Vaše práce nemá smysl

Jak se vyhnout práci ve společnosti, která je prací posedlá?

?Kdo nepracuje, ať nejí,? opakují s oblibou Češi. Zdá se, že po několika staletích věznění v železné kleci produktivismu se pro nás práce stala hlavním zdrojem hodnocení sebe sama i ostatních. Kdybychom nepracovali, připadali bychom si jako špína a lidé v okolí by se na nás dívali skrz prsty. Není ale na čase to změnit? Co kdybychom pracovat prostě odmítli?

Já, práce

Starosti spojené s placeným zaměstnáním jsou všudypřítomné ? stačí se zaposlouchat do rozhovoru v kterékoliv hospodě. S kým vyjebal šéf? Jak to, že mi po několikatýdenní dřině nezbydou peníze ani na nájem? Kde seženu lepší džob? Co si počít s tím, že mě podrazil kamarád-kolega? Podle statistik dostaneme v průměru osm tisíc e-mailů ročně a jen odpovídáním na ně strávíme zhruba devět set hodin. Což vybízí k otázce: má všechno tohle pachtění smysl?

Evropské země s kratší pracovní dobou jsou paradoxně o něco produktivnější, protože tamní zaměstnanci nejsou tak unavení a vyhořelí.

Celosvětový výzkum, který před časem provedl Gallupův ústav, rozdělil zaměstnance do tří skupin: angažované (13 procent), nezúčastněné (63 procent) a aktivně nezúčastněné (23 procent). Angažovaný zaměstnanec je novodobý svazák ? tvrdě dře, aby podnik, v němž pracuje, byl úspěšný, protože dobro organizace neodmyslitelně spojuje s osobním životem. Většina pracujících ale spadá do druhé kategorie ? chodí do pracovního pekla jen proto, aby neskončili na ulici. Práce pro ně ztratila smysl, často trpí takzvaným prezentismem ? fyzicky v zaměstnání jsou, ale zápasí s vyhořením, na výkon kašlou a práci si jednoduše odtrpí.

Kromě toho je tu ještě třetí skupina zaměstnanců: nejenže práci nesnáší, ale navíc ji aktivně sabotují. Patří sem třeba právník, který se na záchodě vykálel do nádobky na tekuté mýdlo, smíchal s ním svoje exkrementy a ostatní zaměstnanci ve firmě je nic netušíce používali. Je to sice bizarní, ale ne až tak neobvyklé. Zaměstnanci-sabotéři totiž vymýšlejí nejrůznější způsoby, jak podniku, kde musí hákovat, uškodit. Kradou věci z kanceláří, záměrně škodí organizaci i ambiciózním kolegům. A když zjistí, že to nikam nevede, sáhnou k sebepoškozování, drogám nebo dokonce sebevraždám. Práce zkrátka zasáhla do našich životů příliš hluboko, i když ji třeba nesnášíme. Namísto ?já, člověk? můžeme klidně říkat ?já, práce?.

Musíš makat!

Britský profesor Peter Fleming, který se zabývá výzkumem pracovních podmínek, tvrdí, že z práce se stal středobod našeho života: ?Čelíme všudypřítomné ideologii práce, která říká, že jediné, na čem záleží, je to, zda máme placené zaměstnání. Doslova žijeme prací. Tím se ovšem ničí společenský status lidí spojených s neziskovými aktivitami, uměleckou činností, náboženstvím nebo výchovou dětí.?

Jak to že nás ovládla práce? A jak s tím souvisí všechny ty nenávistné řeči o ?flákačích? a ?parazitech na dávkách?, které jsou dnes v módě? Možná je to tím, že pro spoustu z nás práce přestala dávat smysl ? přišli jsme o víru, že se pro nás stane zdrojem životní jistoty, profesní hrdosti nebo pocitu stability. K prozření nám stačily nízké platy, arogance šéfů nebo ztráta důvěry v lepší budoucnost. Jenže, a to je klíčové, zároveň nesmíme pomyslet na to, že by to mohlo jít i bez práce. Ze všech stran se ozývá ideologie, která nám přikazuje: ?Musíš makat!? I když jsme mizerně placení, práce nás nebaví a ničí nám zdraví. Cílem je, abychom odložili pochybnosti stranou a pořádně se zdisciplinovali pro další šichtu.

Útěky z práce

Jak z toho ven? Možnou odpověď nabízí kniha Odmítnutí práce. Teorie a praxe odporu k práci (2015). Vypráví o lidech, kteří se rozhodli, že si záměrně sníží pracovní zátěž nebo že z pracovního procesu odejdou úplně. Tihle odvážlivci pochopili, že nemá smysl dřít jako bankovní úředník, kreativec v reklamce ani jako otrok v call centru, a zkusili to jinak. Jeden z nich to komentoval slovy: ?Všichni víme, že dnešní takzvaně dobrý život je hlavní příčina našeho stresu a špatného zdraví… Lidé začnou svůj den v dopravní zácpě nebo přeplněné MHD a zbytek dne stráví přilepení k monitoru, kde vykonávají úkoly, které by stejně dobře zvládla cvičená opice.?

Lidé, kteří se rozhodli vzdorovat práci, vyvracejí představu, že hákovat od rána do večera je normální. Zároveň to ale nemají jednoduché. Často jsou terčem opovržení, a pokud nechtějí krást, musí být hodně vynalézaví v tom, jak získat prostředky k obživě. Někteří z nich měli víc štěstí, protože si jako ajťáci nebo manažeři vydělali dost na to, aby se na práci mohli vykašlat, a odešli žít v klidu na venkov. Jiní se ale musí dost otáčet a kombinují všemožné způsoby obživy, jako jsou příležitostné práce, samozásobitelství a různé svépomocné a solidární sítě. Jedna věc ale platí pro všechny: s menším objemem práce se snížily jejich potřeby, protože si nepotřebují frustraci ze zaměstnání kompenzovat konzumem. Navíc si umějí spoustu věcí vyrobit a vypěstovat. Vnímají odlišně čas, mnozí se věnují umění a život ostatních lidí jim připadá absurdní: ?Pět nebo šest dní v týdnu dřete, pak jste vyřízení a odpočíváte nebo jedete na dovolenou jen proto, abyste znovu načerpali energii do práce. A tohle opakujete pořád dokola,? říká další respondent. Jenže tihle dobrodruzi zároveň dobře vědí, že bez rozsáhlé společenské změny zůstanou jejich bohulibé snahy jen izolovanou vzpourou.

Pryč s asketismem

Jak by taková změna měla vypadat? Jednou z možností je bojovat za krácení pracovní doby a o některá pracovní místa se jednoduše podělit. S něčím takovým dnes experimentují třeba v Kanadě, kde mohou zaměstnanci podniku, který potřebuje ušetřit, přejít na kratší pracovní týden ? s tím, že část ušlé mzdy jim vykompenzuje stát. Zároveň se ukazuje, že evropské země s kratší pracovní dobou jsou paradoxně o něco produktivnější, protože tamní zaměstnanci nejsou tak unavení a vyhořelí.

Další možností je všeobecný základní příjem, který by ? při dostatečné výši ? zrušil nutnost pracovat. I když je s garantovaným příjmem spojená řada nejasností, skýtá velkou výhodu: s jeho pomocí by se z práce stala dobrovolná záležitost. Už bychom nemuseli otročit kvůli přežití, ale mohli bychom se věnovat činnostem, které nás víc baví a uspokojují. Lidé by získali prostředky k živobytí nebo na rozvoj vlastního podnikání. A práci by se opět vrátil její smysl, protože by zanikla spousta pracovních míst, která jsou dnes nedůstojná, zbytečná a lidem jen ničí život.

Pokud někdo stále věří, že bez námezdní práce a tlaku na shánění živobytí bychom jako lidstvo zdegenerovali, šeredně se plete. Odmítl to i slavný britský matematik Bertrand Russell v legendárním textu Chvála zahálky. Kdybychom totiž po čtyřhodinovém pracovním dnu nevěděli co s volným časem, znamenalo by to ?odsouzení celé naší civilizace?. Znamenalo by to, že naši schopnost hry a bezstarostnosti nenávratně zadusil kult výkonnosti. Třeba to ale s námi není tak zlé. Jak píše Russell: ?Bez dostatečného množství volného času přicházíme o ty nejlepší věci v životě. Není však důvod, proč by většina z nás měla takto strádat; jen pošetilý asketismus nás nutí pracovat v nadměrné míře, i když to dnes není nutné.?

Autor je šéfredaktor Alarmu.