Ultimate magazine theme for WordPress.

Macronovo hnutí míří k absolutní většině

French President Emmanuel Macron greets supporters after having voted in the first of two rounds of parliamentary elections in Le Touquet, France, June 11, 2017. REUTERS/Philippe Wojazer
112

Ve francouzských parlamentních volbách bodovaly nové tváře, propad naopak zaznamenala levice i Marine Le Pen. Zhruba měsíc po prezidentském klání se ve Francii opět volí, tentokrát do Národního shromáždění, které je obdobou české Poslanecké sněmovny. Včera okolo sedmé večerní se uzavřely volební místnosti a začaly se objevovat výsledky prvního kola. Obstáli prezidentovi ministři? A jak to vypadá s levicí?

Triumf Republiky v pohybu

Včerejší první kolo sněmovních voleb mělo potvrdit souhlas veřejnosti s navrženými ministry nové Macronovy vlády, ale také s politickými tématy, jež prezident a jeho hnutí prosazuje. Kandidáti a kandidátky Republiky v pohybu (République en marche) společně s centristickou stranou MoDem se do druhého kola voleb, které proběhne příští neděli, kvalifikovali ve většině z 577 okrsků, a vypadá to, že získají historicky nejvíc křesel (415 až 455 poslanců a poslankyň). Macron tak nejspíš bude pokračovat se stávající vládou.

Pokud se Marine Le Pen nestane poslankyní, zřejmě o ní už příliš neuslyšíme, protože má ve svém hnutí celou řadu odpůrců, kteří by její funkci jistě s chutí vykonávali.

Rozložení Národního shromáždění by tak mělo vypadat následovně: oranžová barva značí tzv. macronisty, modrá Republikány a další pravici, tmavě modrá Národní frontu, červená levicové hnutí Nepoddajná Francie a francouzskou komunistickou stranu a růžová do letoška vládnoucí Socialistickou stranu společně s další levicí včetně Zelených. Premiér Édouard Philippe ve svém projevu řekl, že výsledek lze interpretovat jako ?souhlas milionů lidí s nabízenou změnou, a to i přes nižší účast?, a potvrdil, že všichni kandidující ministři a ministryně se do druhého kola dostali s více než čtyřiceti procenty hlasů.

Znechucení politikou

Na první pohled se tak může zdát, že se francouzský parlamentní systém otřásl v základech a do lavic zákonodárců míří samé neznámé tváře bez zkušeností z politiky. Pravda je to jen napůl, jelikož celá řada kandidátů a kandidátek pouze převlékla zašedlejší socialistický nebo republikánský kabát za nový a neokoukaný macronovský. Je to ovšem v dějinách Páté republiky (tedy od roku 1958) poprvé, kdy se obmění zhruba čtyřicet procent Národního shromáždění a do budovy na břehu Seiny usednou lidé, kteří se doposud živili jako učitelé, podnikatelé, sportovci, zaměstnanci v různých odvětvích nebo lékaři. A tato obměna hrála jistě důležitou roli také při rozhodování Francouzů a Francouzek, kteří se podle komentátorů zdají být stále více znechucení politickou elitou sedící v zákonodárných a exekutivních pozicích desítky let. Francie je totiž specifická také tím, že vykonávání veřejných funkcí je do značné míry podmíněné studiem na nejelitnějších vysokých školách, které na práci ve státní i veřejné správě připravují. Zástupcem francouzského lidu se tak až doposud opravdu nemohl stát kdokoli. S tím je, zdá se, protentokrát konec. Otázkou zůstává, zda to povede ke zlepšení situace a zlomí to skepsi z politické praxe.

Znechucení z politiky se ovšem neprojevilo jen volbou neokoukaných tváří, ale také rekordní neúčastí, která se vyšplhala na jedenapadesát procent, což je opět nejvíce v historii Páté republiky. Zdá se, že supervolební rok, během kterého se konaly dvoje volby, prezidentské a teď ještě parlamentní, francouzskou společnost opravdu vysílil. K urnám nepřišli také mladí lidé, kteří se sice zmobilizovali na podporu Mélenchona či Le Penové ve volbách prezidentských, většinový systém ale velká část z nich považuje za nespravedlivý a k parlamentním volbám nechodí.

Debakl socialistů a krize levice

Rekordní zisk Republiky v pohybu, extrémní neúčast a absolutní debakl tradiční levice ? to jsou tři hlavní poznatky, jež bychom si z výsledků prvního kola měli odnést. Socialistická strana se ve své krizi dostala skutečně na hranu, jestliže z původních více než dvou set poslanců a poslankyň obhájí v nejlepším případě pouhých třicet. Zároveň již v prvním kole vypadl téměř veškerý socialistický establishment včetně neúspěšného prezidentského kandidáta Benoîta Hamona (tomu postup unikl o osmdesát hlasů a na svém Twitteru se oficiálně rozloučil s politikou) nebo šéfa strany Jeana-Christopha Cambadélise. Ten se zmohl jen na pár slov, když řekl, že ?tyto volby jsou pro levici tragédií?. Voliči a voličky se rozloučili také s bývalou zelenou ministryní Cécile Duflot.

Klasická levice se nedokázala macronovské ?revoluční? vlně ubránit a důsledkem tak ostré většiny a absence levice v Národním shromáždění mohou být pravicová opatření. Definitivně rozhodne až druhé kolo, jež může do dolní komory parlamentu přivést postavy, jako je neúspěšný kandidát na prezidenta Jean-Luc Mélenchon, který se poprvé ve své dlouhé politické kariéře probojoval přes první kolo. Jeho hnutí Nepoddajná Francie má ovšem společně s komunisty naději na zisk pouhých osmnácti zástupců či zástupkyň a výsledek necelých jedenácti procent je spíše zklamáním. Mélenchon poukázal na rekordní neúčast ve volbách a vyzval k podpoře všech kandidátů jeho hnutí, aby se ?zabránilo nebezpečné většině?. Za Nepoddajnou Francii se v druhém kole o zvolení utká například významný levicový režisér François Ruffin, jenž je autorem známého antikapitalistického filmu Merci Patron! (Díky, šéfe!)

Smutná Marine

Klasická pravice reprezentovaná zejména Republikány si s jednadvaceti procenty drží svůj zavedený standard. Velké zklamání ovšem zavládlo v táboře Marine Le Pen. Ta si představovala, že získá silný mandát, který by jí umožnil vytvářet výraznou opozici vůči Macronovi a jeho většině. Zřejmě se ve snech viděla i v paláci Hôtel Matignon, kde sídlí předseda či předsedkyně francouzské vlády. Nic takového se ovšem nestalo a jak přiznal europoslanec a místopředseda Národní fronty Florian Philippot, ?výsledek je obrovským zklamáním?. V druhém kole se sice o křesla uchází zhruba stovka ?frontistů?, reálné šance na zvolení má ovšem jen pět z nich, přičemž Le Pen ve svém nejsilnějším okrsku, kde sama kandidovala, získala přes čtyřicet pět procent. Z její řeči byl ovšem znát smutek a byť vyzvala všechny patrioty, aby se postavili za republiku, sama musí vědět, že se pod ní třese židle. Nestane-li se poslankyní, zřejmě o ní už příliš neuslyšíme, protože má ve svém hnutí celou řadu odpůrců, kteří by její funkci jistě s chutí vykonávali.

Momentálně nezbývá než počkat do příští neděle, až se potvrdí, zda bude Národní shromáždění skutečně většinově pravicové, jak tvrdí někteří francouzští i zahraniční komentátoři a komentátorky. Jisté ovšem je, že oko nejednoho demokraticky smýšlejícího člověka takto silná většina vystraší.

Autorka studuje politologii na FF UK.

 

Leave A Reply