Malá česká Přibiliáda

Politizovat nahrávací kauzu Marka Přibila je velká chyba. Do vážné politiky totiž nepatří poruchy osobnosti, sociální úzkost ani konspirační fantazie.

Nahrávač Andreje Babiše Marek Přibil, můj bývalý kolega z redakcí Práva a Týdne, zářil po úterním výslechu u sněmovní grilovací komise jako hollywoodská hvězda s Oscarem v kapse. Vím, oč tu běží: konečně je slavný, a navíc jako postava konspiračního příběhu, jak o tom vždycky snil a někdy i do uší o tom leccos bájil svým kolegům (nikdy nevědoucím, zda se mají smát či plakat). Ještě ke všemu má zase novinářskou práci v Tiscali.cz, ačkoliv to vypadalo, že si od něj nadosmrti ani pes nevezme kůrku chleba, natož jakýkoli text. A všichni o něm mluví jako o novináři, kterým ve skutečnosti nikdy nebyl. A pak že jen opilci mají štěstí. Kam se ti ožralové hrabou na naše psychopatické narcisy!

Přibil se jako šéf domácího zpravodajství Týdne zdiskreditoval během několika dnů. Neměl páru, kdo je kdo na politické scéně. Neuměl zadávat smysluplné úkoly. Vzbuzoval posměch i hněv.

Ano, Přibil byl a opět je redaktorem, členem redakce, ba i několika redakcí. Jako vystudovaný pedagog snad chvíli učil, pak krátce úřadoval na ministerstvu školství; šla o něm zvěst, že jako učitel chodil za školu, protože se bál vstoupit do zdivočelé třídy; nebo že z ministerstva ho vykopli pro stalking, což takřka přiznává ve svém psychoterapeutickém románu Svátosti sadistického boha (2016), protkaném oplzlostmi pubertálních fantazií ? kromě polopravd a lží o ?autentických? postavách a situacích. Skončil nakonec v deníku Právo jako redaktor pro školství a šéf pravidelné školské přílohy, většinou sestávající z tabulek středních a vysokých škol, které byly ?k mání? pro české dětičky (četli pilně starostliví rodiče), a z propagačních článků i sterilních fotografií Profimedia. Dával tam pěkné holky.

Maršálská hůl

Snad při jediné novinářské investigaci o nějakém finančním průšvihu na školství se Marek Přibil seznámil s Jaromírem Soukupem, tehdy magnátem inzertním, dnes i mediálním (a krátce i náměstkem na MŠMT). Přibil uměl panáčkovat směrem nahoru a dupat směrem dolů, byl to mistr ve střídání oddané vlezlosti (právě na tohle naposledy doplatil Babiš) s chováním řeznického psa. Soukupovi musel o sobě vybájit gigantické věci. Když totiž v roce 2012 přecházel z Práva do tehdy již Soukupova Týdne, chrastila mu v jinak prázdné brašně (i hlavě) maršálská hůl vydavatelova slibu, že bude vedoucím vnitropolitického oddělení a posléze snad i šéfredaktorem s vlastní kanceláří. Alespoň to tvrdil. Velmi se rozčiloval, když mu kdosi řekl, že si ho jako šéfredaktora neumí představit. Přitáhl si k tomu z Práva dva nic netušící kolegy zvučnějších jmen (mezi nimi i mne), k nimž se předtím lísal okatou srdečností. Přetáhl nás s nadějí, o níž měl sám vážné pochybnosti: že jeho naprostou profesní nekompetentnost pomůžeme zakrýt.

Ale zařídit něco takového nedokáže při nejlepší vůli ani pánbíček. A Přibil se jako šéf domácího zpravodajství Týdne zcela zdiskreditoval během několika dnů. Neměl páru, kdo je kdo na politické scéně. Neuměl zadávat smysluplné úkoly. Vzbuzoval posměch i hněv. Skuteční novináři zvažovali výpověď. Humanitárně ho tedy uklidili na funkci ?vedoucího zvláštních vydání?. Tam ale nedělal ? kromě psaní komentářů, pod něž si sám psal pochvalné komentáře fiktivních čtenářů ? skoro nic, jeho práci odmakali jiní. Chodil po redakci a vinil ze svého neštěstí ?kamarády? z Práva, které přestal zdravit (a které měl ? jsem si tím nyní jistý ? původně v úmyslu využít, zneužít a vykopnout až mnohem později). Jsem nucen se domnívat, že se přitom opakovaně dopouštěl trestného činu pomluvy, tedy nepravdivých tvrzení, způsobilých vážně poškodit jiné lidi v zaměstnání. V redakci se k němu vyvinuly dva postoje. První zněl: ?Vždyť je to chudák.? Druhý v afektu zformuloval jeden ze zástupců šéfredaktora, když parafrázoval slavnou větu z filmu Pulp Fiction: ?Nedala by se v Praze sehnat parta zfetovanejch negrů, kteří by si ho vzali do prádla? Ať jeho prdel pozná středověk!?

Šikmá plocha

Marek Přibil je pilný a učenlivý, umí nastavovat noci a co mu Bůh nenadělil, nahrazuje dřinou do úpadu. A našel cestu ze slepé uličky ? na šikmou plochu. Kdokoli má alespoň minimální sociální cítění, nikomu nepřeje úzkost ze ztráty zaměstnání a z pádu na dlažbu. Z této úzkosti zachránil Přibila Pavel Blažek starší, loni zesnulý otec ministra spravedlnosti Pavla Blažka, předsedy vyšetřovací sněmovní komise k Chovancově policejní reformě, která měla tu drzost vyzvat k omezení pravomoci státních zástupců. Blažek starší, bývalý redaktor Práva a autor knihy o takzvané Kubiceho zprávě, začal Přibilovi zprostředkovávat policejní kauzy a kontakty. Byly to kontakty určitě vynikající. Když jste Blažkovi u kafe řekli, že vám v baráku u sousedů řádí feťáci, Komorousova rychlá rota z protidrogového tam napochodovala do tří dnů. Takováto síť kontaktů a zdrojů informací, které pak rostou geometrickou řadou, má v redakcích cenu zlata, i když jejich nosič neumí přepsat úřední spisy do čitelné novinářské podoby ani rozlišit podstatné od nepodstatného. Přibil se stal nepostradatelným a zvýšil si sociální jistotu. Jako faktický nenovinář a člověk od přírody naivní ovšem nevěděl, jak se s citlivými informacemi pracuje profesionálně, korektně a ve veřejném zájmu. Natož v zájmu redakce. A aby si zvýšil sociální jistotu, kterou ani v Mladé frontě Dnes ? nepochybuji o tom ? neměl, vydal se panáčkovat, jak byl na všech předchozích postech zvyklý, před nejvyššího bosse.

Každá politizace této malé české Přibiliády je směšná a všichni, kdo ji berou vážně, na to doplatí ztrátou prestiže. Marek Přibil je jen takový, jaký je. On není zlý, je to jen kus života těžkého.

Autor je politický komentátor.