Ultimate magazine theme for WordPress.

Česká práce nešlechtí

86

Práce, bez kterých se naše společnost neobejde, jsou často špatně placené a přehlížené. Je nejvyšší čas to změnit.

Jsou práce, bez kterých se neobejdeme. Těžko bychom si představili náš život třeba bez učitelů, zemědělců, popelářů nebo zdravotních sester ? tedy lidí, kteří pečují o základní potřeby nás všech. Jenže právě jejich práce bývá mizerně ohodnocená, podmínky, ve kterých pracují, špatné a porušování zákoníku práce je často tak samozřejmé, asi jako když pijete vodu nebo dýcháte vzduch. Můžeme to změnit k lepšímu?

Přehlížení lidé

Naše reportérka Saša Uhlová se nechala zaměstnat v několika pracích, které jsou pro společnost nepostradatelné. Ať už se jedná o nemocniční prádelnu, třídírnu odpadu, nebo zpracování potravin, je jasné, že kdyby tyhle profese zčistajasna zanikly, následky by pro nás všechny byly nedozírné. O to horší je, že podobná zaměstnání patří k těm nejhůře ohodnoceným a přehlíženým. Lidé v nich pobírají doslova almužnu, často nemají ani na pořádné jídlo, musí žádat o příspěvky na bydlení a ničí si to nejcennější ? svoje zdraví.

Naděje na zlepšení je pro ně většinou v nedohlednu. Jeden z jejích kolegů v nemocniční prádelně odpověděl Saše na otázku, zda chodí k volbám, slovy: ?Ne, proč bych chodil? Makat se bude stejně furt.? Ukazuje se, že významná část české společnosti se zásadní změny k lepšímu prostě nedočkala. Je ostuda, že naše průměrná mzda ? navzdory dílčímu zlepšení ? nedosahuje osmadvacet let po sametové revoluci ani výše minimální mzdy v Německu. Naproti tomu naše minimální mzda je v rámci EU pořád na spodních příčkách a v ?pracující chudobě? živoří zhruba pětina zaměstnaných Čechů.

Něco se opravdu mění k lepšímu. Z nízkých platů a špatných pracovních podmínek se dnes konečně daří dělat celospolečenské téma.

Proč jsme se proti tomu dávno nevzbouřili? Někdy je zkrátka naivní chtít po lidech, kteří tráví život mezi náročnými šichtami, starostmi o rodinu a spánkem, aby se ještě veřejně angažovali a odborově organizovali. Na rozdíl od Polska nemáme tak silnou odborářskou tradici a na rozdíl od Francie ani chuť vyrážet na barikády. A navíc, společenská atmosféra u nás dlouho odborům nepřála: ?Odboráři, odboráři, vezli sračky na trakaři,? veršoval kdysi ministr financí Miroslav Kalousek, který odmítal zvýšit minimální mzdu na 8500 korun. Chtít něco po státu nebo žádat lepší plat byla prostě ostuda.

Zneužitá solidarita

Dlouhé roky selhávala i česká novinařina. Ta totiž popisovala témata související s prací a sociální otázkou spíše s empatií k těm bohatším a silnějším. Jakkoliv dnes třeba komentátor Petr Kamberský vyzývá české pracující ke stávkám, v roce 2007 napsal: ?Právo na stávku je správná věc. Stávka za vyšší mzdu je však perverzí (…) vyjednávání o platech není nutná obrana před zlovůlí kapitálu ? a proto by ji neměl zákon dovolit.? (HN, 17. 4. 2007). Jistě, doba se mění. Jenže čemu jsme se vlastně za léta postkomunismu naučili?

Prošli jsme výchovnou kůrou, která z nás měla udělat ?lidské zdroje?. Řada politiků a zaměstnavatelů dokázala zneužít toho, že lidé jsou empatičtí a mají smysl pro sebeobětování a solidaritu. Bylo snadné vštípit jim, že i když nedostanou za práci slušně zaplaceno, obětují se tím ve prospěch celku a společné budoucnosti. Firma, kde pracují, přece musí někde šetřit a naše země se zase nesmí zadlužovat, aby za nás nemusely platit naše děti…

Jaký je výsledek? Lidé se naučili snášet tlak zaměstnavatelů a špatné pracovní podmínky. Často je ovládá strach ze ztráty práce, anebo pocit studu, že když se ozvou, budou za ufňukané plačky a za sobce. Chtějí přece jen dělat dobře svoji práci a být ku prospěchu ostatním. Proto se nechávají vděčně vykořisťovat, a když jim zbydou peníze, nahromaděnou frustraci ? podle české tradice ? tlumí v putykách.

Konec radostného vykořisťování

Přesto není na místě propadat pesimismu ? něco se totiž opravdu mění k lepšímu. Z nízkých platů a špatných pracovních podmínek se dnes konečně daří dělat celospolečenské téma. Ve hře jsou odbory s kampaní Konec levné práce. A je skvělé, že se čerstvě ozvali učitelé a akademici, kteří chtějí získat víc prostředků na školství. Pokud máme překonat pověst levné montovny, je životně důležité zvýšit peníze na vzdělání a výzkum. Je zcela nepřípustné, aby učitelé měli pověst chudých ?socek? a doktorandi živořili za stipendia hluboko pod úrovní minimální mzdy. Časy Jakuba Jana Ryby, který žil a zemřel v bídě, snad už v 21. století definitivně skončily. A pokud to naši politici nepochopí, je třeba na ně tlačit ještě razantněji.

Saša Uhlová má pravdu, když píše, že lidé v nekvalifikovaných pracích často nemají takové předpoklady, aby o své situaci informovali společnost. Můžou jim ale pomoci lidé, kteří tyto předpoklady mají. Je na novinářích, aby začali důsledně popisovat systémové nespravedlnosti, nepřehlíželi chudobu, ekologické problémy a vykořisťování. A je i na lidech, kteří se chystají stávkovat, aby neomezili své požadavky jenom na dílčí zájmy svého sektoru. Můžou své aktivity spojit s vyjádřením solidarity dalším zaměstnancům a zároveň být dobrým příkladem pro ostatní.

Tlak na zvyšování platů je navíc jen jeden krok na cestě, která nás teprve čeká. Budeme totiž muset přemýšlet, jak reagovat na automatizaci práce a hrozbu zániku pracovních míst. Čekají nás převratné technologické změny, které zmenší objem lidské činnosti. Co s tím? Jak nedávno řekl šéf ČMKOS Josef Středula, měli bychom se bavit i o zkrácení pracovní doby. A tlačit na zvýšení prostředků na vzdělání a inovaci. Další řešení může spočívat v zavedení všeobecného základního příjmu. A zároveň v tlaku na větší ekonomické transfery od nejbohatších k chudým. Ať už si ale o podobných opatřeních myslíme cokoliv, jedno je jisté už dnes: stav, kdy se necháváme radostně vykořisťovat a ještě jsme za to vděční, musí jednou provždy skončit.

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

Leave A Reply