Riziko bezdomovectví roste. Řešení známe. Tak na co čekáme?

Zákon o sociálním bydlení by mohl zastavit růst počtu lidí, kteří končí na ulici. Mnohé příklady ze zahraničí ukazují, že tento koncept funguje. 

Když v březnu loňského roku vyšel na Novinkách článek se zprávou o zdvojnásobení počtu lidí bez domova, zejména sociální sítě byly zaplaveny komentáři a debatami s argumentační linií neodpovídající realitě. Pár příkladů: ?Budou řešit nemakačenka, cikány a čmoudy, ale poctivým lidem nedají nic.? ?Ať jdou makat, mně taky nikdo nedal nic zadarmo.? ?Bydlení může mít každý, stačí jenom chtít!?Ty jsou velice dobře zapamatovatelné, protože pořád kopírují stanoviska, se kterými se potkáváme rovněž v offline světě. Jak se situace vyvinula a koho by měla znepokojovat?

Neznám žádný spravedlivý metr na poctivost při rozhodování o tom, kdo by měl mít právo na bydlení a kdo ne. Vina se zpravidla hledá v nedostatku individuální zodpovědnosti a v chybějící motivaci lidí bez domova. Říká se, že je každý svého štěstí strůjcem, ale to zkrátka není přesné. Bytová politika po roku 1989 nezohledňovala proměny české společnosti. Bezdomovectví je tak do značné míry důsledkem nedostatečně regulované liberální ekonomiky. Velká část obyvatelstva proto žije v nelidských podmínkách a mnozí o bydlení za uplynulé roky přišli, případně je ztráta střechy nad hlavou brzy čeká.

Bezdomovectví roste

V České republice se počet lidí, kterým se vyplácí doplatek na bydlení, za posledních pět let ztrojnásobil ? k minulému roku jich bylo 187 000. Jak se ukazuje i v jiných státech Evropy, získat a udržet si bydlení není taková samozřejmost, jak se mnozí diskutéři na sociálních sítích i v parlamentu domnívají. Počet rodin a jednotlivců žijících v dočasném či nevyhovujícím bydlení napříč Evropou roste. V Londýně se množství rodin v dočasném ubytování zvýšilo od roku 2010 o 50 procent. Ve Varšavě od roku 2013 stoupl počet lidí, kteří prospávají v nouzových přístřeších, o 37 procent. V Aténách je nyní jeden ze sedmdesáti lidí bez domova. A taková čísla zkrátka nelze připsat na vrub individuální nezodpovědnosti ani nedostatku motivace.

Když se bavíme o bezdomovectví, není řeč jen o lidech, které vídáme posedávat v parcích na lavičkách a v blízkosti nádraží. Neexistuje homogenní skupina ?bezdomovců?, každá zkušenost je odlišná.

Je důležité si stále opakovat, že se bezdomovectví může týkat také vaší babičky, dejme tomu na Ústecku, která žije sama a které důchod nevystačí ani na zaplacení základních potřeb, jako jsou bydlení, potraviny nebo léky. Čtenáře a čtenářky Alarmu to možná nepřekvapí, leckoho ale ano. Jen pro připomenutí, krize bezdomovectví nezasahuje výhradně severní část republiky, projevuje se i v Praze. Šestý nejbohatší region Evropy není zdaleka městem blahobytu pro každého obyvatele.

Stejně tak se situace bezdomovectví může ? a v našich podmínkách s velkou pravděpodobností bude ? týkat i mladých dospělých, vycházejících z dětských domovů, a to bez ohledu na region, v němž žijí. Bezdomovectví až příliš často dopadá rovněž na rodiny ? zejména takové, v nichž matka samoživitelka vychovává své děti. Problematická je situace osob s fyzickým postižením či psychickými poruchami. Potížím čelí lidé, kteří opouštějí vězení, a stejně neblahý je stav osob opouštějících ústavní péči. K bezdomovectví členy společnosti zásadním způsobem stahuje zadluženost. Když se podíváme na mapu exekucí, zjistíme, že každý den je zahájeno 1 863 nových exekucí a každý desátý dospělý člověk je v exekuci.

Bezdomovectví, ve své široké definici a komplexnosti ? od zjevného přes skryté až po ohrožení ztrátou bydlení ?, opravdu není okrajová záležitost, týkající se několika ztracených jedinců. Nejde jen o anonymní lidi z ubytoven, které vidíme ve večerních zprávách.

Bydlení je prý základní lidské právo, no a co?

V okamžiku, kdy se situace začne dotýkat našich blízkých, pravděpodobně zpozorníme. A mnohem citlivěji si uvědomíme, že existenční problémy ani krize nejsou tak vzdálené, jak se může zdát. Velice snadno se mohou dotknout i nás. V takovém případě se hned zdá mnohem příjemnější představa získání bydlení, aniž by se člověk musel zadlužit na třicet let a nakonec žít v baráku, jehož hodnota v době splacení hypotéky nebude ani odpovídat částce, kterou do něj vrazil. Spousta lidí tak uvědomí, že na hypoteční úvěr ani nedosáhnou, že privatizaci bytů za nízké ceny propásli a nemají štěstí na štědré příbuzné, kteří by jim jeden ze svých bytů darovali jako projev dobré vůle. Stejně tak intenzivněji začneme vnímat, že i kdyby bylo nájemné v bytě, na nějž máme půlroční smlouvu, o několik tisíc nižší, stále budeme do bydlení investovat většinu svého příjmu. Nedostupnost bydlení, ztráta bydlení a bezdomovectví spolu zkrátka souvisejí a málokdo z nás se může cítit před těmito hrozbami v bezpečí.

O bydlení se často neuvažuje jako o lidském právu, ale jako o tržní komoditě, kterou si člověk musí zasloužit. Z bydlení, které má být základní jistotou, se tak stává prostředek pro kumulaci zisku.

Situace se ani po zveřejnění alarmující zprávy o růstu bezdomovectví k lepšímu neobrátila. Naopak, řešení bezdomovectví, které by vycházelo ze systémového nastavení, je často doprovázeno ? jak pozoruji ve své každodenní práci ? nenávistí k lidem v tíživé životní situaci, bezradným spínáním rukou nad problémem, prázdnými sliby i posměšky.

Známe řešení, tak na co čekáme?

Faktory uváděné ve výzkumu Ministerstva práce a sociálních věcí související se vznikem bezdomovectví, jako je zadlužení, závislost na alkoholu a nezaměstnanost, jsou bez pochyby důležité pro monitorování situace. Když ale situaci obrátíme, samotné oddlužení, abstinence a nalezení práce situaci bezdomovectví neřeší.

Rétorická cvičení mnoha politiků jsou prostoupena proklamovanými snahami o řešení bytové situace v Česku. Ze všech politických stran slyšíme uvědomělé hlasy, že je třeba přijmout zákon o sociálním bydlení. Stejné hlasy se ale od řešení vzdalují s každou další neinformovanou větou ve chvíli, kdy sebevědomě mudrují před televizními kamerami, že bydlení si člověk musí zasloužit nebo že za situací většiny lidí bez domova stojí jejich lenost a nedostatečná motivace a že právě takovým by se jen tak pomáhat nemělo.

?Bydlení především? ? tedy housing first ? je specializovaný program pro ty nejpotřebnější. Častým argumentem je obava, že lidé, kteří byli dlouhodobě bez domova, trpí duševními poruchami a závislostmi, nezvládnou samostatné bydlení. Housing first znamená, že bydlení je na prvním místě, nikoli že bydlení je to jediné, co je lidem poskytnuto ? bydlení vždy doprovází nabídka flexibilní podpory podle individuálních potřeb a preferencí konkrétního uživatele programu. Tento dlouhodobý program má v Evropě osm základních principů, důležité je žádný z nich neopomenout.

Je skvělé, že i v České republice se objevují obce, které berou tyto principy za své a snaží se je uplatňovat. Brněnská pilotáž nám je inspirací a snažíme se o aplikaci i v jiných částech země. Důležité však je, aby byl přístup k bydlení nepostradatelnou součástí celostátní politiky.

Bezdomovectví jako krizový stav, který se nebude opakovat

Většina lidí se ptá, kolik by takovým program stál a jestli může fungovat opravdu všude. Jistě, stojí to peníze, ale jak sledujeme v zemích, v nichž se program už uplatňuje, vždy je výhodnější bezdomovectví ukončovat, než ho managovat. U nás je tento přístup stále novinkou a převládá spíš způsob managementu neboli správy bezdomovectví, který sice cílí na pomoc lidem bez domova, ale příliš se nesnaží umožnit lidem znovu bydlet.

Ukončením dlouhodobého a opakovaného bezdomovectví může uplatňování principu housing first šetřit třeba náklady na lékařskou pohotovost, služby v oblasti péče o duševní zdraví a léčbu drogové a alkoholové závislosti stejně jako náklady na orgány činné v trestním řízení nebo v oblasti sociálního zabezpečení.

Když se bavíme o evropských zemích ? třeba o Finsku a jeho Národní strategii pro řešení bezdomovectví nebo o uplatňování housing first ve Spojených státech ?, vyvstává otázka, jestli jsou tato řešení přenosná do českého kontextu. S podobnými obavami, zda může takový systém fungovat, se ale američtí odborníci setkávají v každém městě, které o zavedení tohoto programu uvažuje, a to přesto, že ve stovce dřívějších projektů tento recept fungoval a funguje.

Bezdomovectví není přirozenou součástí společnosti ani neměnným stavem, proto je možné ho ukončit. Neznamená to, že se lidé bez domova už nikdy nebudou ve společnosti vyskytovat. Projekt sociálního bydlení by měl zajistit, že se do bezdomovectví jako krizového stavu člověk dostane velice zřídka, a to jen na krátké období, které se nebude opakovat. Bydlení musí být základem pro řešení situace lidí bez domova a až následně je možné řešit vše ostatní. Zkusme to a uvidíme.

Autorka je sociální antropoložka. Působí v Platformě pro sociální bydlení.