Už nežijeme ve společném světě

Elity se vzdaly myšlenky společně sdíleného světa, ve kterém se můžeme zachránit před ekologickou katastrofou. Nutně proto potřebujeme odpor zdola.

Když nedávno Donald Trump oznámil, že USA odstoupí od Pařížské dohody o klimatu, nemalá část světové veřejnosti se pohoršila nad nebetyčným egoismem jeho kroku. Ze všech koutů planety přicházely hlasy kritizující porušení mezinárodních závazků a principů sdílené odpovědnosti. Tím se z klimatické změny na chvíli opět stalo téma, které stálo za zmínku i lidem, jejichž environmentální vědomí jinak sahá maximálně na dno jejich nádoby na recyklovaný odpad. Může se nám proto zdát, že pravdu má komentátorka Laurie Penny, která po Trumpově inauguraci předvídala, že jeho administrativa vyvolá poptávku po radikálně ekologickém myšlení i v jinak vlažných a váhavých vodách středního proudu. Jenže do jaké míry Trumpův krok skutečně vybočuje z dlouhé tradice sabotáží odporu proti klimatické změně? Není šok a ostentativní nesouhlas s obscénní lhostejností jeho administrativy jenom prchavým rozčilením privilegovaných elit nad tím, že si s nimi někdo dovolil nesolidarizovat?

Nový klimatický režim

Francouzský filosof Bruno Latour nedávno vyhlásil, že s likvidací sociálního státu a deregulací trhu v západních zemích na konci sedmdesátých let se jejich elity v podstatě rozhodly opustit myšlenku sdíleného světa, ve kterém se můžeme všichni společně zachránit. Když se podíváme na to, jak klimatická změna roztáčí kola globálních socioekonomických nerovností, je těžké ubránit se dojmu, že Latourova spekulace je přesným popisem současné situace. Ta mimo jiné nachází svoji naprosto přesnou artikulaci v osobě Petera Thiela, zakladatele platebního systému PayPal, který na představu společně sdílené budoucnosti zcela zanevřel a začal raději plánovat stavbu plovoucích měst ve vodách Pacifiku (tzv. seasteading).

Lidé, kteří dnes drží v rukou politickou a ekonomickou moc, na nás zapomněli. Musíme se zachránit sami, což v tomto případě znamená zbavit se extraktivní logiky pozdního kapitalismu.

Jestliže budeme na chvíli následovat perverzní imaginaci Ayn Randové, zjistíme, že její titáni skutečně existují, a právě Thiel nebo ?kapitalista s lidskou tváří? Elon Musk jsou vůdčími postavami tohoto prométheovského klanu. Nezapomeňme ale na to, že v řecké mytologii byl jedním z titánů i Kronos, prastarý bůh, který rituálně požíral své vlastní děti. Lehce se nám pak může zdát, že vlastníci klíčových korporací dnešní doby ve skutečnosti nejsou parťáci mytického Krona, ale jeho nešťastné děti, požírané jeho uhlíkovo-křemíkovou tlamou.

Jenže co když je možné hladového bůžka pozdního kapitalismu uspokojit spíše rituální obětí druhých než vlastním sebeobětováním? Jak upozorňuje řada autorů a autorek ? mezi nimi například francouzský politický ekolog a sociolog Razmig Keucheyan ? environmentální degradace a klimatická změna nedopadá na všechny lidi stejně. Dostáváme se tak ke kategorii environmentální a klimatické spravedlnosti, která je pevně propletena s nerovností ekonomickou, sociální, genderovou nebo etnickou. Zatímco na jedné straně světa se pomalu potápějí ostrovy a na druhé tají oceánské i pevninské ledy, západní země masivně investují do technologických řešení a sítí obnovitelných zdrojů. Takové úsilí ovšem samo o sobě nevede k řešení globálního problému, jenom k lokální adaptaci na úkor druhých. Lokální řešení globálního problému totiž může mít za důsledek jedině to, že ne na všech místech se s daným problémem lidská společnost vypořádá stejně. A ve světě, kterému vládne kapitál, je právě jeho distribuce klíčovým faktorem, který rozhoduje o tom, kdo a jak se bude moci na klimatickou změnu v plné síle připravit. Otevírá se nám tady představa nového klimatického režimu (o němž začal mluvit v poslední době i Latour), který se podobá spíše návratu do feudálních poměrů.

Vždyť jsou to jen čtyři stupně…

Zdá se, že boj proti změně klimatu je dnes už minulostí: ve skutečnosti již bojujeme s její krutou realitou. Lidé, kteří dnes drží v rukou politickou a ekonomickou moc, na nás zapomněli. Musíme se zachránit sami, což v tomto případě znamená zbavit se extraktivní logiky pozdního kapitalismu. Klimatická změna nemusí znamenat konec kapitalismu ? může znamenat jeho vrcholnou formu v podobě planetární okupace automatizovanou mašinerií ždímající poslední kapky nekvalitní ropy z hlubin chladných arktických vod. Taková představa staví většinu lidstva do role statistů, které lze jednoduše odepsat jako nadbytečnou environmentální zátěž.

Pokud se máme bát ekofašismu krve a půdy, pak je důležité určit, jaký konglomerát výrobních sil a vztahů této ideologické formaci zaručuje rozvoj. Prostředí krutého boje o zbytky energetických zásob doprovázených masovou migrací z přímořských regionů do vnitrozemí dělá z takovéto dystopické budoucnosti realistický scénář konce dějin. Pekelnou mentalitu celé jedné ekonomické třídy, jež nás do této budoucnosti nenávratně žene, skvěle vyjádřila britská zpěvačka ANOHNI ve své písní 4 Degrees (Čtyři stupně), ve které doslova zpívá: ?Chci vidět svět dosáhnout bodu varu / vždyť jsou to jenom čtyři stupně, jenom čtyři stupně.?

Vybudujme nový svět

Pokud se tenhle scénář skutečně naplní, svět dá bohužel za pravdu Andreji Babišovi, který u příležitosti probíhající vlny intenzivních veder na sociálních sítích vyhlásil, že v budoucnu budou nejdůležitějšími komoditami chléb a voda. Pravděpodobnost tohoto neofeudálního úpadku se zdá být o to větší, uvědomíme-li si, že lidé jako Babiš se na jeho příchodu aktivně podílejí svou ekonomickou činností ? a hlavně svojí ochotou urputně bránit status quo. Proto bychom dnes měli podnikat riskantní přímé akce, které se před dvaceti nebo třiceti lety mohly zdát neadekvátní nebo přehnané (i když ve skutečnosti byly už tehdy zcela legitimní a správné). Světové instituce totiž přechod ke společnosti přesahující rámec extraktivismu a kapitalismu nejsou schopné vykonat, a proto potřebují silnou protistranu budovanou zdola.

Takový úkol si v první řadě vyžaduje jednotlivce vybavené silnou zkušeností odporu, připravené čelit nespravedlnostem přehřívající se planety a schopné představit si novou postkapitalistickou budoucnost. Místem, kde je možné tuto zkušenost získat, je i právě probíhající klimakemp iniciativy Limity jsme my v Horním Jiřetíně. Snad ještě nikdy nebyla vhodnější příležitost uspořádat první masovou přímou akci proti těžbě uhlí v České republice než dnes, kdy nám je už zcela jasné, jak událost antropocénu rozbila všechny horizonty našeho kolektivního života na společně sdílené planetě. Musíme proto myslet. A musíme konat, abychom se poprali o možnost vybudovat nový svět ? a abychom z otázky, na jaké Zemi chceme žít, udělali ústřední politický problém 21. století. Jak by řekla Naomi Klein: nestačí jenom říct ?ne?.

Autor věnuje tento text všem účastnicím a účastníkům klimatického kempu v Horním Jiřetíně.