Ultimate magazine theme for WordPress.

Kdo ohrožuje svobodu slova?

71

Českým internetovým rybníčkem otřásla kauza ?Seznam.cz a dezinformační weby?. Vyzněla sice do ztracena, nicméně podala docela zásadní zprávu o tom, jak se v Česku publikuje na internetu.

Když si novináři (první z nich Jakub Zelenka na Aktuálně.cz) minulý víkend všimli, že Seznam změnil podmínky fungování svého partnerského reklamního programu sKlik, vzbudilo to v jisté části společnosti uznání, ba dokonce nadšení. Chvíli to totiž vypadalo, že se Seznam chystá z sKliku vyřadit tzv. dezinformační weby. Napovídala tomu formulace o tom, že do programu nemohou být zařazeny weby s obsahem, který je lživý, manipulativní, u nějž není uveden autor a nelze dohledat zdroj. Že tímhle rozhodnutím Seznam ťal do živého a aktuálního problému téměř okamžitě potvrdil v této záležitosti arbitr nejvyšší, totiž hradní mluvčí Ovčáček, když okamžitě na Twitteru začal provolávat velká slova o cenzuře. Přísloví o potrefené huse, která nejvíc kejhá, se ztělesnilo názorně a dokonale. Seznam o pár dní později své rozhodnutí zase stáhl. To je sice poněkud absurdní a nad PR strategií podobných kotrmelců (doprovázených navíc prohlášeními šéfa Seznamu ve stylu ?já jsem o tom nevěděl, i když jsem o tom tweetoval, tak jsem to vlastně nevěděl?) zůstává rozum stát, ale vlastně už to ani není tak podstatné. Podívejme se na debatu, kterou Seznam, jenž v kauze figuruje jako padouch i hrdina zároveň, touhle fraškou vyvolal.

Co to je vůbec cenzura?

O tom, že skutečná cenzura by vypadala úplně jinak, už toho bylo napsáno mnoho, správně na to upozornil například Martin Malý v komentáři pro Hospodářské noviny nebo Jan Simkanič na svém webu. Seznam je soukromý subjekt a může si vybrat, kde chce inzerovat ? stejně jako to mohou udělat jednotlivé společnosti, které sKlik využívají. Mohou jednoduše požádat Seznam, ať jejich reklamu na vybraných webech nezobrazuje (a udělaly to už třeba Česká spořitelna nebo v celosvětovém měřítku Vodafone). Cenzura je státem řízený zásah do svobody médií, který má za cíl před občany daného státu určitý druh informací utajit. To se ale v tomto případě nedělo ani omylem, protože občané by si obsah konspiračních majstrštyků typu ?Hillary Clinton jí malé děti? a ?Soros může za globální oteplování? mohli číst zvesela i nadále ? akorát by za to autorům od Seznamu netekly peníze. Bojovník proti domnělé cenzuře Ovčáček by jistě sám onen cenzurovaný obsah vesele dál sdílel na Twitteru, takže by to prostě zkrátka žádná cenzura vůbec nebyla.

Diskusi o tom, co je a není na internetu přijatelné, bychom měli zodpovědně vést všichni ? třeba tím, že si uvědomíme, že alternativou k inzerci jsou naše měsíční příspěvky těm, jejichž weby rádi čteme.

Mnohem důležitější je argument, který v debatě také často zazněl: Je ale Seznam tím, kdo má určovat kvalitu internetového zpravodajství? Na tuhle rétorickou otázku většinou tazatelé sami rovnou odpovídají záporně. Když odmyslíme, že to opět není úplně přesný popis situace, protože Seznam by nic takového neurčoval, prostě by jenom určil, komu chce jako soukromá firma dát vydělat a komu ne, navíc na základě poměrně jasných kritérií ? nedám vydělat tomu, kdo otevřeně lže a oblbuje publikum ?, tak právě tady prosvítá otázka vůbec nejpodstatnější: A kdo to tedy má určovat. A má to vůbec někdo určovat?

Rizika cenzury

Je docela jisté, že stát to dělat nemůže a ani by neměl ? protože pak by ke skutečné cenzuře byl opravdu jenom krůček. Jak by to dopadlo, kdyby si podobná opatření vzal do parády zmiňovaný Ovčáček a jeho vrchní hradní šéf, je asi každému soudnému člověku jasné. Znamená to ale na druhou stranu, že na internetu panuje absolutní svoboda a v důsledku chaos, ve kterém si každý samozvaný žurnalista publikuje jakýkoli nesmysl, nikdo neřeší, zda ho za to náhodou neplatí Kreml (nebo kdokoli jiný s podobnými úmysly), neboť přece máme svobodu slova? Tak jednoduché to nejspíš také nebude.

Je nutné si uvědomit, že svoboda slova z principu nikdy nebyla a neměla být absolutní. Od té doby, co se ji demokratické země snaží definovat ve své legislativě, vždy měla nějaká omezení ? například právo jednotlivce na soukromí nebo například mnohem problematičtější národní bezpečnost (druhé jmenované omezení je zakotvené ve všech legislativách západního světa). Rovnováha mezi svobodou projevu a právem jiných jedinců na důstojnost je v různých zemích interpretována různě ? a proto je například v USA možné, že po ulicích pochodují neonacisti s prapory s hákovými kříži, což by bylo v Evropě považováno za trestný čin. Zajímavé ale také je, že například současný tragický incident v Charlottesville, při kterém neonacista zabil antifašistku, když najel do davu lidí autem, vyvolává v USA diskuse právě o tom, zda by nebylo vhodné svobodu projevu lidí, jako je neonacistický lídr David Duke, přece jenom trochu omezit. Ohlasy na podobné nápady jsou sice zděšené, ale při sledování zpoza oceánu spíše komické ? hey, dudes, my tady podobnou ?cenzuru? máme už půl století a demokracie nám na to nezašla, jestli jste si nevšimli, krčí třeba v Německu pobaveně rameny.

V tomhle může debata o roli Seznamu v potírání konspiračních a dezinformačních webů trochu připomínat diskusi o způsobu, jakým se Facebook a Google podílejí na eliminaci nenávistných projevů na internetu. Na jednu stranu je tady odůvodněná obava, že když s tím nic neuděláme, utopíme se v moři obludných nesmyslů, lživých výkřiků a fantasmagorických konspirací, které budou v lidech vyvolávat další a další potřebu psát nenávistné komentáře a posílat jiné lidi do plynu a házet to následně třeba na zmiňovaného Sorose (ten totiž v prostředí českých dezinformačních webů může tak nějak obecně za všechno). A na druhé straně tu je podobně oprávněná obava, že když s tím začneme něco dělat, ocitneme se šikmé ploše, kdy mocní nahoře budou určovat, jaké informace si my bezmocní dole zasloužíme nebo nezasloužíme mít.

Možnosti regulace

A v tom je právě možná zakopaný pudl ? demokracii a svobodu slova totiž nelikviduje ani tak to, když se otevřeně řekne, že lhát se proste nemá a vydávat lži za zpravodajství už vůbec ne. Novinářská práce má své standardy, které bychom měli vyžadovat a na oplátku za ně společnost zase nabízí výhody (třeba právě v podobě ochrany zdrojů nebo přístupu k informacím). Problémem je mnohem spíše to, že produkci zpravodajství v současné době ovládají právě hegemoni jako je Google, Facebook nebo v českém prostředí Seznam ? a že ve chvíli, kdy jim věci jako hate speech nebo dezinformace slušně vydělávají, běžní občané proti tomu nezmůžou téměř nic. Nikdo jiný než oni totiž při současném nastavení situace klíč k řešení nemá. Demokracie trpí a děraví především kvůli tomu, že média coby její hlídací psi jsou životně závislá na příjmech z inzerce, kterou jim servírují opět výše zmínění vládci internetu.

Řešení, byť zatím dílčí, ovšem existují. Že model financování nezávislé žurnalistiky z inzerce je neprůchodný, protože má se skutečnou nezávislostí málo společného, si uvědomují i některé velké mediální domy, třeba britský The Guardian, který postupně přechází na tzv. membership model. Způsobů existuje ale víc. Bez nutné míry regulace se tak jako tak nejspíš neobejdeme, protože nastavit limity internetovým hegemonům nemůže jednotlivec, to dokáže pouze stát (příkladem může být opět Německo, kde jsou v nastavování legislativy pravděpodobně nejdál). Diskusi o tom, co je a není na internetu přijatelné, bychom ale měli zodpovědně vést všichni ? třeba tím, že si uvědomíme, že alternativou k inzerci jsou naše měsíční příspěvky těm, jejichž weby rádi čteme. Jednostranná provolání o absolutní svobodě a o tom, že každá její sebemenší regulace je cenzura, neřeší každopádně vůbec nic.

Autorka je kulturní antropoložka.

 

Leave A Reply