Apoštol neoliberalismu

Katolický biskup Tomáš Holub nedávno přišel s neoliberálním morálním apelem, který popírá sociální učení jeho vlastní církve.

Plzeňský biskup Tomáš Holub nedávno v pořadu DVTV Apel upozornil, že to, co nás podle něj dnes nejvíce ohrožuje, je velmi nebezpečná ?servisní mentalita?. Jako příklad uvedl, že se příliš spoléháme na složky státu, jako jsou armáda nebo policie. ?Servisní mentalitou zakořeněná představa, že armáda či policie jsou pouze služebnou organizací naši společnosti, kterým zaplatíme formou svých daní, aby mohly kvalitně vykonávat svoji profesi, a o nic víc se nebudeme starat, je představa scestná.? Nad rámec běžného fungování moderního státu, v němž my jako občané platíme daně a stát nám poskytuje určitý balík služeb jako policii a armádu, navrhuje, abychom na tyto složky státu příliš nespoléhali a nějakým způsobem po jejich boku (či místo nich) nasadili sebe sama. ?Tváří v tvář skutečnému ohrožení totiž účinnou obranou není servis nějaké specializované skupiny, ale solidarita všech, kteří do společného úsilí nevkládají pouze své finanční prostředky, ale především sebe sama.?

Odhlédněme od doslovné interpretace, podle které biskup tímto apelem nabádá k vytváření domobran místo policie a různých paramilitárních jednotek místo armády, případně k tomu, abychom si všichni pořídili zbraň a nosili ji po ulicích či do kostela za pasem. Nechme rovněž stranou, že slovo servis, česky služba, je jedním z ústředních pojmů křesťanské etiky. Kristus například v Matoušově evangeliu říká synům Zebedeovým: ?kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem.? Služba podle Krista není něco zavrženíhodného, ale právě naopak. A je tedy přinejmenším zvláštní, když představitel křesťanské církve odmítá ?servisní mentalitu?. Nahrazuje ji zřejmě morálkou úsilí a osobních zásluh ? to, že máme policii, si ?máme zasloužit? a stejně nemáme váhat jít se postavit po bok těžkooděnců.

Solidarita je v sociálním učení církve také doménou státu, jehož povinností je zvláštní ochrana těch nejzranitelnějších, a nikoli jen volným sdružením uvědomělých jednotlivců.

Právě toto pojetí morálky je na Holubově apelu nejproblematičtější. Souvisí s celkovým hodnotovým zakotvením České biskupské konference (ČBK) minimálně od zvolení Dominika Duky jejím předsedou v roce 2010. Tehdy došlo jednoznačnému příklonu k neoliberální morálce. Vzpomeňme na Klausovo vystoupení na národní pouti ve Staré Boleslavi v září 2011, kam ho osobně pozval Dominik Duka, kde křesťany mimo jiné vyzýval k neoliberálnímu boji proti sociálnímu státu.

Logika zásluhovosti

Podle neoliberalismu musí být jedinec schopen stát se zodpovědným sám za sebe (stát se podnikatelem sebe sama) právě v takových podmínkách, kde je nejistota života vyhrocená. Podle Holubova apelu tak například lidé, kteří tvrdě pracují a platí daně, ještě navíc musí nést odpovědnost i za bezpečnost státu dovnitř i navenek. Bez toho je jejich úsilí nedostatečné. A k této odpovědnosti bychom mohli přiřadit i další státní služby. Školy by neměly být v rámci ?servisní mentality? zadarmo, ale rodiče a jejich děti by si je měli více zasloužit placením školného. Ti rodiče dětí školou povinných, kteří pracují v trojsměnném provozu a kteří ? třebaže je veřejné školství zadarmo ? sotva vyjdou do konce měsíce, by měli v rámci této morálky dvojích zásluh pracovat ještě víc.

Paradox tohoto neoliberálního morálního apelu je zřejmý. Od narození do smrti jsme přece bytostmi závislými na sobě navzájem a na podpoře (či službě) různých institucí a infrastruktur a bez této podpory by náš život nebyl vůbec k žití. Jednání každého z nás vyžaduje splnění určitých podmínek. Bez nich není možné. A právě v tom je paradox neoliberalismu, že požaduje zejména po těch nejzranitelnějších, aby jednali, i když k tomu nemají potřebné zázemí. Jak si může například zasloužit bydlení vlastní pílí ten, kdo nedostane práci, protože nemá žádné bydliště?

Církevní podnikání

Myšlenka, podle které je přílišné spoléhání se na státní instituce sebevražedné, je také v rozporu s pojetím státu v sociálním učení katolické církve. Už encyklika Rerum novarum (1891) zdůrazňovala povinnosti státu především k těm nejslabším a nejchudším. ?Pr?i ochrane? soukromy?ch pra?v nutno zvla?s?te? chra?nit slabe? a chude?. Nebot? bohati? jsou dost zabezpec?eni prostr?edky na svou ochranu, a proto tolik nepotr?ebuji?, aby je sta?t ochran?oval; chudy? lid vs?ak nema? prostr?edky na obranu a spole?ha? se pr?edevs?i?m na ochranu sta?tu.? V encyklice Centesimus annus pak o sto let později Jan Pavel II. potvrzuje ?za?kladni? za?sadu každe?ho zdrave?ho politicke?ho r?a?du: c?i?m bezbranne?js?i? lide? jsou ve spolec?nosti, ti?m vi?ce za?viseji? na u?c?asti a pe?c?i ostatni?ch a pr?edevs?i?m na za?sahu sta?tni? autority?. Solidarita je v sociálním učení církve také doménou státu, jehož povinností je zvláštní ochrana těch nejzranitelnějších, a nikoli jen volným sdružením uvědomělých jednotlivců, jak naznačuje Holub.

Příklon ČBK k neoliberální morálce dobře zapadá do vývoje české katolické církve po církevních restitucích. Restituce působí v tomto světle jako ?honorovaný servis? od státu, který má vést k tomu, že církev se od státu oddělí a do jisté míry ho nahradí (církevním školstvím nebo charitou). Celkový porestituční vývoj ČBK konečně dobře ilustruje kariérní růst Tomáše Holuba v rámci církevní hierarchie. Filip Outrata před časem popsal, jak bude vypadat úspěšný církevní představitel po restitučním zlomu. Symptomatickou postavou církve se podle něj ?stane úspěšný církevní podnikatel s pragmatickým přístupem k řešení problémů?. Že Tomáš Holub těmto manažerským schopnostem dodává nadstavbu v podobě neoliberálního morálního apelu, můžeme vnímat jako malé plus v pokračujícím odklonu ČBK od sociálního učení katolické církve.

Autor je filosof.