Štvaví a syroví Sleaford Mods, nejnepravděpodobnější hvězdy britské hudební scény, právě vydávají nové album.
Jsou možná nejsurrealističtějším produktem hudebního průmyslu dneška. Dva zašlí čtyřicátníci, jeden na notebooku mačká play a stop, z plechovky usrkává ležák a natahuje z elektronické cigarety, druhý řve jako šílenec do mikrofonu a nános vulgarismů prokládá společenskými komentáři. Současná Británie je miluje, přestože do ní nepřestali tepat ani na aktuálním albu English Tapas.
Posluchač hudbou Sleaford Mods dosud nepolíbený může po pár taktech lehce nabýt pocit, že na něj někdo velmi intenzivně řve. Důvod toho povyku není úplně zřetelný, nicméně ryk je natolik pronikavý, vytrvalý a upřímný, že musí mít jasného adresáta. Proud slov Jasona Williamse ale nemíří na fanoušky. Je to koncentrovaný hlas vzteku z kapitalistické absurdity současné Británie. Je to epileptický portrét nůžek, které stále zvětšují rozdíl mezi bohatými a chudými, až to chvílemi vypadá, že se každou chvíli vykloubí.
Sleaford Mods nemají nic proti pozitivním emocím, jenže vše má svůj čas a místo. Nic neexistuje ve vakuu. Doba, kterou právě prožíváme, není pro pozitivní písně nebo love songy vhodná.
Když před dvěma lety vyšel filmový dokument Sleaford Mods ? Invisible Britain, uvedl ho slogan ?Společnost je zlomená. Jedna kapela píše soundtrack.? Nejenže dnešní těkavá, nepřehledná a tekutá doba Sleaford Mods zrodila ? jako bonus jim navíc ke každému singlu, EP nebo dlouhohrající desce dodává spektákly s marketingovým potenciálem, za jejichž výbušnost by si freelanceři z reklamních agentur nechali ustřihnout ruce.
Samozřejmě že Sleaford Mods jdou takříkajíc štěstíčku naproti. Pětipísňové EP T.C.R. vypustili do vzrušené debaty o překvapivém výsledku všelidového hlasování o odchodu Velké Británie z Evropské unie. Vydání EP zároveň provázela kauza kolem pozastavení členství zpěváka a textaře Jasona Williamsona v Labouristické straně. Pětačtyřicetiletý Williamson do ní vstoupil, aby mohl podpořit Jeremyho Corbyna, a když se pod Corbynem začala třást předsednická židle, Williamson v reakci na vnitrostranické pnutí označil poslance a protikandidáta Dana Jarvise za ?pozérskou kundu? (a posing cunt).
Aktuální singl BHS zase promují články týkající se skandálu kolem podnikatele Sira Philipa Greena. Ten na začátku milénia koupil za 200 milionů liber řetězec obchodních domů British Home Stores (BHS), až ho po dlouhotrvajícím propadu prodejů předloni prodal za symbolickou libru. Na dividendách si přesto přišel na slušných 586 milionů liber ? a to v době, kdy BHS dlužila zaměstnancům 571 milionů, které chyběly v penzijním fondu firmy. Zatímco se Green snaží přesvědčit vyšetřovací komisi a veřejnost, že penzijní fond není po prodeji v jeho odpovědnosti, Sleaford Mods mají jasno: ?Jdeme ke dnu jako BHS a neni to žádnej stres. Pěkně se natáhnout na jachtě, vždyť co taky dělat jinýho.?
Největší rock?n?rollová kapela světa
?Lidé, kteří znají náš Twitter, vědí, že na něm najdou mix vtipů, obscénností a lehce agresivních tweetů,? reagoval Williamson na vyloučení z Labouristické strany v komentáři pro Channel 4 News. Popis přesně sedí i na texty, které se nemusí omezovat na 140 znaků a které jsou jedním z klíčů, jež otevřely Sleaford Mods dveře k velmi nepravděpodobnému úspěchu. Williamson však svůj nečekaný triumf připisuje impotenci svých hudebních kolegů. Ti možná vynikají virtuozitou, ale konformita jejich tvorby člověka unudí k smrti.
?Zatímco svět jde do sraček, tyhle debilové se tu procházejí se svejma zkurvenejma Fender stratocasterama, jako by jim to tu všechno patřilo,? prohlašoval Williamson v rozhovoru pro Guardian svým typickým jazykem a v nezaměnitelném akcentu East Midlands. ?Běž a napiš kurva solidní song, kterej něco vypovídá o situaci, ve který jsme. Místo toho se všichni snažej urvat místo v tý rockový aristokratický sračce. O čem to do prdele je??
Úspěch dua a vydřený status mluvčích britské (nejen) dělnické třídy svědčí o tom, že na Williamsonově klení je velký kus pravdy. Jistě, pro oficiální žebříčky jsou jejich písně příliš štvavé a syrové, takže v nich nebodují. Nicméně byl to právě singl BHS, který nedávno otevřel relaci BBC 6 Music Recommends. Na stejné frekvenci vysílá také Iggy Pop, který Sleaford Mods prakticky nevysadí z playlistu své páteční seance. Aby nebylo pochyb, dva vyžilé čahouny častoval slovy ?největší rock?n?rollová kapela světa?.
Obálku hudebního časopisu NME opanovali už před lety a Guardian je pro změnu označil za ?nejnaštvanější kapelu Británie?, přičemž tato emoce má na Britských ostrovech už tradičně váhu. Na vystoupení dvou samorostů utopených uprostřed masivního pódia Pyramid Stage mohl být na loňském Glastonbury rozpačitý pohled, nicméně měli plno a dav uhranuli. Aktuální album English Tapas nadšeně recenzují média od mainstreamu po underground, a v podobném duchu bychom mohli pokračovat.
Superhrdinové zašlého Albionu
Jenže když si jejich tvorbu poslechnete, celé se to zdá tak nepravděpodobné, jako by Sleaford Mods byli prasklinou v Matrixu, jehož program mimo jiné dosadil Donalda Trumpa do Bílého domu. Rozumnější vysvětlení se (v obou případech) hledá jen těžko. Jejich produkce se naprosto vymyká všemu, co zní současným éterem. Mohou připomínat protopunkové Suicide zbavené romantismu, maskulinní verzi Kate Tempest bez velkých gest, rozčilenou ozvěnu The Streets nebo Johnnyho Rottena, který poslal všechny do pekel a zbyl mu jen automatický bubeník. Jenže nic z toho nezní a nikdy neznělo jako Sleaford Mods.
Sleaford Mods jsou jako dekadentní superhrdinové dneška. Na trikot si vyšili velké zlaté C jako class nebo cunt, zvedli se od pinty piva a dali se do záchrany zbytku civilizace před tsunami bezcitného kapitalismu. Nebo alespoň před nudou linoucí se z reproduktorů.
Williamson ještě donedávna pracoval na úřadu práce jako poradce pro pobírání sociálních dávek. Fearn, který skládá a pouští na kost osekané beaty, se čtyři a půl roky živil telemarketingem a nabízel lidem členství ve fitcentru. ?Většinou jsem volal seniorům, kteří mohli sotva chodit,? upřesnil v jednom rozhovoru. S vydáváním alb jim pomáhá Steve Underwood, majitel miniaturního labelu a donedávna také řidič linkových autobusů v Nottinghamu. Ty dnes už jezdí bez něj, ale za to polepené obřími obličeji jeho kumpánů, kteří promují své nové album English Tapas.
Otevřená výměna urážek
A v čem tedy spočívá jejich kouzlo? Williamson, Fearn a jejich ?parta? jsou prostě normální lidé, kteří mluví normálním jazykem (proto ty všudypřítomné vulgarismy), jemuž druzí normální lidé rozumějí. ?Jsou to každodenní řeči, které vedete v práci nebo na baru. Občas mohou být kruté, ale vždycky jsou vtipné,? popisuje Williamson svůj literární styl. Britská hudební scéna už dlouho nenabídla dnešním čtyřicátníkům a padesátníkům kapelu, která by dokázala přirozeně uchopit atmosféru post-thatcheristické a nově i post-brexitové Británie. Pocity první poválečné generace, která vydělávala méně než její rodiče, naposledy artikulovaly kapely jako The Clash nebo The Specials.
Právě punkové a 2tone kapely z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let bývají nejčastěji zmiňovány jako obsahový předobraz Sleaford Mods. Ti ale zdaleka nepřitahují jen nostalgické pankáče ? výstřednost a přímočarost této dvojice fascinuje i mladší generaci a publikum zpravidla tvoří mix všech možných subkultur od indie přes hip hop po skinheads. Člověk má přitom pocit, že kdyby z publika namátkou vybral dvě individua, předvedou to samé jako kapela. Sleaford Mods se ani netváří, že umí něco výjimečného. Je jim to zkrátka jedno.
Podobný postoj byl typický i pro výše zmíněné kapely, které svým chováním mazaly hranice mezi pódiem a publikem. ?Jestli to umíš líp, běž a udělej to,? řval zpěvák The Clash Joe Strummer do publika, které na něj nezřídka posměšně pokřikovalo. Britská hudební kultura má k adoraci nedotknutelných hvězd daleko a otevřená výměna urážek patří mezi její oblíbené tradice. Vzájemné popichování jitří atmosféru a přináší rovnost. Servítky si nebere ani Williamson, který je pro svou vizáž pomatence zároveň snadným terčem. (Pokud bychom ale měli jmenovat mistra této techniky, byl by jím pravděpodobně Noel Gallagher.)
Právo na kapitulaci
Přes všechen humor zůstává pravdou, že Sleaford Mods povstali z mizérie. Ústředním tématem je bezradnost a znechucení ze současné Británie. Člověk z ní může lehce blouznit a začít ze sebe všechno bezhlavě sypat, podobně jako to dělá Williamson. ?Můj život se redukoval na základní potřeby,? vzpomínal pro Guardian na jiskru, která zažehla Sleaford Mods. Ráno vstal, šel do práce a cestou domů se stavil pro pár plechovek tuňáka a piva, které doma popíjel, dokud znovu neusnul. Více než polovinu platu spolkl nájem zanedbaného bytu, rituály se proměnily v automatismus. Ale pak vzal Williamson do ruky tužku a papír a napsal text Teacher Faces Porn Charges.
Generace ?dětí Margaret Thatcherové? si uvědomila, že masivní stávky ani protesty jejich životní úroveň nijak nezlepšily. Vládnoucí třída nejenže jejich hlas neslyší, ale v podstatě ho ani nepotřebuje. Komunitní život a společenská angažovanost má v Británii silnou tradici, což dokáže pozitivně nasměrovat dílčí kauzy. Obecně ale platí, že bohatí bohatnou a chudí chudnou, přičemž úspěšný doktor nebo právník si o koupi bytu v Londýně může nechat jen zdát.
Odevzdanost a apatii lze zaslechnout i v dalších písních. ?Seru na všechno, seděl jsem doma a masturboval,? odpovídá Williamson v anti-hitu Jobseeker asistentovi, který se ho na úřadu práce ptá, co od posledního sezení podnikl, aby mohl získat lepší zaměstnání. Podobné právo na kapitulaci a vztyčený prostředník světu úspěšných si mimochodem nárokuje český písničkář OiOiPiratOi ve skladbě Láska, práce, negativita ze stejnojmenného mixtapu.
Vše má svůj čas a místo
Williamson nikdy nepočítal s tím, že by jeho brutální hudba mohla zaujmout někoho mimo okruh nejbližších přátel. I poté, co koncept v roce 2012 s Fearnovým příchodem nabral konkrétnějších tvarů, všichni považovali Sleaford Mods za víceméně špatný vtip. V domovském Nottinghamu je začali brát vážně až poté, co je přijala kontinentální Evropa. To je samo o sobě dost kuriózní, protože Belgičané, Němci nebo Francouzi mohou těžko chápat všechny odkazy na současnou Británii. Na druhou stranu to potvrzuje, že Sleaford Mods fungují v několika rovinách.
Aktuální album English Tapas ale dokazuje, že Sleaford Mods nejsou jen krátkodobým rozptýlením přesyceného a zmlsaného publika. Je totiž deváté v pořadí a zároveň první pod renomovaným nezávislým labelem Rough Trade. Ten stojí za kapelami jako The Strokes, Arcade Fire nebo Warpaint a jeden čas vydával i britskou modlu The Smiths. Stále rostoucí publikum i lehce dezorientovaní novináři pochopili, že tohle není vtip. Sleaford Mods mohou mít ostrý smysl pro humor, ale myslí to smrtelně vážně. A s tímto prozřením roste i poptávka.
Ke konci dubna jde do kin celovečerní dokumentární film Bunch of Kunst a zprůměrované hodnocení nového alba na serveru Metacritic ukazuje velmi slušných 8,3 bodů, což English Tapas řadí mezi padesát nejlépe hodnocených alb letošního roku. Na konci září zahrají sólo koncert v brixtonské O2 Academy, která patří mezi nejprestižnější londýnské hudební domy, a v červnu vystoupí dokonce ve Wembley, i když budou ?jen? předskakovat The Stone Roses.
Žádný z novinářů, který se s Williamsonem osobně sešel, neopomene zmínit jeho překvapivě klidnou a přemýšlivou povahu. Na otázku, zda všechen ten vztek není nakonec jen pro efekt, má jasnou odpověď: Sleaford Mods nemají nic proti pozitivním emocím, jenže vše má svůj čas a místo. Nic neexistuje ve vakuu. Doba, kterou právě prožíváme, není pro pozitivní písně nebo love songy vhodná. Dnešnímu světu zoufale chybí silné a nesmlouvané osobnosti jako byli Joe Strummer, Ian Dury, Alan Vega, případně Iggy Pop nebo Johnny Rotten zamlada. Přistoupit na to, že Jason Williamson a Andrew Fearn jsou stejného druhu, není žádné rouhání.
Autor je hudební publicista.
