Orbánův režim nás klame

Útok proti Středoevropské univerzitě v Maďarsku ukazuje, jak nás neliberální režimy můžou klamat svými zákony.

Maďarský parlament nedávno schválil zákon, který útočí na Středoevropskou univerzitu (CEU) spojenou s Georgem Sorosem ? takzvaný Lex CEU. Protože ale podobný zákon omezující fungování zahraničních vysokých škol existuje i v České republice, řada lidí nepovažuje Orbánovy kroky proti zmíněné univerzitě za problematické. Takový zákon přece máme i u nás, a tak to s kvalitou demokracie v Maďarsku nemůže být tak zlé. Jenže hodnotit Orbánovy kroky jen na základě jednoho zákona a bez širšího kontextu je krátkozraké a nebezpečné. Je to přesně ten přístup, díky kterému dokážou neliberální režimy krýt svoji skutečnou povahu a klamat nás.

O co jde Orbánovi?

Nadměrné ohánění se politologickými pojmy většinou nevede k ničemu dobrému, ale pro pochopení současného Maďarska se některé z nich hodí. Česká republika má zkušenost s takzvaným uzavřeným autoritářským režimem, někdy nazývaným jako posttotalitární, někdy jako totalitární. Režim, který se netají cenzurou tisku, pronásledováním svých odpůrců a ve volbách nabízí jen jedinou možnost, lze snadno označit jako nedemokratický. Jenže po takzvané třetí vlně demokratizace po roce 1989 vznikla celá řada režimů, u nichž to tak jednoduché není. Nejedná se o autoritářské režimy ani o liberální demokracie. V politické vědě se tyto režimy označují jako ?hybridní? a k jejich konkrétním typům patří třeba neliberální demokracie, soutěživé autoritářství nebo defektivní demokracie. Názvem ?demokracie? v nich se ale nenechme zmást ? neliberální demokracie je demokracií asi tak, jako je pomazánkové máslo máslem.

Liberální demokracie sice není možná bez vlády práva, ale pokud budeme sledovat jen detaily v zákonech, snadno budeme oklamáni.

Současné Maďarsko sice dosud nesplňuje kritéria různých definic pro autoritářský režim, přitom ale má problém s naplňováním kritérií liberální demokracie. Nachází se v ?šedé zóně? hybridních režimů. Politoložka Terry Lynn Karl varuje, abychom při studiu demokratických režimů nepodlehnuli ?klamu elektoralismu?, nebo prostě ?klamu volbami?. Zjednodušeně řečeno, když někde probíhají soutěživé volby, nemusí tam ještě být demokracie. A podobně bychom za ?klam právem? mohli označit situaci, kdy někdo srovnává maďarský zákon proti Středoevropské univerzitě s podobným zákonem o vysokých školách v České republice. Když přehlédneme celé Orbánovo tažení proti liberálním hodnotám, útoky na občanskou společnost, svobodná média a ústavní systém, snadno dojdeme k závěru, že se v Maďarsku nic zvláštního neděje. Liberální demokracie sice není možná bez vlády práva, ale pokud budeme sledovat jen detaily v zákonech, snadno budeme oklamáni.

Orbán se ovšem vůbec netají tím, že mu o liberální demokracii nejde. Přestože její hodnoty patří mezi základní pilíře Evropské unie, maďarský premiér nemá problém hlásit se k neliberální demokracii a udává za politické vzory státy jako Rusko, Turecko nebo Čína. Pojem ?neliberální demokracie? nejvíce proslavil Fareed Zakaria, který ho vytvořil pro popis režimů, jakými byly v devadesátých letech 20. století Bělorusko za Lukašenka, Peru za Fujimoriho nebo Slovensko za Mečiara. V tomhle typu režimů sice k volbám dochází, vítězí v nich ale ?silní vůdci?, kteří mají podporu velké části společnosti a příliš si nedělají hlavu s dodržováním občanských práv nebo respektováním ústavního rozdělení moci ve státě mezi vládu, parlament a soudy.

Jak hodnotit demokracii?

Žebříčky hodnotící demokracii proto pracují nejen s kritériem svobodných voleb, ale všímají si také občanských práv, politické participace, politické kultury, svobody médií nebo fungování státu. Organizace jako Freedom House hodnotí Maďarsko coby ?svobodou zemi?, ale dává jí 2,5 ze 7 bodů, kdy známka 3 je již hranicí pro kategorii ?částečně svobodné země?. Tisk v Maďarsku označuje Freedom House jako ?částečně svobodný?. Státní televize má totiž k nezávislosti a kvalitě informování daleko. V souvislosti s více než sedmdesátitisícovou demonstrací na podporu Středoevropské univerzity tak státní média uváděla, že George Soros platil účastníkům autobusy a dokonce i letenky. Samozřejmě bez jakýchkoliv důkazů.

Index demokracie připravovaný týdeníkem The Economist dává zase Maďarsku hodnocení 6,72 z 10 bodů. Od roku 2006 se Maďarsko postupně propadá níž a níž na celkovém žebříčku států. V indexu z roku 2016 obsadilo 56. místo, mezi Ghanou a Dominikánskou republikou. Nejde mi teď o šíření neokoloniálních představ o ?banánových republikách? mimo Evropu (ostatně Uruguay nebo Botswana na tom jsou lépe než Česká republika), ale o zařazení Maďarska do širšího kontextu hodnocení demokracií a jeho srovnání s dalšími státy. Největší problémy mu dělá politická participace (4,44 bodu) a fungování státu (6,07 bodů). Můžeme sice namítnout, že takové indexy a žebříčky jsou zavádějící ? ostatně fanoušci Orbána či Trumpa by je rovnou označili jako ?liberální výmysly?. Chyby v měření Freedom House a Indexu demokracie jistě najdeme, ale ani jejich vylepšení by Orbánovi rozhodně nepřineslo kladné body.

Směr Orbánova režimu je tedy jasný: Rusko, Turecko a neliberální demokracie. Maďarský premiér se tím ani netají a zkouší posouvat limity toho, co je ještě v Evropské unii možné. Je pak logické, že se tato středoevropská země propadá v žebříčcích hodnocení demokracie. Co naopak smysl moc nedává, je nechat se ?klamat zákony? tohoto neliberálního režimu.

Autor je doktorand na Ústavu politologie FF UK, pracuje pro Nadaci OSF.