDP (okolo čtyř procent) přibývala pracovní místa tempem o 1,2 procenta ročně. Po roce 1991 sice růst zrychlil zhruba na šest procent, počet pracovních míst v organizovaném sektoru však začal stagnovat ? na rozdíl od množství pracovních sil. Racionalizace výroby zvýšila produktivitu práce, bohužel se však pozapomnělo na obecné demografické trendy, jejichž zásluhou v následujících patnácti letech narostla indická pracovní síla z 337 na 469 milionů obyvatel.

Největším problémem indického neoliberálního kapitalismu tedy není ani tak vykořisťování a špatně placená práce, jako spíš nadbytečnost pracovní síly. Většina ze stovek milionů občanů musí hledat štěstí v neformálním sektoru ? tedy převážně ve státem notně zanedbávaném zemědělství, anebo jako drobní podnikatelé a živnostníci. Jenže ani tady není pětadvacet let po liberalizaci situace příliš růžová.

V neorganizované ekonomice je zaměstnáno celých 94 procent indické pracovní síly. Od Naréndry Módího se očekávalo, že jeho silná pravicová vláda prosadí potřebné reformy ve prospěch živnostníků a podpoří drobné podnikání. I zde jsou však výsledky zatím rozpačité. Indie se sice v žebříčku snadnosti podnikání podle Světové banky posunula o 12 míst na 130. pozici, v byrokratických nástrahách při zakládání živnosti nebo při rozšiřování kapacit se však nezměnilo téměř nic (pro srovnání: konkurenční Čína je na 84. příčce a sousední Pákistán si se všemi nešvary zhrouceného státu drží 138. místo). Místo lákání velkých zahraničních investorů by tedy vláda měla raději zjednodušit byrokracii a zefektivnit příliš složitý daňový systém. Odsud ostatně mohou plynout prostředky na lepší sociální politiku: podíl odvedených daní na indickém HDP dnes činí pouhých 17,7 procenta, přičemž v Číně to je 22 procent a většina vyspělých západních zemí se pohybuje mezi 30 a 40 procenty.

Přinejmenším stejnou měrou by se však vláda měla zasadit také o opatření, která patří spíš na levou stranu politického spektra: tedy například rozšířit působnost zákoníku práce, pod jehož ochranou jsou dnes pouhá čtyři procenta indické pracovní síly, zajistit důstojnou minimální mzdu i důchod, důsledně vyžadovat dodržování pracovní doby i bezpečnosti a tvrdě vynucovat zákaz dětské práce ? pro začátek alespoň v nebezpečných odvětvích, která jsou vymezena indickými zákony.

Důležité je také zvýšení státních investic do infrastruktury, která je dlouhodobě podfinancovaná a všechny dosavadní vlády přehazovaly tento problém na soukromníky. Už několik let se také čeká na kvalitní zákon o získávání půdy, který by státu usnadnil vyvlastňování pozemků, ale zároveň zajistil dostatečné kompenzace pro zemědělce. A v neposlední řadě je třeba vyřešit ošemetnou situaci, kdy je většina mladých lidí dospívajících do produktivního věku v současném systému prakticky nezaměstnatelná ? například vyučováním praktických dovedností podobně jako v německém modelu stáží během studia.

Indický premiér Módí je v nezáviděníhodné pozici ? na jednu stranu vyhrál předloňské volby z velké části díky příslibům, že zemi ekonomicky pozvedne, na stranu druhou toho chce dosáhnout způsoby, které se ukázaly jako dlouhodobě neudržitelné. Jelikož ještě není ani v půli svého pětiletého volebního období, řešení této ošemetné situace leží pouze na něm a jeho vládě. Od premiéra to však zřejmě bude vyžadovat přehodnocení dosavadní ideové orientace. Ikona gudžarátského neoliberalismu by se tak nakonec mohla stát největším podporovatelem indického státního sektoru za posledních pětadvacet let.

Autor je indolog a politolog.