François Ozon natočil vizuálně sofistikovaný thriller Dvojitý milenec, který tvrdí, že ?za vaše posrané životy? můžou gynekologické obtíže.
Pojďme si to říct rovnou: i když se u Dvojitého milence zřejmě nebudete nudit, nejzajímavějším faktem na snímku zůstává to, že v něm všichni jezdí ve škodovkách. Pravděpodobnost, že by si někdo u filmu vybraného do hlavní soutěže Cannes položil tradiční otázku ?Co tím chtěl básník říci??, je víceméně nulová. Mnohem pravděpodobnější je, že dojde na otázku ?Proč nám to básník vůbec říká?, hojně překládanou do zkratky WTF.
Tento rádoby cronenbergovský blábol bohužel postrádá nejen smysl pro humor, ale i opravdové momenty provokace a transgrese.
Je vcelku nesnadné převyprávět příběh nad rámec základní situace, aniž by člověk prozradil příliš. Zdá se, že zápletku Ozon neochudil ? možná spíš vyudil v dýmu spálených freudovských učebnic. Oběma bývalým enfant terrible je společný nedostatek humoru, na rozdíl od příbramského oidipovského léčitele postrádá Ozon i nosnější myšlenku. Nejprve ale ten příběh: Chloé je 25 a žije sama. Bolí ji břicho a její gynekoložka tvrdí, že je to psychosomatické. Chloé si nechá doporučit psychiatra ? je to Paul, 36, chápavý krasavec, který během několika týdnů Chloe přivede ke ?zdraví? a samozřejmě se taky zamiluje. Zdá se však, že přivést Chloé k orgasmu bude pro Paula větší oříšek. Možná proto se na scéně objeví Paulovo ďábelské dvojče Luis, pro změnu psychoanalytik. Ten sice Chloé k orgasmu přivede, ale zároveň ji dovádí k šílenství. Všechno se zamotává, když Chloé pátrá v minulosti obou mužů. Ústřední otázka potom zní: může být žena sexuálně uspokojená, a přitom psychicky zdravá? A může být muž sexuálně uspokojivý, a přitom psychicky zdravý?
Tento rádoby cronenbergovský blábol bohužel postrádá nejen smysl pro humor, ale i opravdové momenty provokace a transgrese. Dojde sice na několik doslova gynekologických záběrů a sympatické scény typu ženy uspokojující muže análním kolíkem nebo orální sex kořeněný menstruační krví. Jejich podání je ale natolik decentní, že ani na projekci v Bio Senior, kde jsem film zhlédnul, nikoho ze židle nenadzvedaly. Nejde o nedostatek peprnosti, ale spíš o nedostatek překvapení. Ozon by možná rád podvracel žánr jako Paul Verhoeven, chybí mu ale schopnost si žánr vůbec pořádně určit, natož utvářet vlastní pravidla. Chybí mu Polanského (lidská) špína, chybí mu Hitchcockovy nápady, chybí mu vyšinutost Takashiho Miike nebo originalita Bena Wheatleyho. Jediný žánr, který tak zřejmě nezáměrně podvrací, je ?oficiální soutěž v Cannes? ? a to už si několikrát vyzkoušel.
Co naopak filmu upřít nelze, je slušná dávka hypnotičnosti, která se odpíchne od počátečního rozpačitého audiovizuálního klasicismu a stupňuje se s každým přechodem od jazzíčku a klasiky k syntetickým hudebním plochám, s každou explicitně horrorovou lekačkou. Ozon má dobrý rytmus a daří se mu slepovat k sobě povědomé záběry tak, že to nepůsobí vůbec hloupě. Všecko je natolik hladké a dokonalé, až se člověk vyloženě těší na to, čím se to všechno podvrátí. Jenže až na pár záblesků vizuálních vtipů skrze opravdu hodně přepálená klišé (děsivé kočky, děsivě tepající vnitřnosti, děsivé staré dámy a děsivá nemocná děvčata) se ničeho podobného nedočkáme.
Pozor, teď dojde na pár středně těžkých spoilerů. Shrnout stupiditu filmu, velmi chabě překrývanou postmoderním autorským trucováním ?Ale já jsem to tak chtěl, to je záměr?, je totiž nemožné, aniž bych něco prozradil. Je to tak proto, že film v základě nemá dvě vrstvy. Opravdu nám s vážnou tváří tvrdí, že podstatou veškeré lidské sexuality a vlastně většiny s ní spojených psychických obtíží (což jsou tu všechny) je dominance. Stejně tak dojde na neskutečně otřepané představování psychózy coby divadla, ve kterém člověk prožívá okolní realitu jako totálně alternativní svět se vším všudy. Tím pádem se film přesouvá z kategorie ?nespolehlivý vypravěč? do kategorie ?zdálo se to psovi?. Dočkáme se i prasklých zrcadel, vět typu ?Svádění lží? To ženy dělají. Obzvláště ty frigidní? a klasického vizuálního poměru stokrát prsa, dvakrát vagína, nulakrát penis. Chce tady někdo ještě tvrdit, že Ozona vybrali do Cannes proto, že převrací klišé naruby? Že jeho film je v podstatě feministický, protože jeho hlavní hrdinka je přes veškerou labilitu a psychosomatickou jednorozměrnost silná žena? Děkuji, nevěřím.
Přes to všechno je Dvojitý milenec slušná zábava ? samozřejmě, jako v podstatě jakákoliv jiná dobře odvedená řemeslná práce. Jeho ideologická stupidita je naštěstí impotentní, proto se asi není třeba bát, že by inseminovala něčí hlavu opravdovým přesvědčením, že takhle věci fungují. Otázka ale je, proč takové filmy vůbec vznikají, pro koho ? a proč je navíc ještě oceňujeme. Možná je to jako se sportovními přenosy, musí prostě vznikat nové a nové, nemůžeme si pořád přehrávat ty staré dobré góly. Osobně si ale radši pustím znovu Nagano (Cronenberga, Hitchcocka), než se snažit protrpět výkony Ozonova ?nároďáku?.
Autor je scenárista a spisovatel.
