Corbyn mluví před volbami o znárodňování
Labouristé chtějí radikálním předvolebním programem srazit obrovský náskok konzervativců.
Britští labouristé čelí další mediální smršti. Tentokrát se do médií předčasně dostal interní dokument, který má sloužit jako programové východisko pro předvolební kampaň, a britská média si všímají především těch nejradikálnějších požadavků. Bezprostředním důsledkem je vnitřní spor v Labour Party a hledání odpovědi na otázku, kdo a s jakým záměrem vynesl dokument, který měl být interní součástí debaty o programovém ukotvení strany. Právě nad programem se vyostřují rozepře mezi Jeremym Corbynem a částí strany, která jeho návrhy považuje za příliš radikální.
Jakou vizi pro Británii tedy můžeme od Corbyna očekávat? Na prvním místě chce vrátit zašlou slávu odborům a umístit je znovu do středu britské společnosti. Chce zřídit nové ministerstvo práce a obnovit kolektivní vyjednávání napříč všemi sektory. Zároveň hodlá došlápnout si na velké vlastníky a korporace ? mimo jiné navýšením korporátní daně. Pustit žilou do veřejných rozpočtů chce ale i nejbohatším Britům ? nové pásmo daňové progrese chce zavést pro lidi s příjmem nad 80 tisíc liber ročně.
Pokud se vztah corbynistů a jejich vnitrostranických odpůrců radikálně nepromění, zůstane rozjímání nad Corbynovým programem pouhým tréninkem politické imaginace.
Nejradikálnější a zároveň nejkontroverznější politikou, kterou se Corbyn profiluje už delší dobu, jsou ovšem snahy o znárodňování, kterému mnohá média jen obtížně přicházejí na chuť. Za Corbynovy vlády bychom tak mohli počítat se znárodněním pošty, energetiky nebo železniční dopravy. Zároveň by platilo, že soukromý byznys, působící v oblastech veřejného zájmu, jako jsou sociální služby, školy nebo nemocnice, by byl postupně odsouván na okraj. Veřejnou sféru chce ovšem Corbyn nejenom bránit, ale především do ní nasypat peníze. Prioritou je pro něj zlepšení financování zdravotnictví, které chce navýšit o šest miliard liber ročně z nově vybraných daní. Corbynisté ale umí i škrtat ? například vysoké poplatky za studium na vysokých školách. Samozřejmostí jsou dále valorizace penzí o 2,5 procenta ročně tak, aby alespoň udržely krok s inflací, a v plánu je rovněž flexibilnější stanovení věku odchodu do důchodu podle povolání. Ambiciózní jsou také představy o komunální politice, plány na vytvoření poštovní banky nebo komunitních pubů, které by sloužily jako nástroj k řešení problému osamělosti starých lidí.
Těžko říct, jestli je takový program vlastně v něčem skutečně radikální. Zdá se, že Jeremy Corbyn se chová jako docela umírněný sociální demokrat, navzdory tomu, že je v britských médiích mnohdy vyobrazován jako nebezpečný populista. Odpovídají tomu i preference labouristů: prozatím se řítí do debaklu s rozdílem až patnácti procentních bodů oproti vládním konzervativcům Theresy Mayové. Odpovědět na otázku, proč tomu tak je, je docela složité. Navzdory Corbynovu negativnímu mediálnímu obrazu totiž s jednotlivými programovými body většina voličů souhlasí.
Jakkoliv je potěšující, že alespoň xenofobní UKIP se po referendu o odchodu Británie z EU propadá do politického zapomnění (aktuálně jeho preference klesly k šesti procentům), ani opozičním labouristům se nedaří využít nynější situace, kdy se toryům uprostřed jednání o Brexitu v podstatě nic nedaří. Politika toryů působí v této historicky významné situaci bezradně, jako stěží srozumitelné lavírování. Voliči ale tradičně neuznávají vnitřně rozhádané strany. A vzhledem k tomu, že Labour Party se od chvíle, co Corbynovi příznivci získali ve straně většinu, v podstatě rozpadá, není pravděpodobné, že by se na tom do voleb něco změnilo. Pokud se vztah corbynistů a jejich vnitrostranických odpůrců radikálně nepromění, zůstane rozjímání nad Corbynovým programem pouhým tréninkem politické imaginace.
