Ultimate magazine theme for WordPress.

Před píárkem za píárkem nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát

90

Pár poznámek k senzaci letošní divadelní sezóny.

Vždycky se mi líbilo, když někdo dokázal využít svůj umělecký počin jako prostředníka koitu. To jsem ale netušil, jakou rozkoš mi přinese sledovat, když jej někdo využije (úplně vážně) jako své autorské PR. Hodím to, s dovolením, do du-formy s rakouským odstínkem, je to teď cool.

Sedíš v hledišti progresivní pražské scény na premiéře, běží hra, dlouhý monologický part, je ti tedy jasné, kudy směřuje trend formální, mluví se o domovině, to je zase trend obsahový, hledání identity korporátním postkapitalismem utrápeného národa odsouzeného ke grilování a nenávisti, ke stále neutuchající malosti, jasně, co taky jiného, herec je dobrý, ne, že ne, odpovídá přesně trendu personálnímu, všechno je, jak má být, přítomný úspěch je díky pověsti a kvalitě scény předzjednán (to se potvrdí), publikum ví, že je tu dobře. To je strašné a nadějné zároveň, říkáš si, jak rychlý je dnes proces etablování, už aby se také na tobě výrazněji a v tmavých číslech projevil.

V ruce žmouláš program, ve kterém jsi zahlédl další z řady rozhovorů s autorem hry, ten už proboha snad číst nemusím, doufáš ve svou sebezáchovnou schopnost, kolik je možné takových předpremiérových interview zařídit a udělat, aby se člověk nepozvracel, přemítáš a říkáš si, že snad ani není možné, aby ve hře bylo něco dalšího nebo jiného než v těch vyčerpávajících zpovědích, poposedneš a napadne tě, že prozatím tu herec před sebou tlačí text jako nějakou povinnou summu intelektuální rozkoše pro zasvěcené, a zároveň začíná být jasné, že opravdu půjdeme pouze za autorovou myšlenkou, lépe za tím intelektuálním konstruktem, o kterém víme z tisku všechno, a navíc i svoje, a který sám autor označil jako provokaci (zde potlačíš svůj bytostný odpor k uměleckým formám bez východiska a radši autora obdivuješ za to, že s něčím takovým jde až na prkna znamenající svět), konstrukt obsahuje poselství, že bychom se měli podat nesmazatelnému buranství své domoviny, symbolizovanému činy současného prezidenta, vše, co toto buranství přesahuje nebo mu odporuje, je odrozené a s domovinou neslučitelné. Nepřijde ti to bůhvíjak provokující ani promakané, spíš takové nedotahané, asi i proto, že si autor v míse s Milošem a jeho xenofobními, k rakovinám ugrilovanými burany upřímně neomočil, vyznává nejspíš bezpečnost umělecké práce, antiseptická východiska, proč ne, snažíš se sledovat hru, ale nakonec tě přemůže dotírání krátké a snad i arogantní otázky, shrnující tvou už konečnou reakci na autorské poselství: No a co? A znovu. No a co? A znovu. No a co?

Jsi jen člověk, a tak když na scéně trochu posvítí, nakoukneš do programu, kde autor nepopírá využití prostředků rakouské dramatické školy, to je čestné, oceníš, vždyť to všichni právě vidíme. V úlevných pasážích bernhardovských, kdy autor opouští svou trochu topornou machu, která nechce na nic zapomenout, především na rozsah jeho inteligence, takže ji důsledně akcentuje, text, zdá se, snad i plyne, jen v těch opakovačkách to drhne, ale jen kvůli malému nedorozumění, mrtvý Rakušan je ve svých textech používá podobně jako v hudební kompozici, dovíjejí původní motiv a otvírají nový, ve hře, kterou pozorujeme, se to neděje, tady opakování není ani tou k smrti nudnou matkou moudrosti, mudruješ, zatímco tu i tam s textem role výborně zapracuje herec, což se v divadlech stává, a tak se ti, kteří se přišli inteligentně zasmát, zasmějí. Vzpomeneš si, jak autor v jednom z rozhovorů řekl, že hra je napsána vtipně, což je nejen velmi vtipné, ale umožní ti to bavit se konečně na každý způsob, říkáš si, a začínáš trpět pýchou, že jsi nalezl klíč k řešení své divácké situace.

Když na jevišti autorský marketing rozmáčí strukturu dramatického textu už definitivně, je zároveň jasné, kdo je tady v souboji autor versus režisérka a herec vítězem, kdo načůral nejvýš. Zatímco druzí dva uvízli v pasti nějaké umělecké zodpovědnosti, první zmíněný proměnil svou hru a angažmá na prestižní scéně v parádní provar. Nejspíš další v pořadí, dodáváš zlomyslně a hned se zastydíš. Tomu říkám posunuté faustovské téma a nasrat na hlavu cool uměníčku, říkáš si raději, mohl to být v rámci kulturní diverze úctyhodný čin, škoda, že je to z logiky autorových priorit vyloučeno, nebylo by tu tolik rozpaků, které jsou trapné jen tobě.

Herec sune a deklamuje pěkně, a tak máš čas na úvahy, proč autor všechen ten marketing dělá, když mu to tady shazuje jednu věc za druhou, jestli není lepší mončičáka uměleckého statusu krmit až když má fakt hlad, ne do zásoby, naštěstí tohle dotazování zažehne poznání, že ambice, která se právě prohání po jevišti je nejen na první a nahá, ale taky mimoumělecká, tohle je jiná kuchyně, dochází ti, už tomu rozumíš, a před vnitřním zrakem vidíš kuchaře s vysokou čepicí, jak míchá mediální PR vařečkou v jednom hrnci svou neodbytnou touhu být punkovým proklatcem a mediální mrdkou dohromady, tajemným, ale známým hipsterem-nehipsterem, zlým děckem literární a teď i dramatické scény hodným širokých příležitostí, stát tak nějak okraji, a přitom neriskovat ztrátu mainstreamových bonusů. Je to učiněná gastronomická olympiáda, uznáváš férově, ale zároveň jsi rád, že nic není zadarmo, dokonce ani falešná pověst a zpackaná autostylizace, svět není tak zkažený, raduješ se, ale to už se text hry dávno stočil na Letnou a ke Studiu Hrdinů, aha, říkáš si, takže to bude celé naražené na zcizovák, paráda, dozvíme se všechno o okolnostech vzniku hry, o schůzkách s režisérkou a hercem, třenicích o celkové vyznění ? a taky že ano, při tomto přístupu se nedá zabránit častému opakování autorova jména, předjímáš ? a taky že ano (kolikrát přesně bys mohl dohledat v knižním vydání textu, ale na to jseš málo pilný), dokonce se vyplní i předpoklad, že na jevišti spatříme samotného autora, stane se to, když se herec převlékne za dudáka a zatroubí k závěrečnému alegorickému reji globálních symbolů hipsterské kultury, mezi kterými spatříš autorův fotografický portrét, což je super a zadostiučinění zároveň, a tak si opravdu říkáš to slovo: super ? je to tentýž týpek, který všechno prozradil v novinách, a oddychneš si, že už to nijak nekomplikuje. Naopak je ve své nekomplikovanosti příkladný, protože je dítětem (lépe snad produktem) své doby (ne každý se tomu dokáže vymknout), chce toho hodně, vlastně všechno, je úplně zpovykaný, v křeči poněkud trapné posedlosti statusovou nicotností, v rozčarování, že démon nivelizace po něm nechce ani ten zasranej podpis. Pohřbí všechno, co opravdu chce, pod to, čeho se opravdu neodvažuje. A za tohle bychom mu měli poděkovat, řekneš si, když si uvědomíš, jak skvělé PR tím udělal těm, kteří na volání (jakékoliv) doby serou, a tak jim může patřit tvůj respekt, který je ti na uměleckém kurvišti jinak k ničemu.

Během devíti nebo dvanácti děkovaček přemýšlíš o tom, nakolik o uplynulém textu přemýšleli ti, kteří ho nastudovali, proč ho chtěli, proč ho chtěli dělat, když už ho měli, protože když už ho měli, tak ho přeci četli, ne?? a o jiných pěkných věcech, přemýšlíš také o superlativech z úst účastníků jarní předpremiéry, se kterými máš v nejbližší době spolupracovat, a říkáš si: Na čem tak asi? Na čem tak asi se naše ústa shodnou? Ale to už je jiný příběh, mohl bys na tomhle místě napsat a recenzi tak uzavřít jedním z nejodpornějších stylistických automatismů, říkáš si, ale on je to pořád jeden a ten samý marastický sráčský antipříběh, dodáš a zapikáš autora hry, protože se po představení blbě schoval.

Autor je dramatik a spisovatel.

 

Leave A Reply