Středula, muž na správném místě
Na prezidenta je současného šéfa odborů škoda.
Když v roce 2013 odešel z vedení Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Jaroslav Zavadil, aby mohl za ČSSD kandidovat do Poslanecké sněmovny, a nahradil ho Josef Středula, byla to v lecčem dobrá zpráva. Zavadil jako by do sebe ? a asi by se mělo říct, že částečně i vlastní vinou ? koncentroval ty nejvulgárnější představy o odborářích. V době jeho působení se řešilo hlavně to, jaké nosí hodinky a kolik stojí jeho obleky, a v médiích se mu neřeklo jinak než ?odborářský boss?. Když se pak těsně po statisícové demonstraci Stop vládě sešel s Miroslavem Kalouskem, vyvolalo to zmatení i mezi samotnými odboráři. Kamarádský potlach s nenáviděným ministrem financí, který směrem k odborům pronášel vzkazy typu ?odboráři, odboráři/ vezou sračky na trakaři?, se tehdy odehrál bez vědomí širší základny. Dodnes se vlastně neví, jestli šlo o jeden z Kalouskových politických diskreditačních majstrštyků, nebo jestli byl Zavadil tak sociálně imbecilní, že mu pivo se starým známým z tripartity přišlo pár hodin po hřímání na Václaváku vlastně tak nějak OK. S tímhle šéfem prostě bylo těžké držet odborům v Česku palce.
Když dnes Bohuslav Sobotka mluví o Josefu Středulovi jako o jednom z možných kandidátů sociální demokracie na Hrad, je v tom cítit snaha vykoupit se z vlastní politické neschopnosti.
Ještě v první polovině roku 2013 byla minimální mzda u nás na hranici osmi tisíc a mezi lety 2007?2013 nevyrostla ani o korunu. Jen za poslední tři roky Středulova působení, rámovaného efektivní a viditelnou kampaní Konec levné práce, se podařilo tuto ponižující částku, kvůli které se často ani nevyplatí pracovat, zvýšit alespoň na stávajících jedenáct tisíc. To je sice taky žalostně málo, ale nárůst sedm let stagnující částky o tři tisíce za pár let je pro nízkopříjmové skupiny alespoň nějakým posunem k důstojnosti. Pokud tedy nejsou ?náhodou? v exekuci.
Práce, za kterou se nemusíme stydět
Tematizování otázky mezd a pracovních podmínek, které by měly být pro odboráře samozřejmostí, stejně jako nastartování kampaní na podporu všech, kteří se ve svých každodenních životech potýkají se šikanou nebo porušováním zákoníku práce, se teprve se Středulou v čele ČMKOS proměnilo v reálnou politickou práci. A to v podobě, na kterou se většina stran zprava doleva bez doprovodných xenofobních, národoveckých nebo jinak vyšinutých a nepatřičných projevů nezmůže.
Když dnes Bohuslav Sobotka mluví o Josefu Středulovi jako o jednom z možných kandidátů sociální demokracie na Hrad, je v tom cítit snaha vykoupit se z vlastní politické neschopnosti. Středulovo uvažování o budoucnosti práce daleko překračuje hranice běžných představ o tomto tématu ? dokáže kultivovaně mluvit o genderové diskriminaci, hrozbě související s nástupem automatizace v kapitalismu, neodvádí pozornost k zahraničním pracovníkům, zato však cíleně upozorňuje na jejich otřesné postavení v českých montovnách. Byl to on, kdo se jako jeden z mála nebál vystoupit z nenávistného bahna, které se tu s až překvapivou samozřejmostí rozlilo v období migrační krize, a jasně řekl, že uprchlíci nemůžou za naše posrané životy. Uvažovat o takovém člověku na relativně zbytečnou pozici, jakou je prezident v zemi s parlamentním systémem, je rouhání. Ale nepochybuju, že by člověk jeho kalibru zvládl prezidentský úřad levou zadní ? kdyby vyhrál.
Jenže jednu věc bychom si měli uvědomit: zatímco prezidentská laťka je po čtrnácti letech s Klausem a Zemanem pohodlně nízko, ta odborářská se za ty necelé čtyři Středulovy roky radikálně zvedla. I když by současný odborový předák byl možná tím nejdůstojnějším Zemanovým protikandidátem, na jeho stávajícím postu je ho potřeba mnohem víc. Nejenom díky tomu, že nám všem vytrvale ukazuje, nakolik je práce pořád jedním z nejdůležitějších témat našich životů, ale hlavně proto, že to dělá způsobem, za který se nemusíme ani trochu stydět.
Autorka je redaktorka Alarmu.
