Budou penízky, bude jich tolik, že je neunesem

První z řady reportáží Hrdinové kapitalistické práce, přinášející svědectví z prostředí nejhůře placených zaměstnání, nás zavádí do prádelny nemocnice v pražském Motole.

Vedla mě po schodech dolů. Svěřovala jsem se jí se svými obavami, že to nezvládnu. Uklidňovala mě, ať nemám strach, že každý jednou začínal. Jak jsme se blížily, slyšely jsme čím dál větší hluk. Šly jsme špatně osvětlenou chodbou a pak jsme vešly do ohromné haly. Bílé světlo zářivek ji osvětlovalo víc než chodbu, ale stejně ne dostatečně. Uvnitř byla spousta velkých strojů, praček, sušiček, mandlů a žehlicích lisů. Vonělo tam čerstvě vyprané prádlo. Lidé museli mluvit hodně nahlas, aby se v hukotu strojů vůbec slyšeli. Moje průvodkyně mě dovedla k mistrové. Klidná, usměvavá žena se mě zeptala jen: ?Jak se jmenuješ??

?Alex,? odpověděla jsem.

?Á máme tady exotiku,? zasmála se a řekla, ať mě odvedou k Elence.

?Co mám dělat?? zeptala jsem se, když mě představili Elence, malé starší ženě s pečlivě upravenými vlasy a přísným pohledem za silnými brýlemi. Právě připínala kalhoty do mechanického ramínka. Mávla rukou před fotobuňkou a ramínko odjelo na visutém dopravníku nahoru.

Jedna si vydělává tak málo, že vychází jen s obtížemi. Celé dny se navíc bojí o svého muže, který nemůže chodit a je doma sám. Druhá chodí do práce ráda, s penězi vyjde, ale nemůže si ani vzít dovolenou, když je nemocná.

Elenka se mnou popošla o kousek vedle k místu, kam ramínka přijížděla, a vzala z velkého kovového vozíku kalhoty. Ukázala mi, jak je mám složit, že nesmí být naruby a příliš zmačkané. Připnula je do ramínka a zase mávla rukou. Ramínko odjelo nahoru. Vzala jsem další kalhoty do ruky a zkusila to taky. Pak mi ještě ukázala, jak se připínají noční košile, které se věší opačně, a pak operační pláště. Práce se mi zdála jednoduchá a s chutí jsem se do ní pustila. Prádlo jsme braly z velkých vozíků, které stály vedle nás, a když byly prázdné, dojely jsme si pro další na místo, kde se prádlo třídí, když vyjíždí ze ždímačky.

Po hodině a půl jsem měla pocit, že tam stojím celé věky a jen věším a věším. Bylo to k nevydržení, chtělo se mi brečet. Měla jsem žízeň, chuť na cigaretu, bolela mě záda i ruce, chtěla jsem si lehnout do postele, dostala jsem strašný hlad. A najednou jsem si uvědomila, že svítá, i když jsem byla ve čtvrtém podzemním podlaží. Motolská nemocnice stojí v kopci, a proto jsou i v prádelně okna.

Asi po dvou hodinách mi Elenka řekla, ať si skočím na dvorek na rychlý cigáro. A pak mi dala napít vody a nabídla mi bonbon. Bylo mi hned líp. Ptala se mě, jestli jsem tam za trest, nebo za peníze. To znamená, jestli mě tam poslal pracák, anebo dělám obecně prospěšné práce. Nechtěla věřit, že jsem si tu práci našla sama, dobrovolně.

Na inzerát jsem narazila na stránkách úřadu práce. Skvěle odpovídal tomu, co jsem chtěla zkoumat. Šlo o nekvalifikovanou, ale zároveň potřebnou a užitečnou práci, navíc ve veřejné instituci. V agentuře se mnou uzavřeli smlouvu na hlavní pracovní poměr za jedenáct tisíc měsíčně. Mým zaměstnavatelem totiž nebyla Nemocnice Motol, ale firma Midian ? Coral, v.o.s. To je společnost, která má s Nemocnicí Motol smlouvu na pomocné práce v kuchyni a roznášku jídla.

Nebude vám cenově vyhovovat

V půl dvanácté byla pauza na oběd. Elenka mi vysvětlila, že oběd by pro mě byl drahý, protože pracuju ?pod Natašou?. To znamená, že jsem zaměstnaná agenturou. Nataša je asi třicetiletá Ukrajinka, která pro nás ztělesňuje Midian ? Coral. S ní jednáme, ona vyplácí mzdy, ale když je hodně práce a málo lidí, taky sama pracuje u strojů. Vedle mistrové je to naše druhá nadřízená. S ní se všechno domlouvá. Stejně mi ale vrtalo hlavou, proč si můžu dát leda polívku s rohlíkem za osmnáct korun. Elenka mě vzala s sebou a provedla mě nemocničním labyrintem až k jídelně. Sama si dala polívku, hlavní jídlo i zákusek. Srkala jsem z misky trochu té slané vody a koukala, jak se Elenka naproti mně láduje knedlíky s masem.

Že nebudu mít na oběd, mi říkala už paní v agentuře, která mě zaměstnala: ?Je tam taky jídelna, ale ta vám nebude cenově vyhovovat,? oznámila mi, když popisovala, jak moje zaměstnání bude vypadat, a doporučila mi, ať si s sebou vezmu nějakou housku. Teď jsem litovala, že jsem ji neposlechla. Osmělila jsem se a zeptala se Elenky, proč ona může mít oběd, kdežto já ne.

Ukázalo se, že Elenka je na rozdíl ode mě přímo zaměstnankyní Motola. Její mzda je tak o několik tisíc vyšší než ta moje a taky má obědy za pětadvacet korun. Zaměstanaci Motola jsou ti, kdo v prádelně pracují už delší dobu. V roce 2004 podepsal ředitel Motola Miloslav Ludvík smlouvu s pracovní agenturou Midian Coral na zajišťování pomocných prací v kuchyni, při roznášce jídla a při počítání špinavého prádla. Práce v prádelně sice ve smlouvě není, ale já a dalších asi dvanáct lidí máme smlouvu s nimi. Kdybych si oběd chtěla dát já, tak jen za hlavní chod zaplatím korun dvaasedmdesát. Což je víc, než si vydělám za hodinu. Chápu, že to si dovolit prostě nemůžu.

V průběhu dne se pracovní tempo trochu rozvolnilo. Někdy se naskytly i tři, čtyři minuty, kdy jsem si mohla sednout. Pak se práce rozjela nanovo. Ale už jsem věděla, že přijde zase klidnější chvilka, že nejhorší jsou první hodiny ráno, kdy se člověk vůbec nezastaví. Dalo se to tak snášet líp. V půl třetí padla. A já se mohla dopotácet domů.

Důchodu se možná nedožiju

Další dny přicházím před šestou, ale uvědomuju si, že bych v práci měla být dřív. Ostatní tam jsou už v půl šesté, vyčistí stroje a stihnou si dát kafe, než se dopere první prádlo. Nedokážu se však přinutit, abych vstala před půl pátou. Zato už trefím a nebloudím chodbami nemocnice. Nejvíc pracuju společně s Elenkou a Helou. Během obědové pauzy máme čas si i popovídat, během práce to nejde, protože se nezastavíme a taky se skoro neslyšíme.

Elence je devětapadesát. Je energická, popudlivá, kulhá a má cukrovku. Hlavu má snad jako jediná z prádelny pečlivě upravenou od kadeřníka, nechybí jí žádné zuby. Celou svou osobností dává najevo, že v jejím životě je všechno v perfektním pořádku. Svou práci miluje. Bydlí v Motole na ubytovně a svůj pokoj sdílí se spolubydlící, takže za něj platí jen dva a půl tisíce měsíčně. Vychovala sama čtyři děti. Když se vdala, žila na Slovensku a živila se jako švadlena. Je totiž vyučená dámská krejčová.

?Pak jsem kvůli manželovi utekla do Čech.?

?Za manželem, nebo před manželem??

?Před manželem, pryč od něj.?

?On tě bil??

?Kdyby jen to, chlastal a vodil si domů kurvy, byl to hroznej člověk.?

Když přišla do Čech, našla si práci v Avii, kde zůstala čtrnáct let. A protože to na rodinné výdaje nestačilo, přivydělávala si uklízením. V prádelně pracuje sedmnáct let. Kromě základní mzdy dostává i osobní ohodnocení. Na svůj plat si nestěžuje. Zvládá dokonce posílat peníze dětem na Slovensko a v telefonu má připojení na internet. Příští rok by měla jít do důchodu, ale ráda by ještě zůstala, aby si k důchodu mohla přivydělávat. Plánuje dokonce, že by si našla nějaký malý byt.

Moje druhá kolegyně Hela je tichá a laskavá. Vysvětluje mi, jak to v prádelně funguje, a trpělivě mi odpovídá na otázky. Vyzařuje z ní zvláštní klidný smutek. Je jí šestapadesát a stará se o nemohoucího manžela. Žijí v druhém patře malého domku asi deset kilometrů za Prahou. Pronájem je za mírnou cenu, bydlení je vyjde dohromady zhruba na tři tisíce. Hela se totiž stará o starou paní, která jim horní část domku pronajímá. Ta ale bydlí v centru Prahy a Hela za ní musí dojíždět. Nakupuje jí a i jinak ji obstarává. Vyjíždí každé ráno autobusem v půl páté, vstává tedy v půl čtvrté. V práci je do půl třetí, někdy pak ještě jede obstarat svou bytnou, pozdě odpoledne dorazí domů, postará se o manžela, uklidí a připraví jídlo na druhý den. Hotovo má kolem půl osmé. ?Pustím si pak zprávy, ale skoro vždycky u nich usnu.?

Dosavadní Helina mzda byla 9900 korun hrubého, ale teď má poprvé brát vyšší plat. Je totiž únor 2017 a od ledna vláda zvýšila minimální mzdu na jedenáct tisíc. Hela se v sociálním systému nevyzná. Neví ani, jestli má nárok na nějakou pomoc. Jenom za manželovy léky platí měsíčně tři tisíce korun. Vycházejí jen s obtížemi. Do důchodu jí zbývá šest let. Nevěří však, že důchod vůbec někdy bude brát. ?Oni to do tý doby stejně změněj, anebo se ani nedožiju,? usmívá se smutně, bez hořkosti, ale i bez ironie.

Klidně chcípni, hlavně přijď

Kolegyně Marta od vedlejšího mandlu šla v pondělí ráno s bolavými zády a kolenem k doktorovi, i když jí to Nataša rozmlouvala s tím, že v pondělí se k doktorovi prý chodit nesmí. Je totiž moc práce a nás je málo. Marta dlouho čekala, než dostala termín vyšetření, a tak se rozhodla neposlechnout. Koleno ji bolí od té doby, co nastoupila. Elenku taky bolí koleno a mě v pátek začalo bolet taky. Asi je to tím, jak si nohou pomáhám při skládání kalhot. Nejdřív jsem se smála, že mě už taky píchá v koleni, ale pak jsem si s hrůzou uvědomila, jaké peklo by to bylo, kdyby mi to zůstalo. Přes víkend mě bolest naštěstí přešla.

V deset hodin se Marta vrátila od doktora. Má něco s páteří a zánět v těle. Dostala léky a poslali ji na rehabilitaci, ale rehabilitační středisko má volno až v dubnu. Říkala, že do té doby to nevydrží. Jenže kdyby měla hledat jiného doktora a jít znovu na vyšetření, musela by se zase uvolnit z práce a nejspíš by si na to tentokrát musela radši vzít dovolenou.

Hodně lidí je nemocných, kašlou, teče jim z nosu, ale přesto chodí do práce. Nemoci se tak mezi námi rychle šíří, i já cítím, že mě začíná škrabat v krku. Další dny se s námi nemoci vlečou, už je špatně skoro všem.

 

 

Ráno před šichtou se ženské na dvorku bavily o tom, že Berta je zase nemocná a nepřišla. Nataša ji prý asi brzy vyhodí. ?Se jí nemůžeš divit, k čemu je jí takovej zaměstnanec, kterej je pořád nemocnej?? Elenka říkala, že sama na nemocenskou nechodí. Když byla před časem nemocná, vzala si dovolenou. Pět dní dovolené a zase byla jako rybička. Jen to koleno ji tedy trápí, na dnešek kvůli tomu nespala, ale to jí v práci nebrání. Sice hodně kulhá, ale když tlačí těžký vozík plný prádla, vypadá to, jako by na bolest zapomínala. Pro Elenku je tahle práce vlastně náplň života. Snad jí dovolí, aby tam dělala i příští rok, když už bude v důchodu.

O obědové pauze říkala jiná kolegyně, že ona na nemocenskou stejně nemůže jít, protože by pak nezaplatila nájem, ale že je taky nemocná. Kolega Libor zase musí splácet exekuci. Mohl by si kvůli chřipce vzít dovolenou, jenže to neudělá, protože je nás málo. Solidarita s ostatními je jedním z důvodů, proč lidé chodí do práce i nemocní. Nikdo z nich explicitně neřekl, že jim to nadřízení nedovolí. Jen Marta si přisadila, že jí nenechali před časem jít na nemocenskou, i když brala antibiotika, a že jí dovolili jen dva dny dovolené, aby se trochu vyležela. ?Klidně chcípni, hlavně přijď,? usmála se hořce.

Alexis dorazila!

Když někdo onemocní, je to skutečně problém. Znamená to víc práce pro ostatní. Jednoho rána nepřišla Hela. Nikdo nevěděl, co s ní je. Zle je už i nezdolné Elence. Kašle a má zarudlé oči. Další den Hela přišla. Klepala se, třásl se jí hlas a měla v očích slzy. Její manžel měl noc před tím infarkt. Odvezli ho k nám do Motola, ale Hela nevěděla, jak ho tam najít. Elenka jí slíbila, že jí pomůže, v nemocnici se totiž dobře vyzná. A zároveň prohlásila, že i když si chtěla vzít kvůli nemoci dovolenou, aby se vyležela, zůstane. Není totiž jasné, jak to s Heliným manželem bude dál, a jen ony dvě vědí, jak se opravuje věčně zaseklý skládací stroj a kam se pak prádlo ukládá. Mistrová nakonec rozhodla, že to naučí i mě, aby nás to umělo víc.

U oběda mi Elenka říkala, že problém je, že je nás tak málo. Práci u ramínek, kterou mají dělat tři, děláme většinou jen dvě, a proto je to tak náročné. Taky říkala, že nemocní bývají hlavně lidé zaměstnaní přes agenturu. ?Motol dotuje agenturu, a ne naopak,? prohlásila naštvaně.

Nastoupila jsem v úterý. Když jsem pak přežila první pondělní směnu, byla jsem ráda, že to nebyl můj první pracovní den. Po víkendu je totiž prádla opravdu mnohem víc, nejsou žádné přestávky kromě obědové pauzy a pracuje se deset až jedenáct hodin. Přesto se mi všichni zdáli podivně optimističtí. Jako by každá halda prádla byla úžasná věc, kterou dohromady s potěšením zdoláme. Až po chvíli jsem pochopila, že se mě snaží povzbudit, protože se bojí, že pondělní nápor nezvládnu.

Vždycky, když jsem šla pro další prádlo a vlekla jsem se, protože už mě všechno bolelo, zeptal se mě Michal, který prádlo třídí, jak to jde a jestli jsem v pohodě. ?Dnes pracujeme přesčas, aspoň budou penízky. Bude jich tolik, že je neunesem,? žertoval.

Druhý den ráno jsem byla vyčerpaná a vstala jsem o něco později. Do prádelny jsem přišla přesně v šest. ?Alexis dorazila!? vykřikla Elenka s úlevou v hlase a pak na vysvětlenou dodala: ?Včera bylo pondělí…? Mysleli si, že po pondělku možná odpadnu. Kdybych nevěděla, že mám před sebou ty pondělky už jen dva, možná bych opravdu odpadla.

Já a exekuce?

Ve středu ráno jsem procházela kolem Michala. Stál u své skříňky a nadšeně na mě halekal: ?Dneska kolem tebe budou lidi veselí!? Ptala jsem se proč. ?Protože dneska berou!? Ten den měli dokonce dostat o něco víc i ti, co pracují ?pod Natašou?. Byla to první výplata po zvýšení minimální mzdy.

Nebyli veselí. Vypadali stejně unaveně jako jindy. Někteří působili spíš rozpačitě. Elenka byla nabroušená. Nadávala na kolegu Radka, že si stěžuje, že má furt stejně peněz. ?Ale že má exekuce, to už mu nedojde,? ufrkávala pohrdlivě. Hela pak nesměle špitla, že má taky stejně jako minulý měsíc. Šly jsme se podívat na její výplatní pásku. Byly tam odečtené položky za zdravotní a sociální pojištění a pak EX a nějaké číslo. Elenka na to ukázala a řekla: ?Co je tohle?? Hela nejistě prohlásila, že to tam měla vždycky. Elenka jí řekla, že to bude exekuce, Hela vypadala vyděšeně a překvapeně: ?Já a exekuce??

Poslaly jsme ji za Natašou, aby zjistila, co to je. Byla to exekuce. Postupně se ukázalo, že v minulosti Hela několik měsíců nepracovala. Její muž tehdy ještě vydělával, byla v domácnosti a nenapadlo ji jít na pracák. Neplatila si zdravotní pojištění, a tak vznikl dluh, který mezitím narostl do značné výše. A teď, když pracuje, jí to strhávají. Do prosince vydělávala tak málo, že to ani nezaznamenala. Nezabavitelné minimum totiž v podstatě odpovídalo její čisté mzdě. A nebydlí v místě svého trvalého bydliště, takže jí nechodí soudní obsílky.

Nebyla sama, kdo ten den zjistil, že je v exekuci. Zoufalé pohledy dávaly tušit, kolik lidí dnes dostalo méně, než čekali, a nálada v hale byla pochmurná. Jen vždy dobře naladěný Michal se zdál v pohodě. Sice taky splácí, ale ví o tom už dlouho a je s tím smířený. I když pracuje o pondělcích přesčas, nevydělá si moc navíc, protože většina stejně padne na exekuci. Přesto by ho nenapadlo jít pryč a nechat ostatní pracovat přesčas samotné.

Dortík na Flóře

Ten den jsem s Michalem odcházela z práce. Procházeli jsme chodbami a jeli spolu výtahem. Celou dobu mi nadšeně vyprávěl o svém životě. Žije v Motole na ubytovně. Platí pět tisíc za pokoj, na všechno ostatní mu zbývají zhruba tři tisíce. Je moc rád, že protáhli metro až do Motola. ?Od tý doby, co tu je metro, si občas koupím lístek za čtyřiadvacet korun a jedu nakoupit do Billy na Petřiny, za půl hodiny stihnu dojet tam a zpátky a mezitím nakoupit,? vyprávěl nadšeně. Konečně si tak může levně nakoupit jinde než v obchodech v nemocnici. Vzpomínal taky, že když měl peníze, jel prý na nějakou stanici metra na áčku, kde je obchodní centrum a v něm Světozor. ?A tam jsem si koupil zákusek a vyfotil se s ním, abych měl vzpomínku, jak si fajně žiju.?

Když jsme se blížili k východu, ptal se mě, jestli si jdu koupit lístek.

?Ne, mám tramvajenku.?

?Vážně? Tramvajenku? To jako na celý měsíc??

?Jo, na celý měsíc,? zalhala jsem. Nechtěla jsem přiznat, že mám celoroční, protože takový výdaj by Michala asi zaskočil.

Revizoři kontrolují cestou do Motola jako zběsilí a nejvíc ráno před šestou. Takže všichni moji kolegové, kteří nejsou schopni si našetřit na tramvajenku a mají jen minimální mzdu, za lístky svědomitě platí. Mnozí si právě jízdou načerno uhnali v minulosti exekuci a dalších se bojí. Za cestu do práce a z práce dají víc, než vydělají za jednu hodinu.

Ta práce je krásná

Další pondělí bylo ještě horší než to předchozí. Celý den jsme věšely a věšely. Přes deset hodin v kuse, kromě pauzy na oběd, kterou jsem si dobrovolně o deset minut zkrátila. Děsil mě totiž pohled na vozíky plné prádla i představa, že prádlo ze ždímačky pojede celé odpoledne stejným tempem jako dosud. Nakonec jsme přeci jen měli asi pět minut pauzu. To byla taková nádhera! Pondělek na těle cítím ještě ve středu.

Ta práce je přesto krásná. Prádlo je příjemně vlhké, a i když nevoní, je z něj cítit čistota. Taky je to práce užitečná, což všichni, kteří ji dělají, vědí a jsou na to náležitě hrdí. A je efektivní. V dobře promyšleném systému dělá každý, co může, aby to dobře klapalo. Denně se tak vypere fůra prádla a nejen to ? taky se vyžehlí, složí a odexpeduje zpátky do nemocnice.

 

 

Kromě toho, že košile a kalhoty věším na ramínka, kontroluju, jestli někde nezůstal flek, jestli nechybí šňůrka, knoflík, anebo někde není díra. Vezmu kus prádla do ruky, věším ho na ramínko, urovnávám, někdy před tím vyklepávám, když je zmačkané, a přitom si ho prohlížím, aby mi neutekla nějaká závada. Pak ho zaklapnu do ramínka a mávnutím před fotobuňkou posílám dál. Zvlášť se odesílají věci z JIP, LDN nebo z ÁRA a taky se zvlášť perou v takových dírkovaných pytlích. Hodně činností je zautomatizovaných: praní, ždímání i žehlení, ale do mandlů, žehlících lisů a sušiček už dávají prádlo lidé. My s Elenkou a Helou děláme kalhoty, pláště a noční košile. Co je rozbité, posíláme nahoru ?na šijovnu? švadlenám.

Ve čtvrtém podzemním podlaží

Ze závěsného systému padají ramínka. Jsou těžká, vyrobená z kovu a dřeva. Občas mě zasáhnou do ramene, naštěstí zatím nikdy do hlavy. Už se ani neotočím, když to vedle mě padá, zvykla jsem si. Jsem tu už čtvrtý týden a vím, že musím odejít a hledat si další práci. Nechce se mi. Panuje zde solidarita mezi lidmi, kteří si pomáhají s prací, je tu přátelská atmosféra. A v prádelně to navíc vře, protože se očekávají změny, kterých se všichni bojí.

V dubnu má celou prádelnu převzít nová firma. Elenka mi slíbila, že se za mě přimluví, aby mě vzali pod sebe, a já tak brala vyšší mzdu. Ale z těch, které zaměstnává agentura, nikdo nevěří, že by mohli mít takové štěstí. Říká se, že ?převezmou jen ty, co spadaj pod Motol?. Motolští ale věří, že jim zůstanou jejich mzdy a zaměstnanecké výhody, jako je levnější oběd v kantýně.

Převzetí prádelny novou firmou je velké téma. ?Byli tady a vypadaj mile, ale uvidíme. Já tady dělám devět let, teď je to dobrý, ale kdyby to nešlo, odejdu,? říkala mi jedna paní, která žehlí cíchy. Bojí se hlavně ti, které zaměstnává Motol. Ostatní berou tak málo, že hůř už být nemůže. Budou prý také modernizovat a budou mít novou účetní, bude jezdit až z Ostravy. ?Uvidíme,? říkají si mezi sebou všichni zaměstnanci. Když ale poslední týden přišli z nového vedení na inspekci, nesměli jsme si sednout ani ve chvíli, kdy zrovna nebylo prádlo.

Na dvorku, kam chodíme během obědové pauzy, se řeší všechno podstatné. Kromě obav z budoucnosti, které mají skoro všichni, se taky probírá, kdo si žije nad poměry a pak na konci měsíce žebrá od ostatních. Louděním opovrhují. Vždyť všichni mají málo, i když někteří ještě míň. Nikdo tu neřeší, že rozdílné mzdy na pracovišti porušují zákoník práce, ale všichni to vnímají jako nespravedlnost.  Spravedlnosti se však dovolávat neumějí a zjevně vůbec nepřemýšlejí nad tím, že by si mohli stěžovat někde jinde než o pauze na dvorku.

Makat se bude stejně furt

Když jsme s Liborem a Martou ke konci směny vkládali prostěradla do mandlu, Libor řekl, že za komunismu se udělala práce a pak se mohlo jít domů, kdežto teď se musí čekat, až jsou hotoví všichni. Liborovi je třiadvacet a komunismus zná jen z vyprávění ostatních. Evidentně je to pro něj ale bájná doba, kdy bylo po všech stránkách lépe. Podával mně a Martě prostěradla a pak nám vyčetl: ?To vaše generace chtěla tu změnu, to vy za to můžete!?

Osmělila jsem se a zeptala se ho, jestli chodí k volbám. ?Ne, proč bych chodil? Makat se bude stejně furt.?

Na dvorku se ptám ostatních. Ani Elenka k volbám nechodí, protože ?ten krade, ten krade a ten taky?, takže prý není z čeho vybírat. Ostatní přikyvují. Největší údiv však vzbuzuje skutečnost, že ti nahoře kradou, i když vydělávají tolik moc peněz. ?No chápete to??

V dubnu nová firma prádelnu skutečně převzala. Krátce nato odešlo šest lidí. Prý proto, že je buzerovali. Pro ostatní se tím práce stala ještě náročnější. Aktuálně nová firma nabízí přes jinou ostravskou agenturu práci za 14 120 korun měsíčně s výkonnostní prémií 2500 korun. Vyžadují znalost českého jazyka slovem i písmem a základy práce na PC. Midian ? Coral stále inzeruje tutéž práci, ale už za 12 000 korun měsíčně a v prádelně se říká, že plánují dovézt zaměstnance z Ukrajiny. Ti, co pod Midian ? Coralem pracovali už dříve, mají stále jen minimální mzdu.

Ani po půl roce nemůžu zapomenout na poslední okamžik před svým odchodem. Brečela jsem. Viděla jsem Helu s Elenkou u skládacího stroje, jak tam zůstávají o něco déle, aby dodělaly práci. Jedna si vydělává tak málo, že vychází jen s obtížemi. Celé dny se navíc bojí o svého muže, který nemůže chodit a je doma sám. Druhá chodí do práce ráda, s penězi vyjde, ale nemůže si ani vzít dovolenou, když je nemocná, a tak si dál ničí své chatrné zdraví.

Poznala jsem v prádelně skvělé lidi a vstřícný kolektiv. Navíc to byla krásná a užitečná práce, kterou bych dokázala dělat, i když byla fyzicky náročná. Za tři týdny práce jsem si vydělala 8106 korun čistého, pro které jsem si musela přijít osobně, protože Nataša mi řekla, že mzdy nezasílají na účet, vyplácejí je pouze v hotovosti. Rozdíl v platech byl porušením zákoníku práce, protože za stejnou práci na stejném pracovišti náleží zaměstnancům stejná odměna.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Série textů vznikla s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Další reportáže z cyklu Hrdinové kapitalistické práce:

To je jen pro silný jedince, nikdo tu nevydrží (Práce v drůbežárně ve Vodňanech)
Neviděla jsem vyrůstat svého syna (Práce pokladní v supermarketu Albert)
To dělaj pro stroje, ne pro lidi (Ve výrobně žiletek v Krupce)
Jak jsem se nestala šičkou na Ostravsku (V třídírně odpadů na Ostravsku)
Jeden den v továrně na sladidla (V továrně na výrobu sladidel Canderel)