Noc v libanonském vězení
Autora následující reportáže zadržela v Libanonu bez udání důvodu armáda. Na jednu noc se ocitl v kůži syrských uprchlíků.
?Tady neplatí zákony, ale moje pravidla!? křičí na mě zástupce ředitele jednoho bejrútského vězení. Sedím na stole v jeho kanceláři a říkám, že neodejdu do cely, dokud mě nenechají zavolat si na ambasádu. Telefon mi zabavili a hovor už mi slibují asi pět hodin. Mezitím se spoutaný přesouvám ze stanice na ředitelství bezpečnostních sborů a z ředitelství do vězení. Když ještě půl hodiny ze stolu upřeně hledím na zástupce velitele s požadavkem na hovor, dojde mu trpělivost. Do kanceláře naběhne asi sedm bachařů, zakleknou mě, spoutají a hodí na noc na samotku.
Všichni vyslýchaní a zadržení, které jsem během svých přesunů potkal, měli jedno společné. Stejně jako já nikdo z nich nevěděl, proč jej poutají, vyslýchají a vezou do vězení. Chytili mě, když jsem se na bráně přístavu ptal, jestli tu nekotví nějaká loď, která pojede do Turecka nebo do Evropy. Nechtělo se nám zpět letět, ani se smířit s tím, že Libanon zrušil osobní lodní přepravu, aby se náhodou syrští uprchlíci nedostali příliš daleko od domova.
Všichni vyslýchaní a zadržení, které jsem během svých přesunů potkal, měli jedno společné. Stejně jako já nikdo z nich nevěděl, proč jej poutají, vyslýchají a vezou do vězení.
Ke mně se většinu času chovali poměrně dobře, když tedy přehlídnu to, že mě zavřeli do vězení, aniž bych mohl někoho kontaktovat. Nad ránem ke mně ale hodili bandu Syřanů a spoutaní po dvojicích jsme pak jeli k dalším výslechům. Evropský pas mi zajistil cigárko od velitele výslechů a poplácání po zádech od důstojníka, který mě měl na starost. Aspoň prý budu mít jednou co vyprávět dětem. Hůř na tom byli kamarádi z cely. Do Libanonu utekli před válkou ze syrského města Hamá a rádi by se dostali někam dál, ideálně do Evropy. Být uprchlíkem v Libanonu je prý živoření bez perspektivy.
O zatýkání Syřanů kvůli tomu, že mají v Libanonu pololegální status, jsme slyšeli v uprchlických táborech mockrát. Člověku hrozí od chvíle, kdy vyjde na silnici před táborem. Pak občas na den, dva nebo třeba na týden zmizí. Četl jsem také plno článků a zpráv o tom, že je to v Libanonu bídné s dodržováním lidských práv. Evropan si může jen těžko představit šikanu, bezdůvodné zatýkání a podobně. Pak ale sedíte čtyři hodiny na lavičce a čekáte na výslech (na lavičce, protože jste Evropan nebo Libanonec). Vedle vás v kójích stojí hlavou ke zdi osm Syřanů s páskou přes oči a rukama spoutanýma za zády. Občas se ozve zavolání na některého z nich. Začne klopýtat ke dveřím, ze kterých se zavolání ozvalo. Občas do něčeho narazí, potom vejde do kanceláře, chvíli je slyšet otázky nebo řev, pak jej pošlou zpět na chodbu a čeká další hodinu. Ve vězení na chodbě dostane čas od času z legrace ránu po zádech, protože se bachař nudí a je to přece jen přátelské poplácání. Pak se ale musí ukázat, že žádné kamarádíčkování nebude, takže následuje krátký řev a náznaky ran pěstí, až z toho v člověku nervózně cuká. Dát najevo nesouhlas by se nemuselo vyplatit, a tak je lepší vzít to k cele trochu rychleji.
Do toho svlékání, oblékání, navlékání včera vytažených tkaniček a čekání na další ráno. Klid je až na cele. Tam už se hrají karty, povídá a čeká, co bude dál. Naděje na návrat domů ale slábnou ? někteří si už pět let každý den říkají, že už za týden, už za týden… Zatím to vypadá, že dál budou trvat výslechy, živoření a doufání, že se to někdy změní. Ale lodě zůstávají v přístavech a Evropa je v bezpečí.
Autor je politolog a novinář.
