Nechtěla jsem řídit Rekola jako firmu

Rekola, úspěšný start-up, jehož zakladatel je v seznamu nejúspěšnějších mladých podnikatelů časopisu Forbes, stojí na vykořisťování a kapitalizaci nadšení desítek dobrovolníků.

Komunitní růžový bikesharing má od letoška novou nejdůležitější hodnotu ? zisk. Místo lokálních neziskovek v jednotlivých městech dnes určuje podobu sdílení kol firma Rekola Bikesharing, s. r. o. Původní recyklovaná kola (tedy re-kola) pomalu mizí z ulic a v Praze i Brně se jezdí na kolech nových. Z neziskové činnosti se stala firma s korporátním způsobem komunikace a fungování. Být členem či členkou Rekol dříve znamenalo vytvářet přátelství mezi uživateli a komunitou, dnes se rozvíjí pouze vztahy mezi zaměstnavateli, zaměstnanci a klientelou. Otevřenost se změnila v podepisování dohod o mlčenlivosti a zpřísňování pravidel pro ty, kteří chtějí na růžových kolech jezdit. Dávat kolům nový život už není přidanou hodnotou. Jak se to mohlo stát?

Do bikesharingu Rekola v loňském roce vložila peníze investiční společnost Reflex Capital SE (fond Ondřeje Fryce, zakladatele služby Mall.cz). Desítky milionů korun mají přeměnit projekt v ziskovou činnost a daly projektu možnost nakoupit množství nových kol, zaplavit s nimi ulice Prahy a Brna a hlavně vyhrát výběrová řízení na oficiální městské systémy sdílení kol. Zatímco projekt dostal příležitost skokově vyrůst, brněnský tým dnes již nefunkční neziskovky si láme hlavu nad tím, jak zachránit vybudovanou komunitu, protože musí spolek Rekola Brno zrušit.

Hlavním cílem pro mě bylo, aby lidé začali vnímat svoje město z jiné perspektivy a uvědomovali si, že v něm žijí s dalšími lidmi, se kterými mohou spolupracovat na principech solidarity.

Když neziskovka vznikla, nikoho z nás ani nenapadlo, že by rozdělení pravomocí mezi jednotlivé lidi mohlo způsobit její konec. Při zakládání brněnských Rekol jsme příliš neřešili stanovy spolku nebo vzájemné smlouvy. Protože si přece věříme a navzájem se vždycky dohodneme. Spolek Rekola Brno jsem založila společně se dvěma kamarády na začátku roku 2014. Šlo o brněnskou verzi komunitního systému sdílení růžových kol, se kterým v té době několik nadšenců začínalo v Praze. Díky své naivitě a nezkušenosti jsme nakonec ztratili právo o projektu rozhodovat. Přestože jsme se mnoho měsíců zadarmo a dobrovolně podíleli na budování značky i každodenním provozu Rekol, na budoucí podobě projektu jsme se podílet nemohli. A ačkoli je i v komerčních start-upech běžné, že zaměstnanci získávají alespoň minimální podíl ve firmě, my jsme nedostali nic.

Příběh Rekol

V Praze Rekola založil Vítek Ježek, když navázal na komunitní sdílení růžových kol v Suchdole. Tam členové občanského sdružení Žijeme tady opravovali stará kola, která pak přetřeli růžovou barvou a v rámci projektu Kola narůžovo je poskytli veřejnosti na několika stanovištích v městské části. Každý, kdo chtěl kola zdarma využívat, musel zajet do místního květinářství nebo kavárny, vyplnit formulář a stát se členem komunity, která se na kolech nejen vozí, ale také je opravuje, přesouvá a společně systém vylepšuje.

Autoři suchdolského projektu se v roce 2013 dohodli s Vítkem Ježkem, že společně rozšíří růžová kola po více čtvrtích v Praze. Nakonec ale neměli na tuto aktivitu dostatek času, a tak Vítek začal rozvíjet sdílení kol sám. Rozhodl se jej vylepšit o mobilní aplikaci, skrze kterou si lidé mají kola půjčovat. Založil neziskovku Rekola, zapojil do ní další lidi, získal peníze z crowdfundingu a od nadace Vodafone a testoval provoz v centru Prahy. Pod heslem ?každé město si zaslouží bikesharing? pak motivoval aktivní lidi v dalších městech, aby si založili vlastní neziskovky a začali provozovat komunitní bikesharing pod značkou Rekola. Na jaře roku 2014 tak začal ostrý provoz v Praze, Brně a Olomouci.

Komunitní projekt v Brně

Jak už jsem zmínila, spolek Rekola Brno jsme zakládali tři: koordinátor projektu a iniciátor celé aktivity Lukáš, mechanik Honza a já. Naše vize se od sebe příliš nelišily, chtěli jsme hlavně dostat lidi na kola a zlepšovat podmínky pro dopravní cyklistiku v Brně, vytvořit komunitu, která se stará o své město a o sebe navzájem. A hlavně jsme chtěli ukázat, že to, co neumí město zařídit samo, dokáže udělat parta pankáčů. Že je ostuda, když bikesharing pro své občany a občanky nezařídí samospráva, ale lidé si jej musí organizovat sami. Snažili jsme se město popostrčit, neměli jsme ambice suplovat oficiální systém sdílení kol v Brně.

Naše začátky tomu odpovídaly, protože prvních pět růžových kol v ulicích bylo lidem spíše pro smích. Scházeli jsme se po škole a po práci a společně jsme rozebírali stará kola do posledního šroubku, čistili je, natírali štětkou narůžovo a zase je skládali dohromady. Dělali jsme také workshopy pro veřejnost, díky kterým jsme nalákali další nadšence, aby se k nám přidali a pomáhali nám stavět kola. Začali jsme budovat komunitu lidí, která byla založená na otevřenosti celého systému. Téměř každý mohl pomáhat s provozem, téměř každý mohl kola sdílet a kdokoli se také mohl zapojit do vývoje aplikace, přes kterou se rekola půjčovala.

Na podzim roku 2014 jsem se ujala koordinace projektu v Brně. Stranou šla práce, škola i volný čas. Hlavním cílem pro mě bylo, aby lidé začali vnímat svoje město z jiné perspektivy a uvědomovali si, že v něm žijí s dalšími lidmi, se kterými mohou spolupracovat na principech solidarity. Aby se skrze bikesharing začali zajímat o dopravní cyklistiku a poznali se s lidmi, s nimiž kola sdílí. Aby se odhodlali pořídit si vlastní kolo a společně přesvědčili brněnskou samosprávu o tom, že naše město potřebuje lepší cyklistickou infrastrukturu a systém sdílení kol. Protože tady lidé chtějí jezdit na kole tak moc, že si bikesharing dělají sami na koleni.

Kapitalizace nadšení

Na začátku roku 2015 se v Praze rozhodli s celými Rekoly pohnout dopředu, a proto najali projektovou manažerku Pavlínu Pacákovou (nyní Hořejšovou). Nastalo období změn a my v Brně jsme se měli rozhodnout. Buď nás začne koordinovat Praha, my se nebudeme muset starat o řízení projektu, rozvoj a financování, ale ztratíme svou autonomii. Anebo si budeme brněnskou neziskovku dále řídit sami, ale na svoji činnost si budeme muset sehnat peníze a čas. Rozhodli jsme se být svými vlastními pány a projekt si dál řídit podle sebe. Oproti Praze jsme to dělali stále zadarmo ve svém volném čase jako dobrovolníci. To, co jsme dělali, nám dávalo smysl.

V druhé sezóně se v Brně uskutečnilo přibližně pět tisíc jízd. Z Prahy už existoval tlak na konkrétní výsledky a pomalu se začalo ukazovat, že jsou naše, brněnské vize trochu odlišné od vizí ostatních. Viděli jsme, že lidé z Prahy mají mnohem větší ambice dělat z Rekol profesionální a masový systém sdílení kol, kterému jsme my v Brně spíše chtěli uvolnit místo nebo paralelně fungovat na komunitní bázi. Na konci roku 2015 mi volala Pavlína Pacáková, že se jí v jednáních s Brněnskými komunikacemi podařilo pro Rekola v Brně získat asi 300 tisíc korun výměnou za naše data o pohybu cyklistů ve městě. Do těchto jednání jsme nebyli zahrnuti a podmínky, za kterých měl brněnský provoz peníze využívat, vyjednali zástupci projektu z Prahy, kteří také podepsali smlouvu. I přesto jsme měli radost, doufali jsme, že se dočkáme výplaty a další rok budeme dělat bikesharing s ještě větším úsměvem. Rozvoj spojený s takovým financováním už jsme ale nebyli schopni zvládnout, a proto jsme začali velmi intenzivně tlačit na to, aby Rekola v Brně koordinoval někdo, kdo na to bude mít více času, než jsem měla v té době já. V té době už v Praze Pavlína, Vítek a jeho bratr Filip Ježek zakládali Rekola Bikesharing, s. r. o. kvůli tomu, aby do projektu mohl přijít investor. Úloha neziskovek provozujících Rekola ve městech však měla zůstat stále stejná.

Přes zimu se o rozvoj brněnského bikesharingu začal starat koordinátor z Prahy. Pravidelně jezdil do Brna na porady a servismani i já jsme dostávali za práci na projektu malý plat. Do rozpočtu jsme však neviděli. Brněnských 300 tisíc odcestovalo do společné kasy, ze které na odstartování sezóny čerpala i Praha a další města. Nám to nevadilo, peníze se v průběhu roku měly vrátit do Brna. Šlo pouze o cashflow. Reálně jsme však neměli ponětí, kolik nám z těch 300 tisíc ještě zbývá. Pár týdnu před spuštěním sezóny s námi pražský koordinátor navíc přestal komunikovat a neplnil úkoly, které měl na starost. Koordinace jsem se proto musela opět ujmout já a ze zbylých peněz z naší neziskovky jsem připravovala start sezóny 2016 s padesáti renovovanými koly.

Konec komunity

Za běhu jsme hledali někoho nového, kdo by se o Rekola v Brně mohl starat. Výběrové řízení spolu se mnou vedl Vítek Ježek, který začal do Brna pravidelně jezdit a prozatím řešit i provozní problémy. Nového koordinátora jsme našli a Vítek jej podle svých představ zaučoval. Na poradách nám pak pomalu odhaloval svou vizi o budoucnosti projektu. Při jedné z nich se kolektivu zeptal, zda by nám vadilo, kdyby do Rekol investovala jedna konkrétní společnost, která však stojí hodnotově i svou činností proti dosavadním myšlenkám celého projektu. Zcela zřejmě by si na Rekolech pouze čistila své jméno. Razantně jsem něco takového odmítla a definitivně jsem si uvědomila, že o projektu smýšlím úplně jinak než pražské vedení. Nakonec mi Vítek řekl, že onu společnost už stejně o podporu požádal. Ještě ten den jsem mu oznámila, že na funkci tiskové mluvčí zaučím někoho nového a na konci prázdnin z projektu odejdu.

Než jsem tak udělala, stihla jsem ještě odmítnout podepsat smlouvu o mlčenlivosti, se kterou musel souhlasit každý, kdo se chtěl na organizaci růžového bikesharingu podílet. Nový koordinátor začal fungovat v zajetí excelových tabulek, do kterých musel pravidelně vykazovat výsledky činnosti své i ostatních lidí. Důsledkem toho bylo, že velká část organizačního týmu z projektu odešla ? včetně Honzy, předsedy spolku Rekola Brno, který se mnou v roce 2014 bikesharing zakládal. Sezónu 2017 už z původního brněnského týmu nezahajoval nikdo.

Hvězda Forbesu a ti ostatní

Z pohledu Vítka Ježka na popsaném vývoji asi není nic divného. Ostatně všechna nově zavedená opatření dávají z podnikatelského hlediska smysl a není náhoda, že magazín Forbes umístil zakladatele a manažera Rekol do svého výběru 30 pod 30 pro rok 2017. Vítek Ježek dost možná viděl Rekola od začátku jako líbivý start-up. Svůj úspěch však vybudoval na snech, volném čase a tvrdé práci mnoha dobrovolníků, kteří své neziskovky zakládali s úplně jinou vizí. Asi jde o běžnou praxi a nikomu to nepřipadá zvláštní. Podobná kapitalizace neziskové organizace však za sebou nechává lidi, kteří dlouhodobě zažívají pocit zklamání, vyčerpání a vykořistění. Změny v Rekolech snad nakonec budou znamenat spolehlivější a profesionálnější službu, brněnský růžový bikesharing za to však zaplatil cenou vlastní svobody.

Autorka je spoluzakladatelka spolku Rekola Brno.