Ultimate magazine theme for WordPress.

Radikální budoucnost se musí stát radikální přítomností

84
  • Přetiskujeme rozhovor s britským politologem a ekonomem Nickem Srnicekem o budoucnosti práce a univerzálním základním příjmu.
  • Co se skrývá za myšlenkou ?radikální budoucnosti?, o které jste před nedávnem napsali společně s Alexem Williamsem knihu?
  • Klíčovým argumentem je představa, že levice se vzdala ideje budoucnosti a že je potřeba ji získat zpět. Díky změnám na trhu práce, společně s automatizací, můžeme směřovat k postpracovní společnosti. Jde o splnění čtyř požadavků. Prvním je vyvíjení tlaku na automatizaci ? pojďme automatizovat všechnu dřinu a tvrdou práci, nakolik je to jen možné. Druhým požadavkem je zkrácení pracovního týdne ? což je klasický požadavek dělnických hnutí, především v podobě volného pátku, a tedy třídenního víkendu. Třetím požadavkem je všeobecný základní příjem, tedy určitá částka, která je poskytována všem členům společnosti bez ohledu na to, jestli pracují. Takové opatření umožňuje lidem přežít, aniž by museli pracovat. Nejedná se ale jenom o přerozdělovací mechanismus, který má pomoci chudým. Je to zároveň politický nástroj, který zesiluje hlas širokých skupin lidí nejste nuceni poslouchat šéfa, můžete jít kdykoliv do stávky a nemusíte dělat práci, kterou dělat nechcete. Čtvrtým požadavkem je skoncování s etikou práce. Pokaždé, když vznášíme uvedené požadavky, objeví se lidé, kteří se ptají: ?Ale co budeme dělat, když nebudeme chodit do práce?? Etika práce se stala ústřední součástí našich životů a toho, jak uvažujeme o sobě samých, jak spolu mluvíme a jak se socializujeme s druhými lidmi. Dokonce i ti, kdo práci nenávidí (a není jich zrovna málo) musí tak či onak být součástí společnosti, která si práce cení a v níž socializace probíhá především na pracovišti. Musíme se zbavit této ústřední role práce v našich životech a začít vytvářet alternativy.
  • Základní příjem, méně práce, delší dovolené a lepší sociální zabezpečení ? jak se tyto požadavky liší od toho, co nám předkládají sociálně demokratické strany? Takové představy přece byly součástí etablované levice.
  • Klasická sociální demokracie chce plnou zaměstnanost, o kterou opírá veškeré benefity, důchody a sociální zabezpečení. Pokud jste nezaměstnaní, je to jen dočasná situace. Nemyslím, že takový projekt je dnes ještě reálný práce je čím dál tím prekarizovanější, lidé pracují méně, tradiční benefity přestávají fungovat a riziko nezaměstnanosti se stále zvyšuje. Proto může pomoci všeobecný základní příjem.
  • Dokonce i ti, kdo práci nenávidí (a není jich zrovna málo) musí tak či onak být součástí společnosti, která si práce cení a v níž socializace probíhá především na pracovišti.

  • Abych uvedl konkrétní příklad výzkumy ukazují, že když je někdo dlouhodobě nezaměstnaný, časem si nějakou práci najde, ale horší než tu, kterou měl naposledy. Jeho schopnosti se zhoršují a ve finále je to nevýhodné i pro společnost. Pokud bychom čas bez práce mohli využít například studiem nebo získáváním nových kompetencí namísto toho, abychom hledali jakoukoliv placenou práci, byli bychom flexibilnější, soběstačnější a sebevědomější.
  • Neodstřihne nás všeobecný základní příjem od stávající sítě sociálního zabezpečení?
  • Jsou v zásadě dvě pojetí základního příjmu levicová a pravicová. Pravicová zní zhruba tak, že sociální stát, příspěvky na bydlení, příspěvky na dítě a zdravotní péči zrušíme a nahradíme to tím, že všem lidem dáme nějaký základní obnos peněz. Taková koncepce by předhodila všechny sociální služby trhu, což je důvod, proč se tolik líbila třeba Miltonu Friedmanovi. Myslím, že pro levici je důležité, aby předložila vlastní variantu nepodmíněného příjmu ? takovou, podle níž stát zajišťuje takové věci, jako je péče o děti, zdravotnictví nebo penze. To všechno si ponechme, ale zároveň poskytněme lidem určitý obnos peněz. Nemůžeme se zbavit sociálního státu ? základní příjem by pak skončil jako neoliberální dystopie.
  • Ale i kdyby vlády chtěly zavést základní příjem, ne každá na to bude mít nezbytné prostředky. Nebylo by pak lepší začít u menších skupin občanů, spíše než rovnou zavádět univerzální příjem pro všechny?
  • Co se týče toho, jak dosáhnout zavedení základního příjmu, řekl bych, že musíme začít s jednotlivými experimenty. Začít přerozdělovat peníze v uzavřených prostředích. Základní příjem je stále natolik radikální představa, že se s ní lidé nejprve budou muset nějak srovnat. Nedomnívám se ale, že cílit na konkrétní skupiny lidí je dobrá strategie ? je to stigmatizující a nedává to dohromady široký elektorát. Univerzální programy se této stigmatizace zbavují. Každý prostě dostane peníze na svůj účet, a to je všechno. Musím ale říct, že univerzální základní příjem je dlouhodobý cíl, který třeba v následujících deseti letech ani nebudeme schopni zavést. Dosažitelnější je například zkrácení pracovního týdne.
  • Co se týče automatizace, existují alespoň dva přístupy. Jeden říká, že technologie zlepšují pracovní podmínky zaměstnanců, druhý zdůrazňuje základní aspekt bojů za práva pracujících. Ironií je, že lidé, kteří těží minerály pro výrobu robotů ? jako například v Číně, Kongu nebo na Ukrajině ? žijí v otřesných podmínkách, aby udrželi proces automatizace v chodu.
  • Samozřejmě, technologie mění možnosti a náklady, ale neurčují výsledky. To je otázka politiky. Čína představuje zajímavý příklad, protože má docela silná dělnická hnutí. Také za posledních patnáct let zažívá růst reálných mezd, což z jiných zemí činí destinace s levnější pracovní silou. Následkem toho bude, že se stále více firem bude uchylovat k automatizaci práce. Řeší to například Foxconn a další. Čína je ale zároveň ekonomikou, která vůbec nejvíce investuje do pracovních robotů, protože si to požadavky na růst mezd prostě vynucují. Alespoň pokud chce zůstat průmyslovou velmocí. Tento střet je nevyhnutelný prostě proto, že žijeme v kapitalistické ekonomice. Stroje se časem stanou dostatečně levné na to, aby nahradili lidi, a co pak? Kvůli všem uvedeným důvodům jsem přesvědčen, že politika plné zaměstnanosti nebude v budoucnu fungovat, což nás přivádí k alternativě v podobě postpracovní společnosti.
  • Nejsou boje v Číně nakonec nejdůležitější? Otázka, jestli 1,3 miliardy lidí získá nějakou formu příjmu nebo benefitu, může být významnější než to, co se bude dít v Evropě.
  • Můžu k tomu uvést jeden makroekonomický argument. Čína má obrovské množství úspor, protože dosud nezavedla důchody. Pokud tam chcete mít nějakou penzi, musíte si na ni našetřit. A pokud máte takový balík peněz, vyžaduje to, abyste jej do něčeho investovali nebo někde drželi ? takže Čína začala nakupovat americké dluhopisy, ale i nemovitosti. To drží americké úrokové sazby na nízké úrovni a lidé jako Ben Bernanke tvrdí, že právě tento přebytek čínských úspor způsobil krizi v roce 2008. Takže rozhodně souhlasím s tím, že to, co se děje na největším světovém pracovním trhu, je pro budoucnost zcela klíčové. Myslím si zároveň, že čínská vláda to chápe a snaží se posunout k modelu, ve kterém se peníze spíše utrácejí, než spoří.
  • Pokud Čína stále více uvažuje v rámci domácího trhu, spotřeby, poptávky a kupní síly mezd, proč USA nedělají to samé?
  • Situace USA je značně odlišná, a to především díky tomu, že se trhy práce stávají globálními a zároveň máme vysoce pokročilé výrobní technologie. Od pádu Sovětského svazu se globální trh práce prakticky zdvojnásobil, což zároveň znamenalo, že přesunutí výroby bylo najednou jednodušší než kdy dříve. Objevila se nová zásobárna levné pracovní síly, kterou výroba začala přesouváním svých továren využívat. Pokud by Západ chtěl svoji výrobu zpět, znamenalo by to, že by musel konkurovat nejlevnější pracovní síle na světě. Přičemž s novými technologiemi budou tato pracovní místa stejně časem automatizována. To ovšem přinese velké problémy rozvojovým zemím, protože výroba byla často používána jako metoda přechodu k sektorům s vyšší přidanou hodnotou, což už v takové situaci nebude možné.
  • A stejně tak ztracená místa nebude možné nahradit sofistikovanější prací s nízkým podílem pracovních hodin, což je model, se kterým přichází Sillicon Valley.
  • Facebook zaměstnává jen zhruba 12 tisíc lidí, Google asi 60 tisíc?
  • A to jsou ti největší hráči…
  • Přesně tak. Existují průzkumy, které ukazují, že nejnovější sektory ekonomiky (tedy to, co nazýváme digitální ekonomikou) zaměstnávají jen asi půl procenta pracující populace ? ve skutečnosti tedy neprodukují významné množství pracovních míst. Součástí toho, že jsme historicky měli vysokou zaměstnanost, bylo i to, že jsme měli silný výrobní sektor, který potřeboval ke svému rozvoji velké množství lidí. Ty už teď ale nepotřebujeme. Celý svět se deindustrializuje. Počet lidí, kteří pracují ve výrobě, klesá a rozšiřují se služby, takže pokud tento trend nějak nezvrátíme, nebudeme mít ani recept na novou industrializaci.
  • Kdo a jak vytvoří postpracovní společnost?
  • To je otázka za milion? S jistotou můžeme říct, že se to nestane hned. Dnes je významná část energie investována do hnutí proti politice úspor. Myslím si ale, že tato kritika nerezonovala tak silně, jak by měla, protože jí chybí představa o tom, co dál. Potřebujeme vědět, co navrhnout namísto toho, abychom se jen kriticky vůči něčemu stavěli. Za čím stojíme? Postpracovní společnost se může stát něčím, co vede naše snahy a udává jejich směr.
  • Počkat, znamená to, že levice je neúspěšná, protože nemá vizi, na rozdíl od pravice, která vizi má?
  • Pravice už od sedmdesátých let má vizi v podobě tržního utopismu, tedy představy, že pokud uvolníme síly seberegulujícího trhu, ocitneme se v utopické budoucnosti. Teď už to není moc věrohodná vize budoucnosti, ani příliš optimistická ? ale pořád je to nějaká vize. Myslím si, že levice by si měla osvojit příběh o postpracovní společnosti, především s ohledem na změny, které dnes probíhají v globální ekonomice. Nemyslím si, že je to jediný příběh, jsem ale přesvědčen, že potřebujeme pozitivní vizi společnosti, alespoň pokud se jednou chceme pohnout za rámec defenzivních akcí.
  • Na závěr se ještě zeptám, jak se vaše názory změnily od roku 2013, kdy jste společně s Alexem Williamsem publikoval Manifest akceleracionismu? Vznikla řada protichůdných interpretací, mnoho věcí se změnilo. Potřebujeme stále ještě akcelerovat?
  • Termín ?akcelerace? už nepoužívám, protože, jak říkáte, vede k protichůdným interpretacím. Tolikrát jsme se snažili, dokonce i v samotném manifestu, rozlišit mezi rychlostí a akcelerací, ale vždy se to plete. Co se ovšem změnilo od doby, kdy jsme užívali termín ?akcelerovat?, jsou jeho možné praktické dopady. Víte, manifest je velmi filosofický text, plný pojmů, k jejichž rozluštění potřebujete mít načtené Deleuze a Guattariho, a možná ani s nimi to všichni nepochopí? Oproti tomu kniha //www.versobooks.com/books/2315-inventing-the-future“ target=“_blank“ rel=“noopener“>Inventing the Future (Vynalézání budoucnosti) je psaná pro všechny s alespoň základním zájmem o politiku. Nyní nás mnohem více zajímají praktická řešení: jak sloučit migraci se základním příjmem a zkrácený pracovní týden s potřebou růstu a vytváření pracovních míst? Jak se můžeme vyrovnat se zvýšenými pracovními náklady? Jinými slovy: jak se z radikální budoucnosti stane radikální přítomnost?
  • Z anglického originálu The radical future has to become a radical present, publikovaného na stránkách //politicalcritique.org/world/2017/dymek-srnicek-interview-technology-capitalism-radical-future-automation-basic-income/“ target=“_blank“ rel=“noopener“>PoliticalCritique.org, přeložil Martin Vrba. Redakčně kráceno.
  •  

Leave A Reply