Islám jako virtuální nepřítel českých ?národních zájmů?

Jak to vypadá s islamofobií u českých politických stran před volbami do Poslanecké sněmovny?

Česká společnost, která ve svých dějinách nepoznala politickou ani vojenskou konfrontaci s muslimskou kulturou, se dnes v rámci Evropy vyjímá jako nejhouževnatější ?islamobijec?. Není těžké si daného trendu české politiky i společenské debaty všimnout. Již řadu let spontánně i cíleně naplňuje náš veřejný prostor. V ideologickém boji nejen proti ?politickému islámu? a islámskému terorismu, ale i proti islámu jako takovému, což je prý téměř totéž, se opět přitvrzuje s blížícími se parlamentními volbami. Některé strany a uskupení dokonce nemají jiné základní téma než ?nedovolit?, ?vykořenit? nebo ?zakázat islám? na území České republiky. Být proti islámu a jeho vyznavačům, nedopustit příchod byť jen omezeného počtu ?muslimských uprchlíků? a uplatňovat na ně ?presumpci viny? se v Česku prostě nosí. Považuje se to za politicky zodpovědné a za zdroj předvolebních bodů. Jde se tak daleko, že máme-li prý k nám přijmout levnou a schopnou pracovní sílu, musejí to být občané z ?kompatibilních civilizací?, za něž se považují Ukrajinci a Vietnamci (z projevu Jaroslava Hanáka na zahájení brněnského strojírenského veletrhu). Jak velký projev kulturního rasismu a neznalosti vnitropolitických poměrů si lze představit?

Nálepkování a vylučování

Zda jde v ČR pouze o dějinami prověřený iracionální strach z ?jinakosti? či z neznámého, nebo o něco mnohem konkrétnějšího, může být předmětem diskuse mezi islamology, historiky, religionisty a náležitě poučenými politology, psychiatry, ba dokonce geology ? řediteli akademických ústavů. Ovšem jen těmi, kteří o islámu vůbec něco vědí. (To je většinou základní problém lidí jako Václav Cílek, Cyril Höschl, Alexandr Tomský a mnoho dalších). Zatímco kompetentní akademici rádi předem definují významy používaných pojmů, aby si snadno rozuměli a nemuseli si je donekonečna objasňovat, politici a akademičtí ševci, kteří se nedrží svých kopyt, někdy rovněž zainteresovaná veřejnost uvnitř i vně akademické sféry, včetně nemalé části novinářů a ?analytiků?, jsou spokojenější, když mohou dané pojmy používat libovolně. Tedy když je mohou nasadit do služeb různých ideologií, nositele vyváženějších pohledů nálepkovat, a vyřazovat je tak z další ?věcné? diskuse, po níž se pokrytecky volá.

Česká politická a mediální islamofobie je v celé Evropě nejsoustavnější a také nejsměšnější. Je tím směšnější, čím více mají naši intelektuálové a politici obavy o osud Francie, Británie, Nizozemí nebo Německa.

Proti termínu islamofobie, který není dokonalý, ale byl odborníky několikrát dobře definován, se na českých sociálních sítích i v klasických médiích záhy objevil jeho protiklad ? pojem islamofilie. Za islamofila se považuje každý, kdo se snaží vykládat, analyzovat a vyvracet zavedené mýty ? zkrátka hovořit o problému tak vyváženě, jak je to jen ve společenských vědách možné. V širší stylistické souvislosti se používá výraz vítač (uprchlíků) či příslušník mravnostní policie. Ještě komplexněji se užívá výrazů falešný humanista, havlovec, sluníčkář nebo ten, kdo patří do ?společenské žumpy?. K tomu dodejme formulace jako ?islám je nacismus?, ?islám je zlo? nebo ?všichni teroristé jsou muslimové?.

Podobné formulace nepatří do akademické výměny názorů, ale používají se i v ní. Rozhodně však v rétorice stále většího množství politiků a celé škály sdělovacích prostředků, především webových portálů typu Parlamentních listů, některé i na veřejných či ?uzavřených? seminářích různých stranických klubů nebo výborů na půdě poslanecké sněmovny, kam jsou jako referenti zváni analytici různých think-tanků, novináři a neidentifikovatelní ?znalci?. Všichni, kdo v rámci demokratické diskuse nesouhlasí a přinášejí složitější a poučenější vysvětlení, nebývají zváni nebo nemají hlavní referáty. Pokud se přece jen přijdou podívat, těmi, kdo sedí za předsednickým stolem a udávají tón diskuse jako odborníci, bývají zpravidla umlčováni, označováni za multikulturalisty, stoupence nebezpečné neomarxistické ideologie nebo za akademické naivky, žijící ve věži ze slonoviny, kteří necítí spoluzodpovědnost za naši společnost.

Realisté a spol.

Takoví lidé by prý nejraději chtěli, aby se na našem území usadila početná muslimská komunita, z jejíhož nitra, případně až ve druhé či třetí generaci, by mohli vzejít neintegrovatelní jedinci nebo celé ?clustery?. Jejich příslušníci budou zabíjet nositele takzvaných našich hodnot, budou nutit naše ženy, aby nosily burky, budou je znásilňovat ve jménu Alláha a budou systematicky islamizovat střední Evropu. Stranou těchto názorů nestojí ani někteří katoličtí hierarchové a protestantští laičtí kazatelé. Za hranici neodvratné islamizace tito ?specialisté? na webových portálech nebo hosté poslanců Parlamentu ČR z různých politických stran nejčastěji uvádějí rok 2030.

Naše veřejnost nejenže nevede o islámu ?věcnou diskusi?, po níž volají hlavně ti, kteří ji vést nechtějí, nýbrž se na ni v přerušovaných vlnách valí změť nepravd, demagogických polopravd, nepoučených domněnek a poplašných zpráv od nejvyšších českých politiků až po ony tvůrce hoaxů na různých serverech a z různých tribun.

V zemích, které mají s islámskou kulturou zkušenosti, by takové názory nemohly obstát a byly by předmětem trestního stíhání. U nás rozvoji takto pojaté diskuse naopak pomáhají nejen politici, nýbrž i média, včetně některých veřejnoprávních. Z podobných důvodů nejsem jediný, kdo už léta tvrdí, že postoj české společnosti a jejích ?elit? k islámu, potažmo uprchlické krizi, je vlastně nejméně poučený a nejméně humánní v celé Evropě. Dokonce je horší i ve srovnání s Polskem a Maďarskem, jejichž postoje k uprchlické krizi si u nás často bereme za příklad.

Nahlédněme jen letmo do středu onoho islamofobního spektra. Například mezi příslušníky mravnostní policie patří, podle analytika a Realisty Petra Robejška, všichni ti, kdo v srpnu 2015 podepsali petici, jejímž smyslem vůbec nebylo vítat či islamizovat, nýbrž poukázat na svízelné postavení rodin, které byly svými režimy, především tím syrským, vykořeněny z domovů a chtěly by se usadit jinde ? třeba na našem území. Podepsalo ji přibližně tři a půl tisíce akademiků, vysokoškolských pedagogů, novinářů a doktorandů, kterým nebylo lhostejné, jak vypadá přijímací řízení a zacházení se stovkami uprchlíků v českých detenčních zařízeních. Podepsal ji i Jiří Drahoš, tehdejší předseda AV ČR a nynější kandidát na funkci prezidenta republiky. Snad se dnes za to nestydí.

Teprve když se do věci vložila česká ochránkyně lidských práv a vysoký komisař OSN pro příslušné otázky, české ministerstvo vnitra začalo poněkud ?humanizovat? podmínky v těchto zařízeních. Při vší úctě k sociálním pracovníkům, kteří tam byli zaměstnáni a vůči utečencům prý neměli předsudky, se teprve tehdy zlepšilo chování některých zamaskovaných ozbrojenců, zkvalitnila strava, nainstalovaly skluzavky pro děti ? prostě vytvořily se pro zahraničí snesitelnější podmínky.

Posedlost některých českých médií analytikem Robejškem v loňském roce šla však ještě dál, když ho bez komentáře nechala přitvrdit v populismu a opakovat pochvalnou tezi, že čeští politici správně reagují na postoje veřejnosti, která ?má zdravý rozum? a prostě si na našem území nepřeje mít příslušníky ?neintegrovatelné a bezpečnostně rizikové civilizace?. Připomíná to klasickou scénu z Formanova filmu Hoří, má panenko, kde hasič v komické narážce vyjadřuje známou frázi Zápotockého komunistické propagandy: ?Lidé nejsou hloupí, lidem je třeba věřit.? Bylo jedno, že naprostá většina těch ?rozumných? spoluobčanů živého muslima v životě neviděla a prostřednictvím většiny médií slyšela o jejich kultuře a způsobu života jen nesmysly a polopravdy. Vypůjčil jsem si tento příklad, protože dnes je postoj Realistů k islámu a imigrantům běžnou výbavou českých politiků napříč spektrem. Třeba jim to všem před blížícími se parlamentními volbami přinese nějaké body.

Naše vlastní arogance

Tezi o nebezpečí islámu pro Čechy skrze uprchlíky musel před loňskými komunálními volbami přijmout a opakovat dokonce předseda sociální demokracie, který dříve hovořil o tom, že přijmeme omezenou skupinu uprchlíků ? mimo nátlak EU na kvóty. Ale potom tak znervózněl poklesem preferencí a tak dlouho nasazoval do diskuse svého rozhodného ministra vnitra, až to skončilo Chovancovou fotkou s winchestrovkou na prsou. To se asi líbilo mnohým politikům, poslancům a aktivistům, takže s kvérem v rukou se brzy objevila i poslankyně ODS Jana Černochová. Paní Zemanová v maskáčích, s pancéřovkou na rameni a bojovným výrazem ve tváři se rovněž přiřadila k těm významným, kteří nabádají společnost, aby se vyzbrojila a bránila ?naše hodnoty?.

Sám premiér cítil potřebu prohlásit, že ČR ?si na svém území nepřeje mít velkou muslimskou komunitu?. Tím na tiskové konferenci vloni na sklonku léta nejen provokoval kancléřku Merkelovou, nýbrž se také přimkl k tezi svého slovenského kolegy Roberta Fica, od jehož tehdy ještě provinciálnější politiky ve vztahu k islámu, než byla ta česká, se měli čeští sociální demokraté již dříve odstřihnout, a ne se s ní identifikovat. Dnes je situace, paradoxně, poněkud odlišná a pragmatický Fico hraje s EU vlastní hru. Nám v mnoha ohledech ujíždí vlak a významnou měrou se na tom podílí i neuvěřitelně provinciální a zamindrákovaný postoj k uprchlické krizi, často skrze lživé výroky o islámu. Česká ?diskuse? o islámu dnes zůstává tak primitivní a mnohdy kulturně rasistická, že už v zemích na západ a jih od nás nevyvolává ani ten hořký údiv.

Ulicemi Prahy dosud nepochodují spořádané milice podobné příslušníkům maďarské parlamentní strany Jobbik ani tu komise české katolické církve dosud nekádrují, kdo smí být pracovníkem akademie věd, jako je tomu v Polsku. Přesto ve vztahu k islámu a imigraci nejen v celoevropském, ale dokonce i ve visegrádském prostoru je česká averze vůči případným migrantům z muslimských zemí podle několika ukazatelů specifická a mimořádně houževnatá. Všímají si toho nejen státy EU, ale částečně i zpráva Ministerstva zahraničí USA z loňského roku.

Na Slovensku se kulturně rasistické výroky proti vyznavačům islámu ozývají příležitostně jen z Bratislavy a občas také z úst slovenských europoslanců v Bruselu ? slovenská společnost nežije nenávistí vůči virtuálnímu nepříteli tak intenzivně jako společnost česká. Navíc tam zaznívá hlas kultivovaného prezidenta Andreje Kisky, který do našich sdělovacích prostředků dolehne jen málokdy.

Česká politická a mediální islamofobie je v celé Evropě nejsoustavnější a také nejsměšnější. Je tím směšnější, čím více mají naši intelektuálové a politici obavy o osud Francie, Británie, Nizozemí nebo Německa a čím častěji se v českém veřejném prostoru ozývá, že ?islám je nacismus?, ale my nedopustíme, aby pronikl i k nám. Svým západním spojencům máme ambici často arogantně vysvětlovat, jak jsou naivní. My přece víme, jak je to s islámem a jeho nositeli doopravdy.

Autor je arabista a islamolog.