Ultimate magazine theme for WordPress.

Vidlákovi parťáci

62

Nejvtipnější americký formalista Steven Soderbergh se vrací z režijního exilu se zábavně nevyrovnaným sociálním heistem Loganovi parťáci.

Existuje málo otřepanějších příměrů pro těžko zařaditelného režiséra než ?žánrový chameleon? a ?mistr převleků?. Jak jinak ale pojmenovat tvůrce tak rozdílných filmů, jako jsou Schizopolis, Kafka, Dannyho parťáci nebo Nákaza? Z pasti nicneříkajícího označení si můžeme pomoci alespoň trochu příhodnějším příměrem: Soderbergh odjakživa stojí jednou nohou v Americe a druhou v Evropě. Má Oscara i Zlatou palmu. Miluje ?storytelling? a ?high concept?, ale stejně tak vnímá film coby audiovizuální formu, nikoli jen efektní dramatické umění; navíc má cit pro řekněme realistický, až sociálně realistický ocásek u žánrových konstruktů.

Loganovi parťáci jsou velmi zábavný, lehce dojemný, v detailech geniální a ve všem ostatním stále alespoň originální a z běžné distribuce vyčnívající film.

Tohle zvláštní spojení auteurského přístupu a chápáni filmu jako ekonomicko-estetického procesu  přivedlo Soderbergha pár let nazpět k dobrovolnému půstu od filmového plátna. Přednesl tehdy památnou řeč o škodlivosti dominantního studiového systému, ohlásil, že už bude jen malovat a točit konceptuální seriály (Mosaic) a zmizel. A co že mu přesně vadilo? Ve zkratce jednak neochota studií experimentovat a sázet na výrazná jména, jednak zkostnatělý systém distribuce a propagace filmů, který požírá nesmyslně velkou část rozpočtu. Soderbergh přitom nepatří ani ke kubrickovskému typu obsedantně-kompulzivních perfekcionistů ? la Fincher, ani k agresivním celuloidovým staromilům, jako je Tarantino. Jeho vzdor se vůbec nevylučuje se zaujetím novými technologiemi, rychlým, částečně improvizovaným stylem natáčení a obdivuhodnou schopností tvořit v podstatě levně. Soderbergh nefňuká za Novým Hollywoodem sedmdesátých let, spíš se zlobí, že tvůrcům, jako je on sám, není umožněno vyvíjet, produkovat a natáčet ve větší svobodě a širším rámci. Dokázal přece už mnohokrát, že umí nejen překvapovat, ale i vydělávat producentům peníze, tak v čem je problém?

Přímá filmová demokracie

Nač tak obsáhlý zákulisní úvod? O Loganových parťácích (v originále jako vždy lépe: Logan Lucky) se totiž od počátku mluví v souvislostech buď právě triumfálního návratu režijního enfant terrible, nebo kvůli promyšlené produkční stránce celé věci. Soderbergh nevzal zpět, co jednou řekl: naopak, pokusil se přijít s vlastním modelem financování filmu. Jeho cíle byly v základě dva. Za prvé, dosáhnout spravedlivějšího podílu na zisku pro lidi, kteří na filmu skutečně pracují, nejen do něj investují coby do komodity. Za druhé, zvýšit autorskou kontrolu nad celým procesem, včetně zdánlivě marginálních věcí, do kterých obvykle mluví studio (distribuce, marketingová strategie, trailery, grafika atd.).

Pro tyto příležitosti založil vlastní společnost Fingerprint Releasing, která zjednodušené řečeno nasbírala peníze na film už předem pomocí předprodeje práv zahraničním kinodistributorům, pomocí prodeje práv na DVD a VOD uvedení a podobně. Soderbergh kompletně obešel všechny větší hráče, sám si stříhal trailery, sám určoval, kdy a kam peníze potečou. Zároveň si ? s náklady zaplacenými předem ? zajistil, že všechny reálně vydělané peníze se vrátí přímo k němu a ostatním tvůrcům (hercům, scénografům atd.)

Tolik teorie. V praxi se zatím Logan neukázal ani jako superhit, ani jako propadák, takže o výsledcích první bitvy není rozhodnuto. I tak se ale nabízejí námitky vůči Soderberghovu jinak sympatickému boji za ?přímou filmovou demokracii?. Přinejmenším ta, že jakýkoli autor s méně slavným jménem by sotva zajistil financování z předprodeje práv ? tudíž je to zatím cesta vhodná spíše pro auteury typu a velikosti takové Sofie Coppoly; rozhodně ne pro každého.

Panoptikum uražených a ponížených

Prachy stranou. O čem ten film vlastně je? Jako správný heist (tedy příběh o důmyslně provedené loupeži či podvodu) samozřejmě taky o penězích, vlastně o jejich nedostatku. Nicméně to, co se obvykle stává nekomplikovaným motorem děje, je tady v hlubším smyslu spíše základním kamenem celého světa filmu. Soderbergh si totiž za hrdiny vybírá zcela nepravděpodobné uražené a ponížené našeho světa, neboli vidlácký prekariát z amerických maloměst. Panoptikum kosmetiky, tuningu, country, pojišťovacích podvodů, Youtube celebrit, válečných veteránů a DIY chemiků povyšuje na samotný smysl filmu: důmyslnou konstrukci loupeže postupně odsouvá víc a víc stranou.

Příběh nezaměstnaného dělníka se zraněnou nohou, který se s pomocí svého bratra, válečného veterána ? pro změnu bez ruky ? rozhodne vyzrát na okolí, které je neustále podceňuje, je totiž vyprávěn nesmírně lajdácky. Je zřejmé, že jde o záměr, přesto není jasné nakolik. V některých chvílích se mírou rozkladu a šíří panoptika postav blíží film až proklamovanému digresionismu Larse Von Triera. Na druhou stranu se dočkáme i spousty klasických vtipů a point, rozehraných nejklasičtějším stylem ?nahodím udičku, nechám tě zapomenout, na konci vylovím překvápko?. Cirka dvě třetiny věcí do sebe zapadají, zbytek ani náhodou. Občas je to skvělé, jako když se těsně před koncem objeví chytře parodická postava policajtky v podání Hillary Swank, občas to nefunguje, jako s částí vtipů a vedlejších postav (manžel hrdinovy ex, část postav z vězení). Jestli se to ale dá všechno shrnout do převažujícího dojmu, je to ? osvěžení. Sledovat žánrový film, ve kterém detaily našich všedních životů, od sociálních sítí přes sociální pojištění až po sociální status, hrají zásadní roli, přináší stále ještě neobvyklé zadostiučinění.

Troufám si nadhodit, že za rozporuplné fungování-nefungování filmu by mohl zodpovídat i výše popsaný důraz kladený ?na to všechno okolo?. Ne, že by díky tomu Soderbergh ztratil soustředění. Naopak, natolik se možná soustředil na to, jak ozvláštnit, opepřit, rozvolnit a zrealističtit žánr, který ho proslavil, až jaksi ztratil svůj typický formalistický drajv. A  ten je tím, co jeho filmy vždy táhlo především. Skutečně, za necelých třicet let od přelomového Sexu, lží a videa tu těžko najdeme někoho tak formálně progresivního, mluvíme-li stále o autorech jednou nohou v mainstreamu. Soderbergh, který si filmy z velké většiny sám stříhá a stojí i za kamerou, se nebojí experimentovat s formáty vyprávění i formáty materiálu, se svícením, literárními přesahy, hudbou, střihovou skladbou, herci i s natáčením samotnými. Je zřetelné, že jeho primární motivací pro tvorbu musí být snaha neustále překvapovat sám sebe, neustále ozvláštňovat proces, který by se mu mohl stát příliš známým. Proto je otázkou, zda se u Logana nefixoval až příliš na všechna překvapení, která leží mimo samotné plátno/obrazovku.

Ať je to, jak chce, Loganovi parťáci jsou velmi zábavný, lehce dojemný, v detailech geniální a ve všem ostatním stále alespoň originální a z běžné distribuce vyčnívající film. S trochou nablblé vidláckosti by se slušelo popřát Soderberghovi, ?ať ho dál vede cesta jeho?, když už tento song (Take Me Home, Country Road ? v české verzi Veď mě dál, cesto má) hraje ve filmu tak zásadní roli. Nicméně pokud si to někdo z vás stejně jako já přeje, nejlépe udělá, když na film zajde do kina a Soderberghovu osobitou cestu mimo zažité hranice filmové tvorby podpoří doslova ? bez diváků mu totiž jeho nejnovější heist asi nevyjde.

Autor je scenárista a filmový kritik.

 

Leave A Reply