Když soudy (ne)soudí, zbývá občanská neposlušnost

Občanská neposlušnost je legitimním nástrojem v boji proti nespravedlnosti.

Na začátku září Městský soud v Praze pravomocně rozhodl, že Autonomní sociální centrum Klinika musí ukončit svoji činnost a do 18. října předat budovu státu, tedy Správě železniční a dopravní cesty, která si ji nárokovala. Na první pohled se tak zdá, že spor o centrum na Žižkově dospěl ke svému konci, protože soud spor mezi aktivisty z autonomního centra a státem posoudil a po právu rozhodl. Jenže problém je, že již druhá soudní instance (po soudu obvodním) rezignovala na svoji roli, kterou ji společnost dala, tedy posuzovat argumenty různých stran a následně strany rozsoudit. Soud rozhodl čistě formálně, opakovaně nevzal v potaz argumenty aktivistů a aktivistek z Kliniky ani kontext sporu. A to je také důvod, proč se aktivisté nejen odvolali k další soudní instanci, ale také se odhodlali k občanské neposlušnosti ? rozhodli se neuposlechnout soudní rozhodnutí a zůstat v budově. Na rozdíl od SŽDC se nedomnívám, že jde o pohrdání soudy a rozvracení demokratického uspořádání. Naopak, snaha domoci se svých práv je zcela legitimní a občanská neposlušnost spíše přispívá k demokratizaci společnosti.

Občanská neposlušnost v podání Kliniky není v současnosti hrozbou pro naši společnost. Hrozbou je právě občanská poslušnost. To, že si necháváme pošlapávat naše stávající práva a důstojnost.

Ponechme tentokrát stranou politickou rovinu sporu, která se nese v politické rovině a v níž spor o Kliniku je především politickým sporem mezi dvěma různými vizemi, jak by mělo město (a potažmo společnost) fungovat: mezi vizí města, které zdola přetvářejí podle svých potřeb lidé, kteří v něm žijí, a vizí města, o němž shora rozhoduje ?mocenská tripartita? vlastníků/developerů, politiků u moci a úředníků. Zůstaňme na rovině občansko-správní a vraťme se k podstatě sporu, který měl soud posuzovat.

Důvody neprodloužení smlouvy

V březnu 2015 uzavřeli aktivisté prostřednictvím fyzické osoby smlouvu se státem, zastupovaným Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových roční bezúplatnou výpůjčku na budovu v Jeseniově ulici, na pražském Žižkově. Bezúplatná výpůjčka je standardní způsob, jak stát může svůj nevyužívaný majetek propůjčit pro nekomerční účely a občas to i dělá. Zákon neumožňuje uzavřít smlouvu na dobu delší než jeden rok, s tím že je možné smlouvu až sedmkrát prodloužit bez jakéhokoli výběrového řízení. Od března tak začalo oficiálně fungovat Autonomní sociální centrum Klinika. Ze svých peněz financovalo zavedení vody, rozvod elektřiny a další údržbu. Většinu roku bylo fungování bez problémů, prvních pár stížností se objevilo až na podzim, ale spíš než s hlukem souvisely s tzv. migrační krizí, protože Klinika zorganizovala sbírku na pomoc lidem na útěku. Klinika projevila ochotu případné problémy řešit. Nicméně ještě po celou tuto dobu úředníci z ÚZSVM mluvili o tom, že smlouva bude prodloužena, případně že se připravuje k podpisu.

Až přišel 6. únor 2016 a útok fotbalových chuligánů na Kliniku po jedné z antiuprchlických demonstrací. Rozbitá okna a požár způsobený vhozenými světlicemi přitáhly pozornost ke Klinice. V prvotní vlně solidarity Kliniku podpořila řada politiků počínaje premiérem Bohuslavem Sobotkou, přes primátorku Andreu Krnáčovou až po Stranu zelených. Sám ministr financí Andrej Babiš, jako nadřízený ÚZSVM, ještě 8. února veřejně přislíbil do deníku Právo, že smlouva Klinice bude prodloužena. Na druhé straně pravicové duo ve vedení žižkovské radnice, Vladislava Hujová (TOP 09) a Alexander Bellu (ODS), útoku využilo, označilo Kliniku za bezpečnostní riziko a vyzvalo dopisem vládu, aby smlouvu neprodloužila a dodalo i další argument: Klinika je využívaná v rozporu s kolaudací. ÚZSVM otočilo a 19. února do médií oznámilo, že smlouvu ?nelze? prodloužit, protože to neumožňuje stávající kolaudace (budova byla zkolaudovaná jako plicní středisko), že Klinika představuje bezpečnostní riziko pro lokalitu Žižkova a konečně že nelze uzavřít smlouvu s fyzickou osobou. Toto byla a je argumentace jedné strany občansko-právního sporu ? státu zastupovaného nejdříve ÚZSVM a později SŽDC.

Druhou stranou tohoto občansko-právního sporu je kolektiv Kliniky, který tyto důvody odmítl, trval na opakovaně proneseném ústním příslibu, který ministr financí udělal dokonce i veřejně do médií, že smlouva bude prodloužena. Na čem zakládá svoji argumentaci? Především vyvrací tři důvody, které neumožnily prodloužení smlouvy. Již v březnu 2016 se ukázalo, že žádná kolaudace neexistuje ? budova od svého postavení počátkem padesátých let fungovala jako plicní středisko bez kolaudace v provizorním stavu. Takže tento hlavní argument, který vytáhl místostarosta Bellu a jehož se ochotně chytlo vedení ÚZSVM, byl vyvrácen hned na počátku. Podobně i argument ohledně rizikovosti Kliniky. Místní Policie na Praze 3 dokonce již v lednu 2016 na žádost ÚZSVM vydalo prohlášení, že Klinika nepředstavuje žádné riziko. Třetí argument, že nelze uzavřít smlouvu s fyzickou osobou, byl falešný již od počátku. Lze to.

Argumenty aktivistů nebyly brány v potaz

Kolektiv Kliniky se na základě toho, že vyvrátil uváděné důvody, proč smlouvu nelze prodloužit, odvolával na příslib uzavření smlouvy, který opakovaně pronesli jak úředníci ÚZSVM, tak veřejně i do médií jejich nadřízený, ministr financí. Odvolávají na to, že jednání státu bylo v rozporu s dobrými mravy. Občanský zákoník zakazuje jednání ?na oko? a upravuje důsledky bezdůvodného ukončení jednání o uzavření smlouvy. Smlouva může být navíc uzavřena způsobem a v situacích, které předchozí zákon neumožňoval. Kolektiv Kliniky tak argumentuje, že podle stávajícího občanského zákoníku a podle toho, jak probíhalo jednání o prodloužení smlouvy, smlouva měla být uzavřena. Bezdůvodné ukončení je v rozporu s občanským zákoníkem. Proto zůstávají, proto se dál soudí.

Navíc po dvou soudních stáních, kdy soud nevzal v potaz argumenty aktivistů a ani nepředvolal svědky, nemají pocit, že by jejich hlas byl u soudu vyslyšen. Soudy proběhly čistě formálně a odůvodnění rozsudků je chabé. První soud v lednu si trochu zacestoval v čase a argumentaci postavil na tom, že budova přešla na SŽDC (šest měsíců po začátku sporu!), takže spor je vlastně bezpředmětný. A v září soud de facto prohlásil, že nic nenutí stát uzavírat smlouvu s fyzickou osobou a vlastník si údajně může dělat se svým majetkem, co chce, podle svého uvážení. Nemůže, nejen že už i v ústavě stojí, že vlastnictví zavazuje, ale navíc existují zákony a předpisy, které regulují a upravují nakládání s vlastnictvím, a to jak soukromým, tak státním. Minimálně v případě státního majetku platí, že stát (a jeho instituce) mají jednat jako dobrý hospodář. A dobrý hospodář nenechává nemovitosti prázdné, když jsou využívané (což Klinika byla) a sám pro ně využití nemá (což v únoru 2016 neměl). A dobrý hospodář nejedná v rozporu s dobrými mravy a občanským zákoníkem, neslibuje prodloužení/uzavření smlouvy, aby od toho posléze ustoupil s uvedením falešných důvodů.

Taková je podstata sporu, kterou měl soud posoudit a pak rozhodnout. Nestalo se: ani obvodní, ani městský soud nevzaly v potaz argumenty kolektivu Kliniky a vlastně si vůbec nepoložily základní otázku: A proč nebyla smlouva prodloužena? Je smutné, že tuto otázku si položil až zcela jiný soud, který posuzuje žalobu státu na Kliniku za neoprávněné obohacení. Tím se ale nutně dostáváme zpět k politické rovině sporu.

Hrozba pro společnost?

Kolektiv Kliniky zůstal v budově jak po neprodloužení smlouvy v únoru 2016, tak i po pravomocném soudním rozhodnutí ze září letošního roku a dál se snaží provozovat autonomní centrum a bojovat za jedinečné místo v Praze. Rozhodnutí soudu považuje za čistě formální, a tudíž legální, ale nelegitimní. Stejně tak zpochybňuje rozhodnutí vlastníka, v tomto případě státu, dělat si se svým vlastnictvím, co chce. Odpůrci Kliniky to prezentují jako pohrdání soudy, podvracení demokracie a jako hrozbu pro společnost.

Kolektiv Kliniky využívá stávající zákony, aby se u soudu bránil proti nespravedlnosti, které, jak se domnívá, byl vystaven. Důvodem pro ukončení smlouvy nebyla kolaudace, ale politické důvody, které jsou v metarovině sporu: zlikvidovat aktivity, které se dějí mimo kontrolu státu zdola (třeba i tím, že Klinika se odmítla zapojit do grantového systému jako klasická neziskovka). Pro tento politický důvod byly využity zástupné důvody, o kterých se vede spor u soudu. Nicméně jak uvedl Ústavní soud v kauze squatu Cibulka, soudy musejí brát tento kontext v potaz. To je také důvod, proč se Klinika odvolává a zůstává v domě.

Soudní spor neskončil, potáhne se ještě dál a v současnosti není důvod, proč opouštět dům a nechávat ho prázdný. SŽDC nemá stavební povolení, a pokud nebude chtít podvodně obejít územní plán, bude muset zažádat o jeho změnu. A to je na rok až dva a do té doby by soudy měly skončit. Navíc se ukazuje na příkladech squatů Cibulka či Milada, že argumentace squatterů byly zpravidla vyslyšeny právě až u Ústavního soudu, který rozhodl v jejich prospěch. Soudy nižších instancí je nebraly v potaz, případně rozhodovaly předpojatě. To je myslím také důvod, proč Kolektiv Kliniky zůstává: ve snaze dotáhnout to k Ústavnímu soudu. Kolektiv Kliniky využívá i občanskou neposlušnost: pokud překročí zákon, dělá to veřejně a jasně, argumentuje, proč je jednání možná nelegální, ale legitimní. Nedělá to tajně, nejedná v zákulisí, naopak se snaží své jednání politicky obhájit.

Co je tedy v tomto sporu hrozbou pro demokracii a práva lidí ve společnosti? Občanská neposlušnost je nástrojem demokratizace ve společnosti a v minulosti přispívala k rozšiřování emancipace do dalších částí společnosti. Nebýt občanské neposlušnosti, neměli bychom v současnosti mnohá občanská a sociální práva. Nevím o tom, že by porušování zákonů a pravidel ze strany státu, který si na ně nárokuje monopol, mělo podobné emancipační efekty. Státní neposlušnost vůči svým občanům z minulosti také známe ? vedla k autoritářským nebo totalitním režimům.

Občanská neposlušnost v podání Kliniky není v současnosti hrozbou pro naši společnost. Hrozbou je právě občanská poslušnost. To, že si necháváme pošlapávat naše stávající práva a důstojnost. Proto jsme zemí levné pracovní síly, drahých a nekvalitních spotřebitelských výrobků, drahého a nedostupného bydlení. Proto je třeba být někdy neposlušný, a dokonce někdy nerespektovat rozhodnutí úřadů a soudů a vystavit je testu legitimity. Svoboda a důstojnost není něco, co nám darují shora. Musíme si je vybojovat sami, společně, zdola. I tom je spor o Kliniku.

Autor je člen kolektivu Klinika. Působí na katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.