Nestor sterilní odpornosti Michael Haneke natočil na stará kolena vynikající komedii. Otázka je, jestli si to sám uvědomuje.
Milovník striktní hierarchie na filmovém placu a dvojnásobný nositel Zlaté palmy z Cannes Michael Haneke je dnes nejběžněji skloňován coby velmistr vivisekce buržoazní třídy. Z jiného úhlu pohledu by se ale na tvorbu Rakušana s tváří archetypální smrtky dalo pohlížet jako na neobvyklé žánrové variace. Byť se najde, především mezi kritiky, i mnoho těch, kteří preferují jeho ranou tvorbu, proslavily ho až filmy jako Funny Games, Pianistka nebo Utajený. Při troše zjednodušení se dá tvrdit, že zde Haneke většinou pracuje s žánrovým vzorcem mystery, případně thrilleru nebo detektivky, i když ho zpracovává velmi svébytně. U svého nejnovějšího snímku Happy End ale Haneke zdánlivě od žánrového vzorce ustupuje (a to ještě výrazněji než u minulé Lásky).
Z určitého úhlu pohledu, tvrdí nám režisér, už realitu nelze vůbec spatřit. Je natolik překrytá ošklivou a trapnou povýšeností, že nezbývá než se zabít a spustit hru znovu od začátku.
Příběh rodiny z vyšší třídy, kterou série nemilých okolností ?dá dohromady?, tedy alespoň místně a časově, od začátku klade divákovi až příliš očividný (a nepříliš inteligentní) odpor. Předchozí Hanekeho filmy využívají vcelku spektakulární premisy (rodina uprostřed apokalypsy v Času vlků, rodina při vpádu hororového násilí ve Funny Games, noblesní dáma v erotickém hnisu v Pianistce a podobně), které umanutý auteur navíc neváhá často úplně převracet. Zde se ale jedná o skupinu hanekeovských postav dělajících hanekeovské věci v hanekeovském světě. Navzdory zpočátku složitější střihové a tudíž i vypravěčské strategii je nám záhy každá další akce předem jasná: ten udělá to a ta zas neudělá tohle.
Sofistikovaná škaredost
Dostane se nám tak sice výborných ukázek z Hanekeho pojetí youtuberství, kompozice záběrů je plná sofistikované škaredosti, nebo naopak složitých trajektorií pohybů a snímání skrze různé odrazy, ale velmi záhy se začneme nudit. Postavy jsou klišovité nejen sociálně a psychologicky (majitel, dělník, manažerka, Arabka; manipulativní asexuálka, kastrovaný syn, psychopatické dítě), ale překvapivě i herecky. Vypadá to, že to Haneke tentokrát prostě neustál. Jenže pak některé scény začnou svou absurditou připomínat mistra vyšinuté animace Davida O?Reillyho s jeho precizně aranžovanými vtipy bez pointy a film se překvapivě trochu pootevře.
Druhá část, či spíše poslední třetina filmu jednak částečně změní temporytmus a nabídne delší a významově plnější scény, jednak přeformátuje pohled na vše předchozí. Haneke zdaleka nerežíruje film tak laxně a uniformně, jak se předtím možná zdálo. Kupříkladu významově superdoslovná úvodní sekvence snapchatově laděných videí je náhle mnohem nejasnější. Je vůbec skutečná? Komu a k čemu byla vlastně určená? Film kombinuje odpovědi na něco, na co jsme se vlastně ani neptali, a nedořečenost tam, kde je to naopak zásadní pro klasický lineární děj.
Propíchnuté bubliny
Tím se vytváří vcelku zábavná past, ze které Haneke tak trochu jako centrální postava filmu, opravdu unavený starý pán, volá na všechny ?naserte si?. Vystřídá se celá škála festivalových a artových postupů, které jsou tak zpřelámané, že z nich konečně trčí jejich vlastní hloupost. Haneke s gustem propichuje nafouklou bublinu trýznivého sociálního pseudorealismu v závěrečné scéně, ve které ? hurá, konečně ? dojde i na uprchlíky, full frontal rodinou hysterii a záběr rámovaný jako čirá groteska.
Hanekeho poselství je tudíž mnohem sympatičtější, než se zprvu jevilo. Z určitého úhlu pohledu, tvrdí nám režisér, už realitu nelze vůbec spatřit. Je natolik překrytá ošklivou a trapnou povýšeností, že nezbývá než se zabít a spustit hru znovu od začátku. A tentokrát, zdá se, nemluví jen o určitých vrstvách společnosti a určitých typech problémů, ale i o těch, kteří tyto vrstvy a problémy uchopují. Stručně řečeno: Haneke mluví sám k sobě a k sobě podobným ? umělcům, intelektuálům, privilegovaným. Demaskuje se coby filmový snob a s gustem si trochu hloupě uprdne.
Po zhlédnutí filmu tak zůstávají dvě zásadní otázky. První: bude jednou, tak jako o tom neustále spekulují jeho postavy, Haneke schopen udusit svou ženu, až na to přijde? A druhá, důležitější: opravdu tuhle svěží grotesku natočil záměrně, nebo se mu tentokrát jen hodně nepovedlo být vážný? Snadné odpovědi neexistují, tíseň přetrvává.
Autor je filmový scénárista a spisovatel.
