Rodičovství v pozdním kapitalismu

Sdílená péče je ideál, který by si zasloužila každá rodina. Bohužel u nás zůstává luxusem pro pár tisíc lidí.

U fontánky s vodou stojí malé dítě a celé mokré hystericky pláče. Je to moje dítě a právě prochází obdobím vzdoru, mlátí sebou o zem a odmítá odejít. Dostat dceru mimo dosah vody se mi nakonec podaří až napotřetí, promočená pak nekonečně dlouho řve na celé hřiště. Není k utišení. Těžko říct, co všechno se mi v tu chvíli honí hlavou ? strach z toho, že se dcera, teď už nahá, nachladí, se střídá se stresem, kolik lidí se na mě začne nepřátelsky dívat, a jestli to celé neskončí u nadávek. Nebylo by to poprvé. ?Moje děcka už v roce a půl spořádaně seděly, ale tenhle váš spratek hlučí na celou tramvaj,? seřvala mě jednou nějaká starší žena, když jsme s dětmi jeli domů a to mladší si dovolilo lozit po sedačce nahoru a dolů. Zkrátka, být matkou malých dětí znamená být pořád jednou nohou v průseru. Bezprostřední i vzdálené okolí má často pocit, že výchova dítěte je ideální příležitostí pro dovýchovu matky, a ryze osobní a intimní prostor narušují s dechberoucí samozřejmostí i úplně cizí lidé.

Hledá se táta

Jak se děti dynamicky mění, mění se i jejich potřeby. Někdy to skoro nejde usledovat a někdy to skoro nejde zvládnout. Nepříjemné chvíle k rodičovství samozřejmě patří, jen se o nich tolik nemluví. Z reklam se na svět dívají šťastné rodiny, kompaktní a spokojené, jenže realita je úplně jinde. O malé děti se, alespoň v Česku, starají převážně ženy a na jejich hlavu potom dopadá většina výtek. Otcové jako by ani neexistovali. Že by rodičovství automaticky nemělo znamenat mateřství, zůstává ideálem, který je v současných podmínkách, kdy odpovědnost za finanční chod rodiny nesou primárně lépe placení muži, skoro utopický. ?Já bych si to i chtěl zkusit,? říká mi kamarád z maloměsta, ?ale manželka by nás neuživila, tak jsme vlastně oba pořád trochu frustrovaný. Já, protože se s dětma vídám málo a jsem unavenej z práce, ona, protože to na ní doma všechno leží.?

Fakt, že péči sdílíme, znamená i to, že žijeme ve společném světě ? se vším všudy. I když je to někdy extrémně vyčerpávající, přála bych to všem.

Představa o dokonalé matce a její nezastupitelnosti, malé povědomí o každodenních starostech souvisejících s výchovou dětí a finančně i společensky devalvovaná péče vytvářejí celý řetězec falešných očekávání, která se v kontaktu s realitou snadno promění ve zdroj frustrace a pochyb o vlastní schopnosti být dobrým rodičem. Pocit, že matky dělají pořád něco špatně, přiživuje v Česku kdejaký odborník na výchovu s železnou pravidelností. Přitom je dokázané, že rodiny, kde si péči rovnoměrně dělí oba rodiče mezi sebou a do starosti o malé děti se v maximální možné míře zapojují od narození dítěte i muži, patří k těm nejlépe fungujícím. Například ve Švédsku klesla díky ?tatínkovským kvótám? a celému systému ?shared paternal leave? rozvodovost a výrazně se zmenšila i genderová nerovnost. Jenomže v Česku si tenhle luxus nemůže dovolit jen tak někdo.

Problém je práce

Možnost přenést primární odpovědnost za uživení rodiny z muže na ženu je možná pro ty dvě procenta rodin, které u nás takto oficiálně fungují, důležitou změnou. Každá rodina, která si může dovolit vzepřít se genderovému řádu, je na symbolické rovině důležitá. V pozadí rozhodnutí vyslat ženu do práce a muže na rodičák může být touha respektovat rodičovství jako odpovědnost dvou lidí nebo odvaha vymezit se proti stereotypním normám, mnohem častěji jsou ale důvodem hlavně socioekonomické podmínky. Emancipace by ale neměla znamenat jenom výměnu rolí pro horních deset tisíc. A také by měla být něčím víc, než jen přenášením toho nejhoršího z péče i práce na ty, kteří si důležitost společné výchovy uvědomují, ale ve snaze důstojně přežít, zachází až na hranici svých sil.

Ani víc než sto let od zavedení osmihodinové pracovní doby nemáme odvahu realizovat takový systém, který by lidem práci ubíral, ne přidával a zároveň by mohli ze svých výplat normálně žít. Tlak, který dnes zažívá většina mužů, strach ze ztráty zaměstnání, obavy, že nedostojí svému ?úkolu? a selžou, jsou obrovské. Dá se to srovnat s vyčerpáním a frustrací, které s sebou často nese práce matky na plný úvazek. Představa, že to mužům vyhovuje, je mylná. Nést na svých bedrech většinu finanční odpovědnosti a téměř nevídat vlastní děti není nic příjemného, stejně jako automatická výhradní péče matky.

Stres, že se mi rodinu nepodaří uživit, sama moc dobře znám. Pocit, že prací děti okrádám o náš společný čas, přichází pokaždé, když se mi toho nabalí jen o trochu víc. S mužem na rodičáku a vstřícnou pracovní dobou přitom patřím k té nejprivilegovanější skupině rodičů u nás. Většina rodin dnes nemůže praktikovat sdílenou péči ani ve snu. Důvodem je pevná pracovní doba, fakt, že práce už dávno neznamená kvalitní život, a taky to, že jsme svobodu přestáli chápat především jako rovnost.

?Prý má naše dítě nějakou poruchu,? říká mi ironicky můj partner a přidává k dobru nějakou klasickou příhodu z dopravního prostředku, kterých má stejně jako já mraky. Vím, o čem mluví, a vím taky, jak vysilující je čelit některým situacím s dětmi. Fakt, že péči sdílíme, totiž znamená i to, že žijeme ve společném světě ? se vším všudy. I když je to někdy extrémně vyčerpávající, přála bych to všem.

Autorka je redaktorka Alarmu.