Máme se bát Mélenchona?

Levicový kandidát na francouzského prezidenta slibuje radikální změny. V praxi by je ale uskutečňoval jen obtížně.

Zítra čekají Francii klíčové volby. Poslední dva týdny zaujal světová, ale překvapivě i česká mainstreamová média nárůst podpory stálice francouzské radikální levicové scény Jeana-Luca Mélenchona. Máme se skutečně bát, jak nám média sugerují, že představuje srovnatelné politické nebezpečí jako Marine Le Pen? Anebo do něj máme vkládat naděje na spravedlivější francouzskou i evropskou společnost?

Po zvolení by zřejmě nemohl realizovat celou řadu slibů, ale znamenalo by to otevření diskuze o nové a udržitelnější podobě EU, kriticky by se nahlížely dopady globalizace a alespoň částečně by se transformovala současná ?prezidentská monarchie?.

Jean-Luc Mélenchon rozhodně není na francouzské politické scéně nováčkem. Byl nejdříve trockista, poté dlouholetý člen Socialistické strany, několik desítek let senátor a nyní je kandidátem uskupení s názvem La France Insoumise (Nesehnutá Francie), s reálnou šancí postoupit do druhého kola prezidentských voleb. V případě, že by v něm vyzýval Marine Le Pen, by se mohl teoreticky dostat do Elysejského paláce. Pokusme se zodpovědět několik klíčových otázek ohledně tohoto kandidáta.

Proč je tak úspěšný?

1. Je neskutečně aktivní na sociálních sítích, kde má jednoznačně nejvíce fanoušků, a přichází s inovativními způsoby komunikace s veřejností, například formou hologramů, kdy před tisícovkami posluchačů a příznivců simultánně řeční na několika místech naráz.

2. Komunikuje jednoduše, zajímavě a přímočaře, dokáže jasně určit viníka sociálních problémů velké části populace a všeobecný hněv kumuluje do hesel jako ?Skoncovat s nimi se všemi? či ?Lid musí dostat zpět svoji moc?.

3. Vyvažuje rétoriku Národní fronty, protože se obrací k ?lidu?, který vymezuje vůči zkorumpovaným a nevoleným ?elitám?. Začíná se ukazovat, že se belgická politická teoretička Chantal Mouffe příliš nemýlila, když tvrdila, že pravicovému populismu lze čelit jedině populismem levicovým.

4. Dokáže svými projevy a předvolebními sliby mobilizovat velkou část voličů. Na jím organizovaném shromáždění na podporu projektu Šesté republiky, které proběhlo 18. března v Paříži, bylo přítomno na sto třicet tisíc lidí.

Co nabízí?

1. Snižování věku odchodu do důchodu, snižování pracovní doby, důstojné pracovní podmínky pro všechny.

2. Boj s globalizací a s oligarchizací evropského společenství.

3. Ekologickou transformaci.

4. Přechod k nové ústavě, proporční volební systém a participativní rozhodování.

5. Naprostou rovnost žen a mužů, jak v reprezentativních funkcích, tak na trhu práce.

Jaké kroky chce podniknout?

1. Chce iniciovat odchod Francie z NATO.

2. Představil dva plány pro radikální reformu Evropské unie, která se podle něj musí stát skutečně demokratickou a rovnostářskou. Plán A se týká reformulace evropských smluv, zejména Lisabonské smlouvy tak, aby se na nich shodovali všichni občané Evropy. Pokud se to nepodaří, navrhne plán B, jehož součástí je odchod Francie z Evropské unie a po domluvě s ostatními zeměmi založení alternativního projektu. Obě rozhodnutí mají být předmětem referenda.

3. Chce zrušit nezávislost Evropské centrální banky a spojit se se zeměmi postiženými ekonomickou krizí s cílem znovu projednat jejich dluh a vztah k věřitelům.

Co nás může znepokojovat?

1. Jeho představu reformy Evropské unie je potřeba vnímat v kontextu Francie jakožto zakládajícího státu, který má jiné požadavky než novější členské státy. V současné situaci sílících autoritářských tendencí v Turecku, ale i vzhledem k dění v zemích Visegrádské čtyřky je však jeho plán příliš riskantní a mohl by vést k rozpadu EU a návratu k národním hranicím.

2. Údajné vztahy s Putinem, které ovšem opakovaně dementoval s odkazem na to, že je antikapitalista a celoživotní mírový aktivista, což se s podobou současného Ruska příliš neslučuje.

3. Návrh na vystoupení Francie z NATO, který by mohl být pro celý evropský kontinent zničující. Mélenchon ovšem pokládá Severoatlantickou alianci za přežitek a vzhledem k charakteru Trumpa, ale i Erdo?ana chce iniciovat vznik alternativní aliance, jež bude schopná tyto síly vyvážit.

Proč se ho bát nemusíme?

1. Francouzský prezidentský systém není totožný s americkým. V červnu proběhnou parlamentní volby, z nichž vzejde nová vláda a nový premiér, který může v mnohém prezidenta vyvažovat. Ve francouzské terminologii se stav, kdy prezident a premiér jsou z jiných politických táborů, nazývá kohabitace. K té pravděpodobně dojde, protože kromě Fillona, který má za sebou politickou stranu, není jisté, kolik budou mít Mélenchon, Macron, ale i Le Pen zvolených poslanců.

2. Pro některé radikálnější kroky by musel mít souhlas Národního shromáždění.

3. Po zvolení by zřejmě nemohl realizovat celou řadu slibů, ale znamenalo by to otevření diskuze o nové a udržitelnější podobě EU, kriticky by se nahlížely dopady globalizace a alespoň částečně by se transformovala současná ?prezidentská monarchie?.

První kolo francouzských voleb proběhne tuto neděli, druhé kolo, v němž se utkají dva nejúspěšnější kandidáti, se odehraje v neděli 7. května. Poslední průzkumy udávají 24 procent pro Macrona, 21,5 procenta pro Le Pen, 20 procent pro Fillona a 19 procent pro Mélenchona. Bude to napínavé do poslední minuty.

Autorka studuje politologii na FF UK.