Proč má můj hlas Hillary Clintonová

S každou novou aférou Donalda Trumpa si uvědomím, proč v amerických prezidentských volbách podporuji jeho konkurentku.

Z úst mu sice teče víc lží než vzteklému psovi pěny z huby, jedno ale dokáže Donald Trump podat více než přesvědčivě: své názory na ženy. Konkrétně to, že by měly být krásné, poslušné a rozhodně by neměly stát v čele nějaké země. Při první prezidentské debatě ? která byla mimochodem nejsledovanější debatou v celé historii ? vytáhla Hillary Clintonová na Trumpa jeho desítky let praxe v profesionální misogynii. Donald Trump, ten, za jehož kandidaturu se stydí celá Amerika, dovedl svůj machismus k dokonalosti v devadesátých letech, kdy jako pořadatel soutěže Miss Universe napadl vítězkyni Alicii Machadovou za to, že přibrala na váze. Ta se pochopitelně bez váhání připojila k týmu Clintonové.

Tak funguje patriarchát

Při pohledu na ženy, které se spojily v boji proti jeho osobě, místo aby se hezky hašteřily mezi sebou, Trump pravděpodobně zpanikařil. Bez ohledu na důsledky svých činů totiž přišel na Twitteru s fámou, že bývalá Miss Universe natočila domácí porno. Blafoval? Už to tak nejspíš bude. Za ochotné podpory svých spojenců, jako republikána Newta Gingriche, si Trump nepřestával trvat na svém: královny krásy by neměly přibírat, rozhodně by neměly s nikým spát a chraň bůh, aby snad projevovaly politické ambice. Kdežto mužům jako Gingrich a Trump, s jejich půvabem dvou podušených šourků v oblecích, očividně nic nebrání v tom, aby kandidovali na prezidenta a cizoložili si přitom dle libosti. Takovým mužům je dovoleno, aby osmnáct měsíců v kuse chrlili nekoherentní sexistické, rasistické a třídní žvásty, i tak si je dokáže svět v Bílém domě představit s menšími obtížemi než jejich oponenta, jímž je, považte, žena.

Dejte jí Bílý dům, ať se s ní a všemi jejími mladými, hrozivými stoupenkyněmi můžu utkat na bitevním poli, které ještě nenasáklo potoky prolité kryptofašistické krve.

Tehdy jsem to kupodivu začala všechno vidět docela jasně. Ať už budoucnost přinese cokoli, v tuhle chvíli má můj hlas ona. Post prezidenta Spojených států po právu nepatří nikomu ? ani muži, ani ženě, nikomu žijícímu či již zesnulému. Kdyby to tak ovšem bylo, patřil by Hillary Clintonové. Bývalá americká ministryně zahraničí se na tento úřad připravovala několik desítek let, a to navzdory sžírající kritice a neúnavným šovinistickým útokům na svou osobu. Musela prokazovat větší kompetence než všichni muži kolem ní. Trumpova příprava pak trvala celé dva roky ? nepochybuje totiž o tom, že mu jeho status bohatého bílého muže umožňuje nárokovat si, co se mu zamane, úřad prezidenta nevyjímaje. Což je také podstatou celé jeho předvolební kampaně.

Během prezidentských debat se od Clintonové očekává, že zůstane po celou hodinu a půl pohotová, klidná a soustředěná, že udělá dobrý dojem jak na skeptickou levici, tak středopravici, že svou image rázné a rozhodné političky vyváží zlehčujícím humorem, jaký si za padesát let své politické kariéry nesměla dovolit, že bude vypadat dokonale a schopně k tomu ? a to pro společnost, která ani dnes netuší, co si se ženou na tak vlivné pozici počít ?, že svou rétorikou porazí bezstarostného pana Šikanu, kterému se nějakým způsobem podařilo uchvátit horečnaté srdce amerického národa, a přitom bude mít neustále na paměti, že jediná chybička, jediné zakašlání nebo neposlušný pramen vlasů by mohl ji i celou její zemi stát všechno. Oproti tomu Trumpovi stačí, aby se na pódiu nepodělal. Nic víc. Takhle totiž funguje patriarchát. Snad tomu tak ale nebude napořád.

Odmítám misogynii

První prezidentskou debatu jsem sledovala ve stísněné hlučné odletové hale newyorského letiště: na podlaze nás tam v tureckém sedu sedělo asi padesát vynervovaných cestujících. Fakt, že ať už to dopadne jakkoli, my z USA již brzy odlétáme, nám skýtal jen slabou útěchu. Clintonová nakonec předvedla nejlepší výkon své dlouhé a obsáhlé kariéry, která by z ní učinila toho nejkvalifikovanějšího kandidáta na post prezidenta v celé historii, nebýt toho jejího otravného genderu. V debatě byla vtipná, jízlivá a nelítostná, aniž by jedinkrát vypěnila, a Trumpa neúnavně zlehka provokovala, dokud se ten bezpáteřní neotesaný fanatik neukázal v pravém světle. Přišla totiž na to, že vzteklého psa člověk vydráždí nejlíp tak, že mu nastaví zrcadlo.

Chci, aby Hillary Clintonová v listopadu vyhrála. A to nejen proto, že bych nerada viděla, jak jediná světová velmoc padá do propasti politického chaosu. Ani jen proto, že je bezpochyby lepším kandidátem než Trump ? i senilní zlatý retriever honící se za stužkou v modré barvě Demokratické strany přivázanou na vlastním ocase by byl lepším kandidátem než on. Chci, aby Clintonová vyhrála, i proto, že je žena a feministka, jakkoli je její pojetí feminismu odlišné od toho mého. Řekla bych, že i kdyby si byli oponenti ve všem ostatním rovni ? což zdaleka není náš případ ?, nastal čas, aby v čele tohoto formálně svobodného světa stanula žena.

Od prezidenta USA ? nebo vlastně jakéhokoli jiného představitele vlády ? nečekám, že bude radikální. Ale že jsou mé představy o tom, čeho se dá v moderních demokratických volbách dosáhnout, realistické, ještě není kapitulace. Uvědomovat si, že nanejvýš může člověk usilovat o to, aby se celková situace nezhoršovala až tak rychle, není poraženecké. Úřad prezidenta je tedy do značné míry ryze symbolický ? ovšem sílu takového symbolismu není radno podceňovat. Jaký dopad skutečně mělo zvolení černocha do Bílého domu, to nám ukáže až vzdálená budoucnost.

Stejně jako tehdy ani tentokrát se tací, pro které tento symbolismus osobně nic neznamená, neobtěžovali vzít ho vůbec v potaz. Já sama mám neskrývanou radost ze symbolu, jakým je hrdá feministka v nejvyšší politické funkci světa. A také otevřeně odmítám skrytou misogynii oněch levičáků, kteří prohlašují, že nemáme nejmenší důvod k oslavě. Jestli byste před ženou-prezidentkou vážně dali radši přednost Trumpovi, jestli opravdu věříte, že středový, umírněně liberální feminismus a vyšinutý despotický miliardář a jeho armáda pitvořících se skřetů jsou si z morálního hlediska rovni, pak byste se na sebe asi měli podívat do zrcadla a upřímně si odpovědět na otázku, zda nejste tak trochu sexisté.

Hillary bojuje proti mému nepříteli

Společenský boj tu nezuří jen mezi mocným mužem a mocnou ženou. Na jedné straně totiž stojí rasistické, prolhané, podlé, amorální, užvaněné a přerostlé batole, které bez sebemenších výčitek svědomí rozbouřilo vlny neofašismu a rozpoltilo svou zemi jen proto, že ho napadlo, jaká by to mohla být paráda, kdyby se stalo jejím prezidentem ? a na straně druhé Hillary Clintonová. Hillary Clintonová! Zosobnění ocelově odhodlaného, umírněně liberálního feminismu, žena s krátkými vlasy a v kalhotách, žena, jejíž ostuda v manželství nebyla společensky zdaleka tak důležitá jako to, že se nikdy nespokojila s pouhým statusem manželky, byť manželky prezidenta.

Chci vidět, jak Trumpovi praskne jeho bublina arogance jako hnisající vřed na tváři Ameriky. Už nejde o to, zda je Hillary opravdu hrdinou, jakého teď Amerika potřebuje. Má své chyby a je to žena ? a to já beru. Ona je jestřáb se zobákem zarytým hluboko ve washingtonské mašinérii. Pařáty připravené vydrápat oči nepřátelům ? a já z ní chci mít prezidentku. Dejte jí Bílý dům, ať se s ní a všemi jejími mladými, hrozivými stoupenkyněmi můžu utkat na bitevním poli, které ještě nenasáklo potoky prolité kryptofašistické krve.

Ve volbách totiž nejde o nic víc nebo míň než vybrat si nepřítele. Kdo věří v radikální změnu, ani nemůže než považovat jakéhokoli vládního představitele za svého nepřítele. Hillary Clintonová takovým nepřítelem sice ještě není, ale já sakra doufám, že se jím stane. Už víc než deset let své politické činnosti přesně o takovém nepříteli sním. O nepříteli, kterého bych si mohla vážit. Těším se, až se jí budu moct postavit ve věcech jejího závazku k ochraně klimatu, k právům pracujících, sociálnímu zabezpečení, zahraniční politice. Sem s tím. Přesně takový boj mi dělá dobře. Chci se dohadovat o tom, jak nejlíp může stát sloužit zájmům žen a menšin, ne, jestli by jim sloužit vůbec měl. Takový boj mě posouvá vpřed. Kdežto stavět se ještě čtyři roky Donaldu Trumpovi a jeho pomocníčkům s pěnou u huby, to by nás naopak všechny zarazilo hluboko pod zem.

Za svého nepřítele bych si vybrala Hillary Clintonovou. Zatím ovšem pouze stojí proti mému stávajícímu nepříteli a já hodlám stát při ní a jásat, až Trumpa v krvavé aréně televizní politiky zadupe do země. Clintonová sice není mým favoritem, bojuje ovšem proti mému nepříteli ? a vašemu zrovna tak. A já budu prozatím bojovat s ní.

Autorka je spisovatelka a feministka.

Z anglického originálu Hillary Clinton: Why I am with her, publikovaného na webu magazínu New Statesmen, přeložila Alžběta Franková. Redakčně upraveno.