Ultimate magazine theme for WordPress.

Neviditelná pražská chudina

105

Praha bývá spojována s bohatstvím a prosperitou. Právě tady se však může lidem s nejnižšími příjmy dařit hůře než v jiných regionech.

Praha patří mezi deset nejbohatších regionů Evropské unie, aktuálně je dokonce šestá. V Praze jsou nejvyšší platy v Česku, v průměru o deset tisíc korun víc než jinde. Nezaměstnanost je minimální. Nabídka služeb, kultury, vzdělání a celková infrastruktura města možná pořád neodpovídá západním standardům, ale Praha alespoň umožňuje si na Západ přesvědčivě hrát. Kromě lidí bez domova, kteří jsou ve výrocích pražských politiků často tematizováni jako jakýsi technický problém, lidé s nižšími příjmy a chudí jako by v Praze snad ani nežili.

Chudé a bohaté Česko

Minimálně od poslední prezidentské volby se do protikladu k ?bohaté Praze? staví chudý zbytek země. Typický obraz ?chudého Česka? si běžně spojujeme se severní Moravou nebo severními Čechami a kraji jako Vysočina nebo Karlovarsko. Montovny, vyloučené lokality, rasismus, mizerné platy, dojíždění za prací, exekuce ? to je ono ?druhé Česko?, které se v médiích i mezi politiky objevilo spolu s konfliktem Praha vs. regiony. Jenže i v bohaté Praze žijí lidé z onoho ?druhého Česka? a daří se jim možná ještě hůř než v některých oblastech, které si s chudobou běžně spojujeme. Paradoxně na tom nic nemusí změnit ani současný vysoký ekonomický růst, ani pražské bohatství.

Život v podnájmech na okrajích města a dlouhé směny spojené dojížděním, často navíc v brzkých ranních nebo nočních hodinách, způsobují, že chudí lidé nejsou příliš vidět ? jejich veřejná existence se omezuje na práci.

Podle Víta Lesáka z Platformy pro sociální bydlení je vysoký ekonomický růst pro nízkopříjmové rodiny pohromou. ?Znamená to obrovské zvýšení nájmů, které rostou mnohem rychleji než platy. Nejbolestivěji to dopadá na seniory nebo na samoživitelky. Uklízečka nebo učitelka v mateřské školce v situaci, kdy se například změní majitel domu, který zvedne nájemné, nemá šanci to utáhnout.? I v Praze existují ubytovny, kterých je přibližně sto (pro srovnání: v třikrát menším Brně je jich osmdesát, v Ostravě pak ještě víc). V Praze v nich žije okolo patnácti tisíc lidí, a to včetně rodin s dětmi. Rozdílem oproti jiným regionům je, že v Praze není tak rozvinutý tzv. obchod s chudobou (i když to není zcela jisté, protože Praha není v tomto ohledu tak zmapovaná jako jiné oblasti Česka). Vzhledem k tomu, že jen zlomek lidí žijících na ubytovnách pobírá příspěvek na bydlení, se dá usuzovat, že většina z nich hradí nájem ze špatně placené práce.

V Praze neexistuje problém s prázdnými byty. ?Všechno je plné a drahé,? říká k tomu Lesák. Růst ceny bydlení podporuje také platforma Airbnb, která mění lukrativnější části měst v hotelové distrikty, ale vyšší ceny nájmů prokapávají i do méně atraktivních čtvrtí. Turistická atraktivita sice může vytvářet řady pracovních míst, ale opravdový zisk z ní mají především majitelé nemovitostí. Práce jako pokojská, recepční nebo prodavač suvenýrů naopak k těm dobře placeným nepatří. A pro spokojený život v Praze je potřeba dobře placená práce.

Za minimum v Praze

Růst minimální mzdy na 12 200 korun v případě Prahy zdaleka nemusí stačit. To potvrzuje i Saša Uhlová, která v rámci psaní reportáží o nejhůře placené práci u nás, strávila na několika nízkopříjmových pozicích skoro osm měsíců. ?Lidé, kteří v Praze vydělávají minimální mzdu, musí zároveň nést vyšší životní náklady, které život v metropoli přináší. Největší problém je bydlení. Lidé, se kterými jsem pracovala, volili různé strategie: buď se sestěhovali ve větším počtu do jednoho bytu, ale to předpokládá, že mají větší rodinu, nebo brali příspěvek na bydlení, anebo bydleli na ubytovně. Ve dvou případech nebydleli se svými vlastními dětmi a doufali, že se jim povede sehnat si nějaké solidní bydlení, a děti tak získat zpátky.?

Metodika reflektující výši HDP na hlavu, která dělá z Prahy šestý nejbohatší region EU, na špici žebříčku řadí západní část Londýna. Právě Londýn je ale městem, kde je situace s bydlením chudších lidí dost špatná. Předražené zanedbané malé či sdílené byty jsou zcela běžnou zkušeností nízkopříjmových pracujících a studentů z celého světa žijících v britském hlavním městě. Jak ukazuje například dokument BBC Super-Rich and Us, bohatství města je pro jeho chudší obyvatele nikoli výhodou, ale naopak katastrofou. Investice do bydlení pro superbohaté v těsné blízkosti starších čtvrtí doslova likviduje komunity starousedlíků. To se netýká jen početných příslušníků pracující chudiny, ale i lidí, kterým se ještě pořád říká střední třída a kterým ještě nedávno prý patřil svět. Máme se smířit s tím, že i Praha bude městem, které není pro každého?

Praha sice není Londýn, ale nedostupnost vlastnického bydlení pro část střední třídy se řeší i v českém hlavním městě. A když se bydlení stává problémem i pro kravaťáky z korporací, co mají říkat ti, kteří dobře placeným zaměstnancům a expertům vaří v hospodách kafe, obsluhují je na kasách hypermarketů nebo jim chodí uklízet? Realita prekarizovaných zaměstnanců často zahrnuje neustálé stěhování po sdílených bytech. Životní situace, která se dá považovat za snesitelnou například první rok pobytu v novém místě, se mění v dlouhodobou nutnost.

Cirkulující nájemníci

Bohatnutí regionu, pokud není alespoň nějakým způsobem distribuováno všem, má pro chudší obyvatele malý přínos a na ty nejchudší může mít dopad vysloveně negativní. Bohatství dolů ne vždy tak docela prokape, jak tvrdí neoliberální poučky, zato zvětšující se ceny nájmů i služeb prokapou dolů vždy. Přínos superbohatých rezidentů se může projevit v nárůstu pracovních míst ve službách pro luxusní klientelu, tyto služby ale můžou mít i takovou podobu, jakou popsal v jednom rozhovoru antropolog David Graeber, jehož kamarád dělal brigádníka v nonstop rozvážce humrů, zajišťující, aby každý, kdo dostane třeba ve čtyři ráno chuť na čerstvého korýše, dostal, co si žádá. Pražská situace je v něčem podobná, i když sektor služeb necílí na miliardáře, ale spíš vyšší střední třídu. A právě jejich obsluha tvoří spolu se studenty velkou část cirkulujících nájemníků.

Sektor běžných služeb vytváří ještě méně lukrativní pracovní místa, než jsou ta v restauracích, barech a kavárnách. Ale i tuto práci musí někdo dělat a také ji dělá. Jenže pokud pracovníci z těchto profesí nemají vlastní či obecní bydlení, tak pro ně vysoké nájmy znamenají život na hranici chudoby. Život v podnájmech na okrajích města a dlouhé směny spojené dojížděním, často navíc v brzkých ranních nebo nočních hodinách, způsobují, že chudí lidé nejsou příliš vidět ? jejich veřejná existence se omezuje na práci. Když se stane problémem i lístek na metro, na zábavu jednoduše nezbývají peníze.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Leave A Reply